Antimonopolní úřad může nově využívat policejní odposlechy Foto: Pxhere

Soud v kauze Bereta připustil sporné odposlechy

Okresní soud Praha-východ začal projednávat kauzu Bereta. Před soudem jako obžalovaní stanuli pražská žalobkyně Dagmar Máchová, bývalý vedoucí odboru protikorupční policie Radek Holub, celník Pavel Šíma a Igor Gáborík a Vladimír Zmrhal. Jak zjistil Ekonomický deník, senát předsedy Michala Matouše připustil jako důkazy i velmi sporné odposlechy. Ty si povolovala sama vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová.

Po covidovém odkladu začal okresní soud Praha-východ Kauzu projednávat Bereta, která  se týká údajného vynášení informací z trestních řízení. Dozorující žalobkyně, vrchní státní zástupkyně v Praze, Lenka Bradáčová přečetla obžalobu, a vypovídali někteří obžalovaní. Těmi jsou pražská žalobkyně Dagmar Máchová, bývalý vedoucí odboru protikorupční policie Radek Holub, celník Pavel Šíma a Igor Gáborík a Vladimír Zmrhal.

Předseda trestního senátu Michal Matouš se po přečtení obžaloby dotázal obžalovaných, jestli se k ní chtějí vyjádřit. Gáborík, Šíma a Holub vinu odmítli. „Nepřipadám si vinen,“ řekl Gáborík. Holub prohlásil, že je obžaloba vystavěna na fiktivních základech. Máchová a Zmrhal se odkázali na svá předchozí vyjádření.

Jak Ekonomický deník zjistil, senát předsedy Michala Matouše připustil jako důkazy i velmi sporné odposlechy. Jde o štěnice, nainstalované v autech. Ty si povolovala sama vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. „Soud tyto odposlechy uznal s tím, že Vrchní státní zastupitelství v Praze nemělo zlý úmysl, že to myslelo dobře,“ sdělil Ekonomickému deníku zdroj od soudu.

Hlavní líčení v kauze Bereta bude pokračovat dnes i zítra.

Případ na uších

Kauza Bereta je vystavěna z velké části na odposleších. V tomto případě byly nasazovány skoro tři roky. Některé z odposlechů se ale ukazují jako velmi problematické.

Není totiž vyloučeno, že jsou tyto záznamy, pořízené v rámci trestního řízení, nezákonné. Přestože je první soudní instance podle posledních informací jako důkazy povolila.

V rámci vyšetřování totiž vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová sama povolila sledování aut podezřelých. Nešlo ale jen o sledování trasy pohybu vozidel, ale i o nahrávání uvnitř interiéru auta a v jeho blízkosti.

Lenka Bradáčová. Foto: Veřejná žaloba

A tyto mikrofony zachytily například diskusi soukromého detektiva Igora Gáboríka s šéfem Generální inspekce bezpečnostních sborů Michalem Murínem. Nahrávky z této kauzy pak státnímu zastupitelství posloužily pro nátlakovou akci proti Murínovi, který na jaře roku 2018 rezignoval na svou funkci a nahradil ho podřízený Lenky Bradáčové, šéf lounského státního zastupitelství Radim Dragoun.

Zásadní problém spočívá v tom, že podle některých judikátů by odposlech uvnitř auta měl povolit soudce, a nestačí pro něj „jen“ souhlas státního zástupce.

Dálková aktivace přenosu zvuku

Žalobkyně Lenka Bradáčová si v červenci a v srpnu 2014 povolila odposlechy ve dvou autech. Bílé Škodě Fabii, se kterou jezdil soukromý detektiv Igor Gáborík a v červeném Mini Cooperu, který patřil státní zástupkyni Dagmar Máchové. Povolení k odposlechům si pak Bradáčová prodlužovala po půl roce až do roku 2016.

Faksimile policejního dokumentu, dokazující, že odposlech v autě nepovolil soudce, ale státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Foto: Jan Hrbáček

„Ke sledování vozidla byly použity skrytě umístěné technické prostředky v souladu s uvedeným povolením a jeho prodlouženími. Montáž a demontáž technického prostředku, který pořizoval data o své pozici, provedl policista Útvaru zvláštních činností Služby kriminální policie a vyšetřování číslo 436. Data pořizovaná technickým zařízením byla zaznamenána automaticky na digitální záznamové zařízení, bez přítomnosti obsluhy a následně vyhodnocována… …Montáž technického prostředku k pořizování zvukových záznamů provedl policista Útvaru zvláštních činností Služby kriminální policie a vyšetřování číslo 411, demontáž provedl policista Útvaru zvláštních činností Služby kriminální policie a vyšetřování číslo 436. Tento technický prostředek byl po celou dobu ve výše uváděném vozidel připraven k dálkové aktivaci přenosu zvukových záznamů. Při aktivaci technického prostředku byly zvukové záznamy z průběhu sledování pořizovány automaticky na terminálu Útvaru zvláštních činností. Jednotlivé záznamy byly automaticky označeny dnem a časem jejich pořízení. Pořízené zvukové záznamy nebyly přerušeny,“ stojí v policejním dokumentu, který Ekonomický deník získal.

V autě nebyla jen GPSka, ale skryté nahrávací zařízení, které online odesílalo nahrávky do policejního útvaru. Foto: Jan Hrbáček

Toto zařízení může být umístěno například v palubní desce vozu nebo v zrcátku, kvůli elektrickému zdroji, aby mohlo nepřetržitě fungovat a vysílat zaznamenaný děj. Jak vidno z dokumentu, v autech Gáboríka a Máchové zařízení fungovalo skoro tři roky.

Gáborík byl nahráván od srpna 2014 do července 2016. Máchová pak od března 2015 do června téhož roku. GPS zařízení na sledování aut může povolit jen státní zástupce, což lze vyčíst z rozhodnutí Ústavního soud v jiné věci.

Problém je ale s povolením k použití skrytého prostorového mikrofonu. Přestože to trestní řád výslovně neupravuje, rozhodovat by o tom podle právních analýz měl pouze soudce a nikoliv státní zástupce.

Štrasburk říká: Jen soudce

Skutečnost, že sledování osob a věcí spočívající v takzvaném prostorovém odposlechu komunikace v motorovém vozidle není v trestním řádu výslovně upraveno, Ekonomickému deníku potvrdil před časem právník a člen prezídia Unie obhájců Tomáš Sokol.

„Z důvodů, které stručně uvedu, má Unie obhájců zato, že povolení k využití tohoto operativně pátracího prostředku musí vydat soud a nepostačuje povolení vydané státním zástupcem,“ začal svou obsáhlou odpověď na otázky Ekonomického deníku Sokol.

Základní otázkou, kterou je podle Sokola třeba zodpovědět při úvaze o tom, kdo by měl vydat povolení k prostorovému odposlechu v autě, je otázka povahy tohoto prostoru.

„Ani na tu zákon nedává jasnou odpověď. Na jedné straně je zřejmé, že motorové vozidlo většinově nelze považovat za obydlí. Tedy za místo bydlení. Ani to ale neplatí bezvýhradně, jde spíše o to, že běžně není motorové vozidlo jako obydlí využíváno. Výjimku tvoří jednak ta motorová vozidla, která jsou již jako obydlí konstruována a také certifikována (obytné vozy – karavany), případně auta, která jsou z nějakého důvodu jako obydlí reálně využívána. Za jakýsi mezistupeň by zřejmě mohly být považovány dálkové autobusy, u nichž by asi bylo možné hovořit o krátkodobém bydlišti, nicméně ty nelze považovat za relevantní. S tímto názorem konvenuje i fakt, že právní praxe rozhodně nevnímá vloupání do motorového vozidla jako naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody dle § 178 trestního zákoníku,“ analyzoval Sokol.

Ale hned podotkl, že na straně druhé prakticky každý člověk oprávněně vnímá prostor automobilu jako soukromý osobní uzavřený prostor, do kterého nesmí nikdo bez našeho souhlasu vstoupit.

„Vyplývá to zřejmě z jeho konstrukční podstaty, díky níž je vnitřní prostor automobilu do značné míry oddělen, zejména pak zvukově, od vnějšího světa. Tím vzniká důvodné přesvědčení o intimitě tohoto prostoru, byť samozřejmě limitované mírou jakou je kabina či obecně vnitřní prostor automobilu prosklen a tedy vizuálně přístupný. Pokud ale jde o interní komunikaci verbální, pak snad s výjimkou kabrioletu jde skutečně o ryze intimní záležitost,“ shrnul respektovaný právník.

Takzvaný prostorový odposlech je realizován na základě ustanovení § 158d odst. 3, podle něhož: „Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.“

„Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu,“ tvrdí renomovaný advokát Tomáš Sokol. Foto: Advokátní kancelář Brož, Sokol, Novák

„Striktně řečeno, vnitřní prostor automobilu nelze, až na uvedené výjimky, považovat za obydlí v pravém slova smyslu. Jinou věcí ale je, jak je pojem ´obydlí´ interpretován pro účely povolování sledování osob a věcí,“ upozornil dále Sokol.

Podle Sokola například komentář k trestnímu řádu uvádí, že „vzhledem k nálezu Ústavního soudu 121/2010-n. (č. 219/2010 Sb.) je třeba rozšířit dosah této úpravy i na jiné prostory a pozemky“.

Uvedený komentář se zabývá pojmem obydlí pro účely domovní prohlídky. „In fine (latinsky na konci – pozn. red.) zde je ale uvedeno, že někdy může být sporné, zda se jedná o obydlí, nebo naopak o prostor nesloužící k bydlení. Například automobil je prostorem nesloužícím k bydlení, i když není veřejně přístupný, za podmínky, že nejde o obytný přívěs sloužící k bydlení,“ citoval Sokol komentář k trestnímu řádu.

Kritický k tomu je ale podle Sokola nález Ústavního soudu, který citovaný komentář reprodukuje takto: „K vymezení některých prostor nespadajících pod užší vymezení ´obydlí´ Ústavním soudem v nálezu č. 219/2010 Sb. V citovaném nálezu se Ústavní soud odvolává mimo jiné na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva založenou na širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního práva garantovaného Evropským soudem pro lidská práva. A vychází z jeho těsného sepětí s právem na soukromý život.

Širší pojetí institutu obydlí shledal Evropský soud pro lidská práva při interpretaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve světle dnešních podmínek, a to v souladu se sledovaným cílem. To jest ochranou soukromí osob před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci. Neboť v moderní době nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení a soukromí realizovaného v pracovním prostředí osoby. Proto Evropský soud pro lidská práva pod právo na respektování obydlí zahrnuje i požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček i provozoven právnických osob, kancelářských prostor nebo prostor advokátních kanceláří.“

V této citaci judikátu automobil jako prostředí, na něž se váže nedotknutelnost, nalézt přímo nelze. Vyvodit ochranu takovéhoto prostoru lze až z pokračování odůvodnění. Ekonomický deník citace nekrátil, aby nedošlo k mylnému výkladu zásadního judikátu.

„Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit. Byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, respektive neuzavřených, například podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život… …Pokud jde o neohraničené pozemky, například lesy či louky, je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich ´prohlídkou´, která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti – pozemku. Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou zkušeností, zejména z dob před rokem 1989, že se právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků, nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu,“ vyhlásil Ústavní soud.

Zásah do práva na soukromí

Tomáš Sokol znovu upozornil: „Na to již lze navázat jen poukazem na genezi úpravy nařizování domovních prohlídek, zásadně ovlivněnou výše zmíněným nálezem. V jejím rámci zákonodárce původně odlišoval právě režim domovní prohlídky jako takové, tedy zásahu do nedotknutelnosti obydlí a obecněji do ústavního práva chráněného článku 12 odstavce 1 Listiny základních práva svobod a prohlídky jiných prostor a pozemků. Na základě nálezu pak byl i režim nařizování prohlídek jiných prostor podřízen rozhodování soudem namísto státním zástupcem. Vyjdeme-li z faktu, že například provozovna podnikatele, obchod nebo dílna jsou mnohem méně osobní než prostor osobního automobilu, je naprosto logické, že i tento prostor musí být chráněn stejnou právní intenzitou, jako obydlí anebo jako jiné prostory případně pozemky.“

Jak vyplývá z předchozích citací, ani prostou úvahou nelze dospět k jinému závěru, než že ne-li zcela, tak jistě většinově je vnitřní prostor motorového vozidla, míněn je samozřejmě prostor určený k přepravě osob nikoliv například prostor motoru, vnímán jako soukromí. A to možná i v určitém rozporu s faktickým stavem věci, tedy s například vizuální přístupností tohoto prostoru.

„V tomto bodě je na posouzení kohokoliv, zda vnímá například prostor svého osobního automobilu jako soukromý anebo jako prostor veřejný. K tomu ovšem nutno dodat, že i případný závěr o tom, že by snad mohlo jít o prostor veřejný, nic nemění na výkladu pojmu nedotknutelnost obydlí, jak je zmíněn. Protože ten v intencích citovaného ústavního nálezu za chráněné prostory považuje i pozemky. Z toho důvodu také i k prohlídce jiných prostor a pozemků nepostačuje nařízení státního zástupce, ale musí je nařídit soud,“ tvrdí stanovisko Unie obhájců.

Zřejmě z podobných důvodů zaujal velmi zásadní názor k tomuto problému i soudce Nejvyššího soudu v Brně Antonín Draštík v autorském komentáři k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Ben Faiza proti Francii.

V něm Draštík konstatoval: „Ve vztahu k utajovanému sledování osob a věcí technickými prostředky podle § 158d odstavce 1 trestního řádu jde v případě umístění zařízení GPS do vozidla dotčené osoby o zásah do práva na soukromí. A bude-li takový zásah, kromě vlastní lokalizace vozidla, umožňovat též odposlech v tomto prostoru uskutečněných hovorů, je k tomu třeba povolení soudce ve smyslu § 158d odstavce 3 trestního řádu.“

„Bude-li takový zásah, kromě vlastní lokalizace vozidla, umožňovat též odposlech, je k tomu třeba povolení soudce,“ tvrdí soudce Nejvyššího soudu Antonín Draštík. Foto: Nejvyšší soud

K tomu už lze jen podle Tomáše Sokola dodat poukaz na článek 9 odstavce 3 Ústavy, podle něhož: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Shodneme-li se na tom, že vnitřní prostor automobilu je, snad až na výjimky, potvrzující pravidlo, prostorem soukromým, požívajícím stejné ochrany jako obydlí, a je-li nesporné, že soukromí i obydlí jsou Ústavou chráněné hodnoty, pak nelze ustanovení § 158d vykládat tak, aby do těchto práv mohlo být zasaženo. Míněno jistě s intenzitou, která není pro demokratickou společnost nutná.“

K stejnému závěru pak podle Sokola lze dojít na základě článku 4 odstavce 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Odposlech jako zdroj důkazních prostředků je pro vyšetřování trestné činnosti, a tedy sekundárně pro obranu společnosti před trestnou činností, jistě velmi důležitý. Sokol ale vypichuje, že ale jen v případě, že v konkrétní věci je tento pozitivní výsledek větší, než negativum, které odposlech současně automaticky znamená díky narušení ústavních práv občanů.

„Je tedy třeba s tímto instrumentem zacházet přiměřeně a tuto přiměřenost zajišťuje soudní kontrola nad používáním těchto prostředků. To je dnes už takříkajíc standard a není důvod proč se od něj jakkoliv odchylovat právě v případě odposlechu komunikace v prostoru motorového vozidla,“ tvrdí člen prezídia Unie obhájců.

Z výše uvedeného podle Sokola tedy zřejmě není možné dospět k jinému závěru, než že sledování osob a věcí, které spočívá v prostorovém odposlechu komunikace v motorovém vozidle je operativně pátracích prostředkem, k jehož nasazení je třeba povolení soudu. A v žádném případě nemůže postačovat povolení státního zástupce, obdobně jako by nedostatečné bylo nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků státním zástupcem.

„Nadto se zdá být zřejmé, že tento povolovací režim byl dovoditelný jednak obecně ústavně konformním výkladem ustanovení § 158d trestního řádu, ale jednak zcela nutně po zveřejnění výše zmíněného nálezu ve sbírce zákonů pod číslem 219/2010 Sb. Tedy zhruba od poloviny roku 2010. Podle našeho přesvědčení, důkazní prostředky získané po tomto datu odposlechem prostoru motorového vozidla realizovaném na základě povolení státního zástupce by soud měl odmítnout jako nezákonně opatřené,“ dodává Sokol.

Je vysoce pravděpodobné, že nalézací řízení v kauze Bereta bude pokračovat nejméně odvoláním, a velmi pravděpodobně dojde i na dovolání či ústavní stížnosti. A soudy budou určitě řešit i otázku odposlechy v autech později obviněných ex-policisty Igora Gáboríka a státní zástupkyně Dagmar Máchové, které si povolila žalobkyně Lenka Bradáčová sama.

Právě díky skrytým zařízením se detektivové bývalého Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu dostali ke klíčovým informacím, které jako oni tak žalobkyně považují za neprolomitelné důkazy.

Jan Hrbáček, Ekonomický deník