Pondělí, 17. května, 2021

Soudce Marek Cigánek: I za neúmyslné chyby se platí více, než v minulosti

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Jako jeden z prvních soudců začal rozhodovat o opravdu velmi vysokých náhradách škody za těžké doživotní poškození zdraví. Tehdy ještě na Krajském soudu v Brně. Od ledna letošního roku působí Marek Cigánek jako soudce civilního kolegia Nejvyššího soudu. O svých zkušenostech se podělil se čtvrtletníkem Nejvyššího soudu AEQUITAS. Výše odškodnění v rámci náhrady škody má podle něj stoupající tendenci.

Mnoho soudců Nejvyššího soudu řeší v souvislosti s trvalým přidělením dojíždění, ubytování v Brně. Při pohledu do Vašeho životopisu vidím, že to pro Vás jako pro člověka dlouhodobě spjatého s Brnem není problém. Naopak, vyznívá až kuriózně, že jste vystudoval Gymnázium na Slovanském náměstí, které je od budovy Nejvyššího soudu sotva pár stovek metrů, Právnická fakulta Masarykovy univerzity jakbysmet, Krajský soud v Brně, kde jste pracoval nepřetržitě od roku 1993, je sice situován na opačnou stranu, ale tím se jen uzavírá pomyslný kruh se středem v kanceláři, kterou si teď nyní zařizujete. Jak to vnímáte Vy?
Brno je malá loď, ale velký svět. Alespoň pro justici. Bylo mu přisouzeno postavení centra naší justice, a tak je přirozené a logické, že se takto většina soudců, co se tady narodila, v Brně vystudovala a začala tady soudit, jenom přesouvá mezi soudními institucemi, doslova se motáme mezi jednotlivými soudními budovami. (úsměv) Brňákům to vyhovuje, na druhou stranu jsou tady soudci, kterým Brno nevyhovovalo a proto i odešli. Vůbec se jim nedivím, pro všechny, kdo musí v Brně jen přespávat a své zázemí mají o stovky kilometrů dál, to musí být velká zátěž. Na druhou stranu, Nejvyšší soud potřebuje soudce z celé republiky, aby se zaručila jeho kvalita.

Vy sám jste na Krajském soudě přemýšlel, že byste se jednou mohl stěhovat v rámci Brna i na Nejvyšší soud?
Nepřemýšlel. Lhal bych, že mi to v minulosti nikdy neproblesklo hlavou. Ale že bych o tom nějak usilovně přemýšlel anebo si dokonce naplánoval jako určitý profesní cíl, že někdy v roce 2020 postoupím na Nejvyšší soud, to určitě ne.

Kancelář jste zdědil po JUDr. Mojmíru Putnovi, odborníkovi na pracovní právo, který dříve také dlouho působil na Krajském soudě v Brně. Sice jste mě varoval, že ptát se na pomyslné předávání štafety v tomto případě může vyznít lacině, avšak já si tu příležitost nemohu nechat ujít. Jak tedy vnímáte osobnost Mojmíra Putny, kterému s koncem loňského roku kvůli věku zanikla funkce soudce?
Nehledejme v tom žádnou symboliku. Nejenže to vyznívá lacině, ale ona to není až tak pravda, že by se tady předávala nějaká štafeta. Myslím, že jsme oba úplně jiní. Mojmíra Putnu jsem si vždycky vážil jako odborníka, jako člověka, který mi hrozně pomohl, když jsem tu před dvěma lety nastoupil na stáž. Protože příchod k Nejvyššímu soudu na stáž je jako hození do rybníka. Umíš plavat? – Tak plav!

Co pro Vás bylo nejtěžší?
Zorientovat se a najít si svoje místo. Co si budeme nalhávat, pokud soudíte na okrese anebo na kraji, postupem času vás skoro nic nedokáže překvapit. Potkáváte například léta stejné advokáty, i oni asi už tuší, co mohou od vás v jednací síni čekat, a mám ten dojem, že i jejich argumentace se hodně přizpůsobuje tomu, kterým soudcům je určena. Jak říkám, Brno je malá loď. – A najednou přijdete tady a všechno se řeší v globále, ten dvorek, vaše působiště a dosah vašich rozhodnutí, se najednou prudce rozroste. Vše se obrátí naruby, nevíte, s kým máte tu čest. Máte obavy, jak vás přijmou kolegové, nechcete být za hlupáka. V tomto mi Mojmír Putna pomohl, že jsem se jako úplný hlupák mezi velezkušenými kolegy necítil.

Vaše specializace je pracovní právo, na nižším stupni jste v posledních letech rozhodoval spíše o náhradách škody. Bylo pro Vás přiřazení do senátu, který rozhoduje především o pracovním právu, nějak překvapivé?
Soudím už od roku 1990 a za tu dobu jsem rozhodoval v mnoha agendách. Samozřejmě i pracovní právo. Na prvním stupni, kde specializace vůbec nebyly, jsem soudil jako každý snad
všechno. Pikantní bylo, že jsem na Městském soudě v Brně přebíral místo v senátu po JUDr. Ivě Brožové, když odcházela na Nejvyšší soud. A nepřenechala mi nic jednoduchého, co by mi kolegové mohli závidět. Tenkrát se tam věci rozvrhem práce rozdělovaly podle písmen abecedy jmen odpůrců – a já měl písmena od „Č“ po „H“. To mj. znamená veškeré žaloby vedené proti České republice. Takže průprava pro soudní praxi to byla naprosto dokonalá, jako hrom.
Abych se vrátil k původnímu tématu, prošel jsem naprosto vším. Rozhodoval jsem o exekucích, restitucích, náhradách škody. Specializace na náhradu škody byla značně všeobjímající. Byly tam třeba i regresy pojišťoven, a pracovní právo tam bylo „ukryté“. Takže specializaci jako takovou na pracovní právo jsem neměl, ale musel jsem ho umět. A to vlastně také proto, že jsem byl rozvrhem práce přiřazován k věcem, kdy byly naše pracovní senáty vyloučeny z projednávání, což nebývalo až tak řídce.

Není Vám líto, že o náhradě škody nerozhodujete jako o hlavní své specializaci tady, u Nejvyššího soudu?
Upřímně řečeno, my i o náhradě škody rozhodujeme, asi tak v jedné pětině věcí. I v pracovně-právních vztazích jsou totiž spory o náhradu škody poměrně dost zahrnuty. Jinak plně respektuji, že každý soud potřebuje nové soudce přidělit především tam, kde to vyžaduje personální situace.

Napadá Vás z Vašeho předchozího působení některý ze zásadních, anebo z různých důvodů zajímavých, judikátů?
Naše senáty u Krajského soudu v Brně byly jedny z prvních, které začaly rozhodovat o opravdu velmi vysokých náhradách škody za těžké doživotní poškození zdraví. Pro laickou veřejnost bylo tehdy překvapením, že se začaly najednou přisuzovat poškozeným i částky přesahující i 10 milionů korun. Soudili jsme například odškodnění za trvalé následky způsobené při porodu. A pamatuji si, jak společnost s povděkem kvitovala, že se konečně našli soudci, kteří mají tu odvahu přiznávat poškozeným adekvátní odškodnění.

Od ledna platí další novela zákoníku práce. Nejčastěji se z ní citují ustanovení upravující nově poskytování dovolené. Z Vašeho pohledu, je v novele ještě něco důležitějšího, na co by se mělo upozornit a média to prozatím neudělala?
Poslední novelizaci chápu spíše jako technickou. Implementovala většinou různá evropská nařízení a směrnice. Je pochopitelné, že to měla udělat, ale jinak se vice méně nestalo nic. Mě zklamala, protože neřeší problémy, na které soudci už dlouho upozorňují.

Co tedy v poslední novele zákoníku práce podle Vás chybí?
Určitě řešení jednoho letitého problému, který byl dokonce už předběžně vyřešen. Jedná se o situaci náhrady mzdy v případě překážek v práci na straně zaměstnance nebo zaměstnavatele. To není zcela vyřešené, zvláště v situaci, kdy zaměstnanec ze zdravotních důvodů nemůže vykonávat práci, kterou doposud vykonával a má ji výslovně uvedenou v pracovní smlouvě. Často dochází k situaci, kdy zaměstnavatel spolu se zaměstnancem musí řešit, zvláště pokud jde už o dlouhodobou neschopnost k výkonu práce, jestli je ten handicap zapříčiněn nějakou nemocí z povolání nebo z obecného onemocnění, které s povoláním nemusí souviset. A nastává na poměrně dlouhou dobu patová situace. Zaměstnanec práci už dál nemůže dlouhodobě vykonávat ze zdravotních důvodů, zaměstnavatel mu tuto práci nemůže přidělit, jinou práci přitom pro něj nemá. Obě strany po sobě doslova bezradně koukají, nikdo nechce přijít o své peníze. – Ono to nakonec většinou skončí zjištěním, že vzniklé zdravotní omezení je či není v příčinné souvislosti s tím dřívějším pracovním zařazením. Ale to zjišťování trvá v našich podmínkách dlouho, půl roku i déle. A teď co? Má to ten zaměstnavatel platit i v období, kdy není jisté, jestli za to alespoň trochu může? Tohle mělo být už léta vyřešeno a není. Už v roce 2016 byla v Poslanecké sněmovně novela, která takovou situaci řešila, ale pořád někde leží, dodnes se ji nepodařilo schválit. Už je to pět let.

Proč některé novelizace zákoníku práce tak dlouho trvají, podle Vás?
Těžko se hledá koncensus, zvláště když jde o takto ožehavé věci, konkrétně o peníze. Jsou tady diametrálně odlišné zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů. Všechny návrhy na změnu zákona podléhají schválení tripartity. Zaměstnavatelé, odbory a vláda se musí shodnout. Z logiky věci jde přitom každému z nich o něco jiného. Je škoda, když už se koncensu dosáhne, a dojde se k vládnímu návrhu zákona, že nakonec to úplně ztroskotá ještě v závěrečné fázi ve sněmovně. Já úplně vidím ty lidi, co na zákoně pracovali, jak tlačí sněmovnu – tak už to schvalte, ani nevíte, jak hodně práce nám to dalo, dojít k takovému kompromisu! A ono se to nakonec neschválí, ani za rok, ani za pět let. To už jsme měli mezitím minimálně jedny volby, jiné obsazení sněmovny, jiné vedení ministerstva práce a sociálních věcí, vyměnili se i předáci odborových svazů.

Objevují se ve specializacích, kterými jste se v posledních letech zabýval, nějaké nové trendy, myslím tím třeba typy sporů, ke kterým dříve nedocházelo? Nebo je vše principiálně stejné v pracovním právu či rozhodování o kompenzacích škod už dlouhou řadu let?
U škody se přiznávají mnohem vyšší částky, než v minulosti, to už jsme si říkali. Takovým trendem, pokud to takto nazýváte, může být stále častější přiznávání odškodnění také druhotným obětem, to znamená příbuzným poškozeného, kteří se také hlásí k odškodnění za způsobené útrapy. Částečně tomu napomohla judikatura, ale i některé nedávné novelizace. Obecně se rozrůstá okruh odškodňovaných osob a škůdce to přirozeně stojí čím dál více peněz. Za chyby, i neúmyslné, se zkrátka platí dnes více, než v minulosti.

Co čekáte nového v souvislosti s koronavirovou pandemií? Objeví se nějaké spory i v pracovně-právní rovině?
Předpokládám, že ano. Určitě koronavirová krize lidi trápí a zasahuje do všech oborů lidské činnosti. Z právního hlediska vidím také problém v posouzení, jestli je současný stav přechodný anebo máme počítat s tím, že se něco změnilo nadobro a máme k tomu takto přistupovat. A pokud to bude trvalejší, je třeba na to nějak systémově a legislativně reagovat? Mám obavu, že politici budou chtít reagovat překotněji, než je zdrávo. Pro přechodný stav nebo jev není změna legislativy často vůbec potřeba. Stejně složité jako schvalování pak může být za pár let rušení těchto právních norem. Každopádně, kovid nás vyškolil, a když nebude kovid, tak třeba přijde zase něco jiného. Stát s tím musí počítat a musí přijít s patřičnou reakcí, reagovat jen v režimu zákona o sociálním zabezpečení, nemocenským pojištěním, je na druhou stranu také málo. Mimochodem, v pracovně-právních vztazích nás už kovid ovlivnil, více než mnohde jinde a většinou to šlo překvapivě lehce. Vzpomeňme si, jak rychle jsme si v rámci pracovního práva v praxi osvojili home office. Najednou to přišlo a všichni vidíme, že to má smysl.

Kdy jste se rozhodl pro povolání soudce?
No, nebylo to tak, že bych se narodil a řekl, že budu soudcem. Kdy mě to poprvé napadlo, si nepamatuju, ale mám takovou soukromou teorii, že za to mohlo Gymnázium na Slovanském náměstí. To si i v 80. letech, když jsem tam studoval mezi roky 1979 až 1983, na rozdíl od ostatních gymnázií a středních škol, které měly tehdy za úkol se profilovat technicky a připravovat studenty na technické profese, zachovalo humanitního ducha, filozofické zaměření. V Brně bylo v té době právě proto výjimečné. Třeba se tam i tenkrát učila latina. Sice to na mě nezanechalo tehdy žádné následky (úsměv), ale formovalo to vztah k humanitním a společenským vědám. Zásluhu na tom samozřejmě měli i kvalitní pedagogové. Třeba výklad dějepisu, to bylo, jako když dnes sledujete Hru o trůny (úsměv). Učitelé dokázali zaujmout spoustou zajímavostí s odkazem na to, že letopočty přece najdeme v knížce! A tak bylo jaksi logické, že jsem si v návaznosti na to zvolil jako pokračování práva a někteří mí spolužáci taky, jiní zase další humanitní obory.

I na právnické fakultě jste měl štěstí na pedagogy?
Byl jsem například studentem profesora Jiřího Malenovského, který byl už tehdy v hluboké totalitě snad vizionářem, když nám říkal: „Učte se to mezinárodní právo, snažte se ho pochopit, abyste pak nebyli za blbce!“ On to snad věděl, v tom roce 1985 nebo 1986, co za pár let nastane. A já na něj často vzpomínám, i když tehdy ten jeho nešťastný, přísný přístup – a to je jen slabé slovo, naháněl strach… Hlavně kolegyně, slabší povahy, se bály na přednášky vůbec chodit. Ale možná právě proto nám ty vědomosti do hlavy nakonec vtloukl. Takže mít kliku na vyučující, bylo hodně důležité. Totalitní doba byla na nic, i to právo bylo jaksi na nic, tak aspoň těch lidí, co ho vyučovali, jste si mohl vážit. „Kliku na lidi“ jsem měl i dál, protože v začátcích u Městského soudu v Brně, kde jsem čekateloval, mi mentora dělal doktor Miloš Holeček. Dobře jsem ho tehdy poznal nejen z profesní, ale i lidské stránky, jako strašně hodného a milého člověka. Na skvělé lidi jako byl on se dobře vzpomíná.

Pojďme se na závěr zastavit ještě u Vašich koníčků. U čeho si od soudních spisů nejraději odpočinete?
Strašně rád jezdím na kole. Ne jako sportovec, já se kochám. Připadám si často jako ve filmu Vesničko má středisková: „Pane doktore, vy jste se zase kochal!“. To mě charakterizuje. Jezdíme s kamarády na kola každým rokem, třeba na týden anebo čtrnáct dní. Naplánujeme trasu někde kolem vody, kolem řeky. Pomaličku, polehoučku, tam se koukneme, tam zastavíme – to je přece krása! Projeli jsme takhle i Sicílii, Sardinii, ale u nás v republice, tady je taky hrozně fajn. Baví mě už i samotná příprava, plánování. Už to je velké dobrodružství a zábava. Něco úplně jiného, než sedět nad soudními spisy.

JUDr. Marek Cigánek

Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1987 působil jako justiční čekatel u Krajského soudu v Brně. V roce 1990 byl přidělen k výkonu funkce soudce, poté předsedy senátu, k Městskému soudu v Brně. Od roku 1993 působil jako soudce, poté i jako předseda senátu, u Krajského soudu v Brně. Ke dni 1. 1. 2021 byl natrvalo přeložen k Nejvyššímu soudu jako soudce občanskoprávního a obchodního kolegia.

AEQUITAS

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY