Sobota, 15. května, 2021

Soudkyně NS Martina Vršanská: Bez metodiky by se velmi těžko odůvodňovalo rozhodnutí o výši bolestného

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Metodika Nejvyššího soudu k výkladu § 2958 občanského zákoníku má nastavit rámcová pravidla, podle nichž soudy či jiné subjekty při mimosoudním řešení věcí mohou použít objektivní medicínskou metodu k popisu stavu poškozeného, k porovnání míry jeho obtíží s jinými případy a ke stanovení spravedlivé náhrady. Bez ní by se podle soudkyně Martiny Vršanské se velmi těžko odůvodňovalo zejména rozhodnutí o výši bolestného. Svůj pohled na současnou podobu Metodiky představila čtvrtletníku Nejvyššího soudu AEQUITAS.

Když jste dostala původní nabídku k absolvování stáže a následně po stáži i nabídku, abyste nastoupila k Nejvyššímu soudu natrvalo, bylo o čem přemýšlet?
Byla jsem překvapená, že jsem zhruba před rokem a půl dostala nabídku stáže u Nejvyššího soudu. Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych u Nejvyššího soudu absolvovala stáž a už vůbec, že bych tu pracovala. Byl to doslova šok, proto i dnes vím docela přesně, a nikdy nezapomenu, co jsem v tu chvíli dělala, když mi předseda senátu doktor Petr Vojtek, kterého tím pověřilo vedení soudu, telefonoval.

Prozradíte, co jste měla právě na práci?
Plela jsem zahradu. Bylo to někdy o víkendu, odpoledne. Chvíli jsem o tom přemýšlela, protože nejprve se dostavily pocity, že to nemůžu v žádném případě zvládnout, co bych tak asi dělala na Nejvyšším soudě? Ale na druhou stranu to byla tehdy „jen“ stáž, takže proč ji nezkusit? Řídícího předsedu senátu Petra Vojtka i kolegy Hanu Tichou a Roberta Waltra jsem znala, věděla jsem, že budu s mimořádně příjemnými lidmi. A tak jsem nabídku na stáž ráda přijala.
Daleko těžší bylo pak rozhodování, jestli nastoupit do Brna natrvalo. Na druhou stranu, jestli tu zůstanu, se řešilo v podstatě po roce, přesněji po tři čtvrtě roce, kdy jsem na stáži působila. Za tu dobu jsem si už zvykla na styl práce, který Nejvyšší soud vyžaduje, z mnoha nových kolegů se stali přímo přátelé. Vím o sobě, jak si těžko zvykám na změny, a tady se paradoxně najednou začal jevit jako další významná změna návrat do Pardubic. Představa zahodit nabízenou příležitost, vracet se znovu do starých kolejí druhostupňového rozhodování, i když jsem to v Pardubicích měla moc ráda, mě už nelákala tolik.

Jak velkou roli hrálo v tom rozhodování dojíždění, respektive změna klasického rodinného života v rodinu na  dálku? Bylo to jednodušší proto, že Vaši dva synové jsou už dospělí?
Děti jsou sice dospělé, ale na druhou stranu mi poněkud zestárli rodiče, takže i na ně jsem musela při svých úvahách myslet. Vedle předpokládaného nepohodlí a praktických potíží spojených s dojížděním do Brna jsem musela zvažovat i to, jak zajistím pomoc rodičům, bude-li třeba. Také jsme si museli s manželem ujasnit, jestli pro náš společný život bude moje nové pracovní uspořádání přijatelné.

Své současné kolegy jste znala už také díky několika společným přednáškám a seminářům, kde jste spolu s nimi vystupovala. Jak jste se dostala k přednáškám po jejich boku?
To vyplynulo ze spolupráce na vytváření metodiky k odškodňování nemajetkové újmy na zdraví. Když zmiňovaný přední odborník v této soudní specializaci Petr Vojtek a další široký kolektiv spolupracovníků, lékařů, odborných lékařských společností, ústavů, medicínských sdružení, rehabilitačních ústavů, pojišťoven a dalších společně začali někdy v roce 2012 zvažovat vytvoření něčeho, co by se dalo použít jako pomůcka při stanovování srovnatelných náhrad za újmu označovanou jako bolestné a také újmu způsobenou ztížením společenského uplatnění, ocitla jsem se také u toho. Petr Vojtek se rozhodl zapojit také soudce odvolacích soudů, kteří se zabývali náhradou škody na zdraví nebo je tato problematika zajímala. Někteří z nich se postupem času přestali příprav metodiky účastnit, někdo vydržel déle. Bylo třeba se tomu trochu věnovat, účastnili jsme se opakovaně přípravných jednání a společných dlouhých debat. Následně z nich jaksi logicky vzešla i nabídka o metodice přednášet. Ale, nepřeceňujme to, bylo to jen pár přednášek, nic velkého. Na Krajském soudě v Hradci Králové jsem ráda přednášela justičním čekatelům vedle metodiky také o soudcovské etice, přípravě a vedení jednání, snažila jsem se jim předat nějaké praktické zkušenosti pro práci s účastníky a tvorbu rozhodnutí.

Předpokládám, že na krajské úrovni ani neexistovala v Pardubicích senátní specializace na odškodňování nemajetkové újmy.
Ano, na pobočce v Pardubicích nebyla specializace na náhradu škody, jen pro dědické řízení a částečně pro opatrovnickou agendu, civilní oddělení pobočky není dostatečně personálně obsazeno pro větší uplatnění specializací. Náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu jsem tak soudila, když mi byla náhodou přidělena rozvrhem práce. Vždycky za tím byl nějaký příběh, z podstaty věci bohužel zpravidla ne moc veselý. To prostě tak u náhrady škody je.

Metodika nemá jen své zastánce a soudce, kteří ji aplikují. Je třeba přiznat, že má i v řadách soudců své kritiky. Jak by se dnes podle Vás soudilo, kdyby neexistovala?
Samozřejmě by se rozhodovalo i bez metodiky, proč ne? Neříkám, že by to bez ní nešlo a myslím si, že ti, kdo ji nepřijali za svou, soudí zkrátka tak, že se bez ní obejdou. Není podstatné, jestli je rozhodnutí opřeno o metodiku, ale jestli je dostatečně přesvědčivě odůvodněno. Nejde ale jen o soudní řízení,  to je pouhá špička ledovce. Většina těch, kterým by metodika mohla a měla pomáhat, jsou lidé, kteří se díky ní dohodnou mimosoudně. Primárně by tedy měla sloužit k tomu, aby se k soudům mnohé věci ani nedostávaly. Měla by to být pomůcka pro pojišťovny, advokáty, kteří se náhradou újmy na zdraví zabývají, i pro škůdce a poškozené při jejích jednáních o náhradě újmy. Doufáme, že i s přispěním metodiky se většina náhrad před soud vůbec nedostane. Na internetové stránce www.datanu.cz je veřejnosti přístupná kalkulačka, která každému umožní provést sice velmi hrubý a odborně nepodložený, ale přece jen odhad náhrady pro konkrétní újmu.
Nemohu mluvit za ostatní soudce a odhadovat, jak by při souzení bez metodiky postupovali nebo budou postupovat (pokud se ji rozhodnou nepoužít), ale já bych se snažila v daném řízení zjistit a hodnotit vlastně totéž, co bere v úvahu metodika. Tedy jaká újma na zdraví poškozeného z hlediska medicínského vznikla v příčinné souvislosti se škodní událostí, kdy se ustálil jeho zdravotní stav, jaký byl jeho zdravotní stav před poškozením, jaké jsou jeho přetrvávající obtíže, a to ve všech oblastech života člověka. Bez odborného lékařského posouzení existence a závažnosti újmy a posouzení, zda tvrzené obtíže odpovídají zjištěnému poškození zdraví bych se neobešla. Bez metodiky by se velmi těžko odůvodňovalo zejména rozhodnutí o výši bolestného. Jak u bolestného, tak u náhrady za ztížení společenského uplatnění by se samozřejmě soudní praxe postupně ustálila, zejména cestou judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, to by ale trvalo několik let.
U hodnocení ztížení společenského uplatnění, ať s využitím metodiky nebo bez ní, je potřeba si především uvědomit, z čeho všeho se skládá každodenní život člověka a všechny tyto oblasti, činnosti a aktivity nahlédnout přes jednotlivé útrapy a obtíže, které poškozený má. Metodika je podle mého názoru v tomto směru velmi dobrým nástrojem, protože nabízí poměrně komplexní přehled aktivit a situací, v nichž se člověk může ocitnout a na které by jinak soud nemusel pomyslet.

A  proto  jsou  v  posledních  letech  semináře  a  školení   k Metodice pro odškodňování nemajetkové újmy snad těmi nejčastěji pořádanými odbornými akcemi za účasti soudců Nejvyššího soudu?
Nejsem si tedy úplně jistá, jestli „nejčastěji pořádanými“, ale doufám, že soudcům soudů nižších stupňů, advokátům a znalcům pomáhají i naše školení, na kterých se jim k metodice snažíme dodat vysvětlující upřesňující informace. Co chci znovu zdůraznit, je doporučující povaha metodiky. Pokud se soudce rozhodne, že ji nevyužije, protože mu nevyhovuje, připadá mu nešikovná, něco mu v ní chybí, nebo se mu to jen z principu nelíbí, že jej snad někdo omezuje ve svobodném rozhodování, pochopitelně ji nemusí použít, je to jen pomůcka, která se nabízí. Když  soudce   takovou   nabídku   nepřijme,   posoudí   a  rozhodně  věc  bez  využití  metodiky,  a  přesvědčivě  a pečlivě své rozhodnutí odůvodní, tak by se mu nemělo stát, že by jeho rozhodnutí neobstálo s odůvodněním,  že nepracoval s metodikou. Při využití metodiky pak není možný ani druhý extrém, pokud by k tomu chtěl nějaký soudce přistoupit tak, že si řekne, fajn, mám metodiku, tady znalec mi „nasází procenta“, já k nim vezmu odpovídající výši odškodnění a dál se nestarám, to je též špatně. Při vysvětlování metodiky zdůrazňujeme, že hodnocení znalce je jen ta medicinská část, se kterou musí soud dále pracovat s přihlédnutím k individuálním okolnostem konkrétního případu.

Co je z Vašeho pohledu třeba nyní na metodice revidovat?
I když metodika vzešla z odborných diskuzí, se zapracováním mnoha konkrétních zkušeností z praxe, je jasné, že se bude dále vyvíjet, protože postupně budeme zjišťovat a již zjišťujeme, že něco bude třeba dopracovat, domyslet či vylepšit. To nepokládáme za problém, metodika je svého druhu otevřený systém. Od České lékařské společnosti J. E. Purkyně například vzešel podnět na úpravu části věnované bolestnému, protože se ukazuje, že některé bolestivé stavy by měly být hodnoceny přesněji nebo některé, na něž metodika zatím nepamatuje, by měly být doplněny. Specifické je posuzování zdravotního stavu u dětí, protože jejich organismus se stále vyvíjí. Metodika je prostě systém, který svým používáním v širší praxi ukazuje, kde může mít původní verze rezervy. A že takové rezervy být mohou, je zřejmé například i z nedávného nálezu sp. zn. II. ÚS 1564/20, v němž Ústavní soud vyjádřil potřebu vše, co obecné soudy nezahrnují pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako například duševní útrapy způsobené psychickou újmou, odškodnit v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem, neboť je toho názoru, že metodika neumožňuje tyto újmy náležitě postihnout a odškodnit.

Nechci, aby příští otázka vyzněla lacině, ale často si veřejnost dělá legraci ze vzájemného soutěžení, ať už opravdového či jen hraného, mezi Pardubicemi a  Hradcem  Králové. Jak se Vám pracovalo na pardubické pobočce Krajského soudu v Hradci Králové?
Mezi mateřským soudem v Hradci Králové a pobočkou v Pardubicích jsem sama žádné projevy tohoto specifického „soutěžení“ dvou sousedních měst nevnímala, možná proto, že jsem měla dobré vztahy s kolegy v Hradci i Pardubicích. Žiju v Pardubicích, v roce 2002, kdy jsem šla ke Krajskému soudu v Hradci Králové na stáž, pobočka ještě ani neexistovala. Když byla v roce 2003 pobočka v Pardubicích vytvořena, tak nás, co jsme byli z Pardubic anebo měli bydliště i jižněji od Pardubic, předisponovali do nově vzniklé pobočky. Už jsem říkala, že si těžko zvykám na každou změnu, a v Hradci byla dobrá parta, ale naštěstí podobně jsme se spřátelili i v Pardubicích. Šťastnou souhrou okolností v Pardubicích pracovali a pracují skvělí lidé. Mnoho z nich bych si troufla označit za velmi dobré přátele. A také je to mimořádně intelektuálně podnětné prostředí. Jsou to výborní právníci, klidně by tu, u Nejvyššího soudu, jeden vedle druhého mohli také soudit.

Kdo z bývalých kolegů Vás v minulosti zásadně ovlivnil, na koho ráda vzpomínáte?
Za tuhle otázku jsem opravdu ráda, i když  se mi na ni v této chvíli neodpovídá lehce. Nedávno odešel bývalý předseda Krajského soudu JUDr. Miroslav Nypl, který mne po mateřské dovolené přijímal zpět do služby. S tehdejším místopředsedou JUDr. Aloisem Kovářem patřili k dnes již mizejícímu druhu klasických vzdělanců, gentlemanů, mužů velkého formátu, excelentních řečníků a právníků, a přitom soudců, kteří věděli, kde se nachází skutečný život. Velcí frajeři. Vždycky jsem je obdivovala, měla jsem je ráda, vážila jsem si jich a kdykoli jsem mohla, užívala jsem si jejich mimořádné inteligence, vtipu a životní moudrosti. Jsem vděčná za to, že jsem je mohla poznat a vzpomínám na ně často. S panem doktorem Kovářem jsem dosud v kontaktu, jeho rozhled, duševní schopnosti a suchý humor jsou výjimečné. Dlouhou dobu vedl evidenční senát Krajského soudu v Hradci Králové s neuvěřitelnou schopností vyhmátnout významné rozhodnutí (včetně toho, že podle stylu poznal jednotlivé soudce okresních soudů, aniž se musel dívat kdo rozhodnutí vydal) a brilantně formulovat právní větu.

Chtěla jste být už odmala soudkyní, rozhodovat na civilním úseku soudu?
Někdy na gymnáziu jsem se rozhodla, že chci dále studovat práva a v průběhu praxí na právnické fakultě, což bylo v hlubokém socialismu, jsem musela vážit jiné věci, než bych vážila dneska. Na prokuraturu jsem za totality nechtěla, dělat podnikového právníka také ne, protože právo národního hospodářství mi nic neříkalo. Ani advokátkou jsem být nechtěla, vadila mi nutnost prosazovat zájem jedné ze stran, takže nakonec to všechno vyšlo právě tak, že jedině soudy budou to pravé. V roce 1987 jsem nastoupila jako čekatelka do Pardubic, během roku odešla na mateřskou dovolenou, kde jsem nakonec setrvala celkem 6 let. No a vrátila jsem se do kapitalismu. Byla jsem ráda, že ještě jako čekatelka jsem nemusela rovnou naskočit do rozjetého rychlíku souzení a měla jsem ještě rok, abych se všechno znovu naučila, udělala justiční zkoušky.

Pokud přejdeme k Vašim koníčkům, Vaši kolegové mi prozradili, že jistě „vysypete z rukávu“ heslo ke vkladní knížce hraběte Nikoliče z cimrmanovské Hospody na mýtince.
Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju predstavlja u stvari zavodljivo krivudanje.

A pamatujete si to hned ze dvou důvodů. Umíte srbochorvatsky a máte ráda Divadlo Járy Cimrmana. Jste nadšený cimrmanolog?
To taky, ale je to trochu jinak. Nemám žádné vyhraněné koníčky, jen hrozně ráda čtu. Vždycky, když mám volný čas, uchopím knihu. Pro mě je to velké odreagování, protože já se tím přesouvám do virtuálního světa, rovnou do příběhu. Opouštím tak všechno, co mě právě stresuje v reálném životě. Nebo, co mě nebaví, a kazí mi to právě náladu. Taky jsem se ale vždycky se zálibou věnovala rodině. Bydlíme v domě, takže se často realizuji na zahradě, když můžu, tak cestuju. Ráda se setkávám s přáteli, ráda jim připravím nějaké dobré jídlo. A když už bych nevěděla co, určitě bych si kreslila nebo malovala.

Soudce studuje v práci spousty textů, pak další stohy textů sepisuje ve formě odůvodnění a Vy si pak vezmete knihu, abyste se odreagovala?
Já vím, že je to zvláštní. Kazím si tím i oči. Mám ale příležitost se za pomoci imaginace posunout někam, kde mě to baví, kde mě to uvolní. Kromě jiných čtu ráda Terryho Pratchetta, a to je právě ten typ legrace, co mě strašně baví. Knížky, co čtu, musí vyzařovat pohodu, žádné náročné čtení, psychologické thillery, a podobně. Toho mám už dost ze soudních spisů. A stejné to mám i při návštěvě kina a sledování televize.

A sport? Je těžko představitelné, že jako manželka bývalého profesionálního hokejisty Pardubic relaxujete jen u knih anebo na zahrádce.
Rekreačnímu sportu se spolu samozřejmě věnujeme. Jezdíme s manželem spolu na běžkách, na sjezdovkách, na kole. Jezdívali jsme na kolečkových bruslích, v Pardubicích jsou pro to příhodné podmínky, i když dnes už je na cyklostezkách přecpáno. Vše ale jenom rekreačně. Na rozdíl od manžela jsem zcela nesportovní typ.

JUDr. Martina Vršanská

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1987 působila jako justiční čekatelka Krajského soudu v Hradci Králové. V roce 1995 byla přidělena k výkonu funkce soudce k Okresnímu soudu v Pardubicích. V roce 2002 byla dočasně přidělena ke Krajskému soudu v Hradci Králové a od roku 2003 působila na Krajském soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Ke dni 1. 1. 2021 byla natrvalo přeložena k Nejvyššímu soudu jako soudkyně občanskoprávního a obchodního kolegia.

AEQUITAS

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY