Čtvrtek, 9. prosince, 2021

Nejvyšší soud: Neplacení televizních a rozhlasových poplatků je trestným činem

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Televizní a rozhlasové poplatky jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu § 240 trestního zákona. Rozhodl tak Nejvyšší soud (NS), který vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v případu dvou podnikatelů. Ti na televizních poplatcích nezaplatili dohromady přes 300 tisíc korun.

Podnikatelé z Vimperku provozovali hotelová zařízení, u nichž roky neplnili povinnost platit poplatky za televizní přijímače na pokojích podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Žaloby státního zástupce pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je nejdříve zprostil soudce Okresního soudu v Prachaticích, podle něhož žalované skutky nebyly trestným činem a nebyl ani důvod k postoupení věci.

Ke stejnému závěru, tedy že televizní poplatek nelze podřadit pod jinou podobnou povinnou platbu ve smyslu § 240 tr. zákoníku, dospěl v červenci minulého roku i Krajský soud v Českých Budějovicích.

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku spáchá ten, kdo ve větším rozsahu (tj. minimálně o 100 000 Kč) zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.

Do případu ovšem vstoupil nejvyšší státní zástupce, který podal dovolání v neprospěch obou podnikatelů. Podle nejvyššího státního zástupce se totiž v případě televizního poplatku ve prospěch České televize (ČT) nejedná o soukromoprávní vztah, ale o povinnou platbu ze zákona. Tento právní vztah nemohou jeho účastníci dohodou založit ani ukončit a fyzická nebo právnická osoba je povinna poplatek platit bez ohledu na to, zda přijímá veřejnou službu ČT v oblasti televizního vysílání. Výše poplatku je stanovena paušálně a není závislá na tom, zda a případně v jakém rozsahu je služba skutečně přijata. Nelze jej proto považovat za platbu ceny odpovídající poskytnuté službě, jak by tomu bylo ve smluvním vztahu rovnoprávných účastníků.

Rozhlasový poplatek se týká všech osob, které vlastní rádiový, ale i televizní přijímač Foto: Pixabay

Soudy podle nejvyššího státního zástupce také podcenily zvláštní význam a postavení ČT. Podle nejvyššího státního zástupce má ČT povahu veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a její existence je konkrétním beneficiem společnosti uspořádané ve stát. ČT z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk.

Financování činnosti ve veřejném zájmu

K závěru, že televizní poplatek je povinnou platbou ve smyslu § 240 tr. zákoníku, vede podle nejvyššího státního zástupce i jeho srovnání s povahou některých dalších povinných plateb konkrétně uvedených v tomto ustanovení. Podstatnou podobnost lze podle nejvyššího státního zástupce spatřovat i v účelu použití povinných plateb, tedy na financování činností vykonávaných ve veřejném zájmu.

NS dovolání nejvyššího státního zástupce vyhověl, když mu přisvědčil ve všech jeho argumentech. „I přes shora naznačenou roztříštěnost právní úpravy plateb podřaditelných pod ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku a vývoj, který zaznamenala právní úprava rozhlasových a televizních poplatků, dospěl Nejvyšší soud – ve shodě s citovanou odbornou literaturou – k závěru, že jde o povinnou platbu ve smyslu uvedeného ustanovení. Tato „jiná podobná povinná platba“ z logiky věci nemá všechny znaky daně či poplatku (pak by tato část právní normy byla nadbytečná) a nejde ani o jiné alternativy demonstrativně vyjmenované v § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatnou je tedy otázka podobnosti televizního poplatku jakožto povinné platby ostatním tam uvedeným povinným platbám. Tato podobnost je dána podobnou povahou platby, a to platbou povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy. Tyto a další níže uvedené znaky i další argumentace se v zásadě vztahují i k poplatkům rozhlasovým, i když dále bude argumentováno především ve vztahu k poplatkům televizním (jednak v zájmu stručnosti, jednak s ohledem na konkrétní předmět tohoto řízení),“ uvádí se v rozhodnutí NS, které bylo aktuálně zpřístupněno.

Klíčové postavení ČT

Podle soudců NS je pro posouzení klíčové postavení ČT coby veřejné instituce zřízené státem k veřejně prospěšnému účelu, tedy k poskytování veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Z důvodu zajištění nezávislosti ČT na politickém schvalování státního rozpočtu bylo podle soudců NS zvoleno financování prostřednictvím přímé platby obyvatelstvem. Podle soudců NS jsou tak televizní poplatky „svého druhu daní z majetku (konkrétně daní z vlastnictví, držení či obecně z užívání televizního přijímače jako movité hmotné věci) se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určeného provozovatele vysílání“.

 „Česká televize jako instituce zřízená státem při absenci soukromoprávního úkonu (jednání), jejíž orgány jsou utvářeny státem a která (v některých směrech) podléhá státnímu dohledu a její účel je veskrze veřejný, je typickou veřejnoprávní institucí. Není možné souhlasit s konstatováním nalézacího soudu, že Česká televize je nezávislá na státu a jeho orgánech. Její nestátní charakter nevyplývá z toho, že by se jednalo o soukromoprávní instituci, nýbrž z nezbytnosti zachování její určité oddělenosti od státních institucí v zájmu zachování její nezávislosti. Zároveň je její postavení ve srovnání se soukromými subjekty působícími v mediálním prostoru značně odlišné a lze říci výsadní,“ konstatuje se ve zdůvodnění rozsudku.

Právě v onom veřejně prospěšném účelu ČT tkví podle soudců „jádro důvodů, proč je třeba Českou televizi (a Český rozhlas) chránit i prostředky trestního práva proti oklešťování jejich prostředků podvodným jednáním spočívajícím v krácení televizních poplatků“.

Společenský význam platby

Onen účel je pak podle soudců zřejmý: „Význam zachování státem garantovaného, podporovaného, v potřebných směrech kontrolovaného, ale zároveň nezávislého veřejnoprávního televizního vysílání pro ochranu demokracie, vzdělanost občanstva i z dalších výše zmíněných důvodů je značný a není třeba jej dále rozvádět“.

S ohledem na význam veřejnoprávního vysílání ČT je tak podle soudců zřejmý i společenský význam řádného placení televizních poplatků, který převyšuje podle nich dokonce význam některých jiných plateb uvedených v § 240 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že trestní zákoník v § 240 výslovně stanoví trestnost krácení i těch povinných plateb, které v něm nejsou výslovně uvedeny, avšak jsou podobné, není podle soudců NS dovození trestnosti krácení takových povinných plateb v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege.

„Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že televizní poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr lze vztáhnout i na poplatky rozhlasové podle téhož zákona,“ uzavírá se v rozhodnutí NS.

Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY