Sobota, 15. května, 2021

Televize Prima musí platit odškodnění za „test poctivosti českého národa“

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Nejvyšší soud (NS) zamítl dovolání televize Prima proti rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS), který vyhověl žalobě na ochranu osobnosti, kterou na televizi podal jeden z aktérů pořadu „Očima Josefa Klímy“. Televize muže natočila skrytou kamerou a záběry pak použila s negativními komentáři, čímž měla podle soudů, i přes jeho souhlas s použitím záběrů, zasáhnout negativně do jeho práv.

Televize Prima v jednom z dílů pořadu „Očima Josefa Klímy“ z roku 2016 prováděla „test poctivosti českého národa“, když natáčela skrytou kamerou hosty restaurace, kterým obsluha záměrně vracela o 100 Kč více. Žalobce, kterého televize tajně natočila, jak si vrácené peníze dává do peněženky, následně konfrontoval reportér, jemuž stokorunu vrátil. Záznam pak byl v reportáži doprovázen komentářem reportéra „Lehce nabytou stovku raději rychle schoval do peněženky.” a následně „No to to trvalo, než jsem stovku doslova vymámil, číšník už kasíruje tamtu vietnamskou dvojici…”.

Žalobu nejprve zamítl Obvodní soud pro Prahu 8. Soud dospěl k závěru, že k použití obrazového záznamu dal muž souhlas podle § 85 občanského zákoníku. K odvysílání pasáže, o jejímž natáčení měl podle soudu žalobce vědět, dal souhlas štábu televize, který se mu představil a sdělil důvod natáčení. Skrytá část natáčení neumožňovala jeho rozpoznání, neboť televize rozostřila obličej, tudíž nemohlo dojít k zásahu, který by zakládal nárok na omluvu a peněžitou náhradu. Komentáře redaktora k počínání žalobce soud sice označil za nevhodné, ale nevyhodnotil je jako protiprávní zásah do osobnostních práv.

MS v Praze však dospěl k opačnému závěru, muži přiznal náhradu újmy ve výši 100 tis. Kč a televizi uložil, aby se mu omluvila.

Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že muž souhlas (ani konkludentní) se zachycením své podoby a s jejím šířením nedal, neboť o záznamu pořízeného skrytou kamerou od vedlejšího stolu nevěděl. O později nahrávaném rozhovoru s reportérem sice věděl, ale nebyl mu znám kontext, v jakém bude záznam zveřejněn, tedy že ho přiřadí ke skupině nepoctivých zákazníků. Reportáž byla doprovázena urážlivými komentáři reportéra, aniž bylo zohledněno, že žalobce se mohl při přijetí peněz pouze přehlédnout. Žalobce byl tedy podle názoru odvolacího soudu veřejně kritizován pro nepoctivost bez reálného základu, přičemž byl v reportáži identifikovatelný. V pořadu se totiž objevily nejméně dva předěly, v nichž byl při vkládání peněz do peněženky zobrazen bez rozostření obličeje.

Reportáž s nadsázkou

Televize podala dovolání, v němž mj. tvrdila, že reportáž byla vlastně nadsázkou, kterou nelze brát vážně. Odvolací soud podle ní nevzal v potaz, že v reportáži byl učiněn hodnotový soud, jehož pravdivost ovšem nelze dokazovat, ale je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem kritiky, tudíž zda cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. Nadto podle televize muž souhlas podle §85 občanského zákoníku dal.

NS dovolání zamítl a ztotožnil se s názorem MS v Praze. Nebylo-li totiž podle soudců NS doloženo, že žalobce byl redaktorem informován, k jakému přesně účelu a v jakých souvislostech budou záběry použity, je správný závěr odvolacího soudu, že žalobce svolil se zachycením své podoby pouze u druhého pořízeného záznamu. „K tomu lze doplnit, že nevyvratitelná domněnka svolení se šířením záznamu (§ 85 odst. 2 o. z.) se v případech televizních reportáží uplatní tam, kde došlo k použití záznamu obvyklým způsobem, přičemž zachycená osoba může zpravidla vzhledem k okolnostem předvídat následné šíření své podoby, neboť je obecným a pochopitelným pravidlem, že reportáž bývá natáčena právě za účelem odvysílání v televizi či jiném médiu. Nicméně právě vzhledem k souvislostem, za jakých byl zvukově obrazový záznam zachycující žalobce publikován, a ke komentáři, který k němu byl připojen, nelze šíření jeho podoby považovat za učiněné přiměřeným způsobem,“ popsali soudci v odůvodnění rozhodnutí. Právě komentář reportéra zhodnotili jako tendenční a žalobce dehonestující.

Podle soudců dovolacího soudu neobstojí ani argumentace televize, že se jednalo o nadsázku, popřípadě o oprávněnou kritiku. „U hodnotového úsudku nelze sice dokazovat jeho pravdivost, pravdivý však musí být jeho podklad, tedy kritika musí vyvozovat odpovídající hodnotící závěry z podložených východisek. Nejsou-li pravdivé předpoklady, ze kterých se vychází, případně je-li sám hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou. Kritika se musí vyvarovat všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti, a nemůže sledovat cíl pomluvy, zostouzení, urážky, příp. skandalizace určité fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, Soubor 3507). Ostatně v tomto směru i Evropský soud pro lidská práva dovozuje, že zkreslení skutečnosti, není-li provedeno v dobré víře, může překročit meze přijatelné kritiky; pravdivé tvrzení lze zveličit doplňujícími poznámkami, hodnotovými soudy, domněnkami či dokonce narážkami, které mohou vytvořit mylný dojem v očích veřejnosti (např. rozhodnutí ze dne 2. 2. 2012 ve věci Růžový 6 panter o. s. proti České republice, stížnost č. 20240/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2594/07),“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí.

Podle soudců v případě reportáže nebylo vyvráceno, že by žalobce přijal peníze omylem a v roztržitosti. Komentáře redaktora, které žalobce vykreslovaly jako nepoctivého zákazníka, tak byly odvolacím soudem poprávu hodnoceny jako zavádějící a urážlivé.

Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY