Neděle, 19. září, 2021

Válková: I nejvyšší státní zástupce je ohrožen syndromem vyhoření. Pavel Zeman se o svou budoucnost bát nemusí

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Akademická dráha či reprezentace české republiky v evropské trestní justici – tak vidí možnou budoucnost nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zmocněnkyně vlády pro lidská práva, poslankyně a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková. České justici také řekla, jak vnímá možný střet zájmů generálního ředitele České televize Petra Dvořáka. „Nepochybně je úkolem naplňujícím poslání Rady České televize, se problematikou zabývat, případně i v součinnosti s dalšími státními orgány a institucemi,“ míní Válková.

Nastal čas, aby skončil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman? Množí se spekulace o tom, že se k tomu schyluje.
Každý, kdo zastává tak dlouho vrcholnou funkci v ústřední instituci, je ohrožen syndromem vyhoření nebo přinejmenším legitimní únavou z odpovědnosti, kterou sebou vždy taková vedoucí pozice nese. Nejinak je tomu u Nejvyššího státního zástupce, který má nadto některé klíčové dozorové a dohledové pravomoci, které samy od sebe vytvářejí tlak na jeho odborné i diplomatické dovednosti. Ostatně jsme toho svědkem např. v kauze tzv. Čapího hnízda, kde se chtě nechtě minimálně mediálně v očích laické veřejnosti dostává do „politické hry“. Nadto se o svou profesní budoucnost Pavel Zeman jistě nemusí bát.

Kam by mohl zamířit?
Jak jsem měla možnost jej osobně poznat v dobách, kdy jsem vedla katedru trestního práva na právnické fakultě Západočeské Univerzity v Plzni, kde měl přednášky zaměřené na evropeizaci trestního práva pro naše studenty, je to velmi dobrý pedagog a umí názorně vysvětlit i obtížnou problematiku tak, aby ji studenti nejen porozuměli, ale začala je i zajímat. A to není zdaleka tak snadné, jak by se snad na prvý pohled mohlo zdát. Mám proto zato, že by se po ukončení své kariéry v pozici nejvyššího státního zástupce mohl úspěšně věnovat buď akademické dráze nebo by nás mohl velmi dobře reprezentovat v zahraničí v některé z významných funkcí v oblasti evropské trestní justice. Byť jeho první pokus v tomto směru nevyšel, neměl by to vzdát.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman Foto: Nejvyšší státní zastupitelství

Kdo by mohl být případně jeho vhodným nástupcem?  
Pokud jde o jeho nástupce, zde si netroufnu zveřejnit konkrétní jméno, abych nedocílila přesného opaku, totiž neztížila tím takovému adeptovi jeho šance. Nicméně prozradím, že nejen z nejvyššího nebo z vrchního státního zastupitelství, ale i z krajských státních zastupitelství bych si dovedla v této pozici hned několik dobrých odborníků a současně i zdatných manažerů představit.

A jak hodnotíte 10 let Pavla Zemana v čele nejvyššího státního zastupitelství?
Na to by bylo třeba více prostoru a jako bývalé ministryni spravedlnosti, která musela předčasně odejít, se mi takové hodnocení dělá velmi těžko. Z mé roční spolupráce s Pavlem Zemanem mohu udělat jen dílčí bilanci, a ta by byla v jednom bodě kritická: nepodařilo se nám dohodnout se na takovém znění návrhu nového zákona o státním zastupitelství, který by byl průchodný ve sněmovně, přestože jsem byla ochotná jít na  kompromisní řešení. Je to škoda, byla jsem tehdy otevřená, na rozdíl od mého nástupce ve funkci ministra Roberta Pelikána, jednat i o ústavním začlenění soustava státního zastupitelství do systému justice v širším smyslu slova (hlava čtvrtá Ústavy) a myslím, že by se mi podařilo v té době přesvědčit o takové změnně i poslance a senátory. Na druhou stranu jsem nechtěla připustit, aby zde vznikl nikým nekontrolovaný odbor státního zastupitelství, který by byl zaměřený výhradně na dozor nad vyšetřováním závažné hospodářské kriminality, zvláště pak korupčních trestných činů, který by se v mnoha ohledech vymykal jakékoliv kontrole, a to i v rámci samotného státního zastupitelství. Toto v roce 2014 palčivé téma, zdá se, v průběhu doby „vyšumělo“ a nyní není aktuální. Na druhou stranu s ním mám velmi dobrou zkušenost pokud jde o jeho fundované připomínky k legislativě v oblasti trestního práva, kdy mně jako poslankyni v případě potřeby opakovaně vždy poskytl komplexní podklady a analýzy i vysvětlil potřebné souvislosti a zkušenosti z aplikační praxe. Tím několikrát pozitivně ovlivnil novelizaci našich trestních kodexů a zato mu patří můj dík.  

Není chybou, že v rámci soustavy státního zastupitelství stále nefunguje kariérní řád a žalobci nemají příliš odpovědnost za „své“ případy u soudu?
Takto to nelze říci, státní zástupci samozřejmě za své chyby odpovědnost již nyní mají a mohou být i kárně stíháni. Problém je spíše ten, že se tato možnost nevyužívá tak, jak by se měla, tzn. že se v některých případech, kdy je zřejmé, že by měl být nadřízený státní zástupce zvlášť bdělý až ostražitý (mám na mysli opakované zprošťující rozsudky, kdy jeden a týž státní zástupce proti nim stále podává opravné prostředky) tomu tak bohužel není. To je chyba, kterou pak platí daňoví poplatníci, kteří musí hradit náhradu škody v takových zbabraných případech, kdy se nakonec ukáže, že buď vůbec nešlo o trestný čin, nebo jej spáchal někdo jiný nebo prostě potřebné důkazy chybí. Takové případy sice nejsou ojedinělé, naštěstí však nejsou ani příliš časté.

V poslední době se na Radě České televize vedou bouřlivé debaty. Jednou z nich je ta o možném střetu generálního ředitele Petra Dvořáka. Rada ředitele vyzvala k objasnění možného střetu zájmů kvůli zakázkám mezi ČT a školící firmou GOPAS. V té je Dvořák minoritním vlastníkem spolu se spolumajitelem PPF Ladislavem Bartoníčkem. Co se týče čistě právnického pohledu, může podle Vás být ředitel Dvořák ve střetu zájmů?
Na váš dotaz nelze na základě veřejně dostupných informací jednoznačně odpovědět, neboť chybí relevantní dokumenty, ze kterých by bylo možné vyhodnotit míru pravděpodobnosti takového střetu zájmu.
V ust. § 5 odst. 2 zák. č. 483/1991 Sb. o České televizi se generální ředitel nesmí podílet na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, ani nesmí zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být  v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly ohrozit důvěru v nezávislost nebo nestrannost jeho rozhodování. 

Generální ředitel ČT Petr Dvořák – novinářská konference Autor: Blanka Borová

Z publikovaných informací ale lze dovodit jeho účast ve společnosti GOPAS.
Z faktu účasti může někdo dovozovat pochybnosti o tom, zda působení pana Dvořáka ve společnosti GOPAS nenaplňuje charakter činnosti zakázané zákonem generálnímu řediteli České televize, ale jednoznačný závěr bez hlubší znalosti povahy jeho účasti a schopnosti ovlivňovat rozhodným způsobem její chod, stejně jako bez znalosti obchodních vztahů mezi společností GOPAS a Českou televizí, případně jiným hromadným sdělovacím prostředkem, podle mého názoru na základě masmédii sdělovaných, neověřených informací učinit nelze. Nepochybně je úkolem naplňujícím poslání Rady České televize, se problematikou zabývat, případně i v součinnosti s dalšími státními orgány a institucemi. Odhlížím záměrně od etického hlediska celé věci, kdy i v případě, že nedošlo působením gen. ředitele ČT Petra Dvořáka, resp. jeho vlastnictvím podílu ve společnosti, která pravděpodobně poskytuje České televizi průběžně své poradenské služby, k nezákonnému střetu zájmu, mohla být ohrožena důvěra veřejnosti v nezávislost České televize jako nestranné instituce zajišťující objektivní zpravodajství o aktuálním dění v tuzemsku i ve světě.  Na druhou stranu je ovšem třeba vzít v úvahu, že generální ředitel svou účast nikdy neskrýval a ve společnosti GOPAS působil od jejího vzniku, tedy dlouho před tím, než zaujal současnou funkci.

Kvůli zrušení části volebního zákona Ústavním soudem padlo trestní oznámení. Na tři ústavní soudce je podaly členky Institutu svobody a demokracie Jana Bobošíková a Hana Lipovská. Ústavní soudce Pavla Rychetského, Jana Filipa a Kateřinu Šimáčkovou podezírají ze zneužití pravomoci úřední osoby a z maření přípravy a průběhu voleb. Můžou být některá tvrzení uvedené v trestním oznámení právně zajímavé, ať již prověřování dopadne jakkoliv?
Podáním trestního oznámení došlo skutečně k bezprecedentní situaci, kdy je zpochybňováno nezávislé, nestranné a apolitické rozhodování Ústavního soudu, instituce, která požívá ve všech tradičních demokraciích mezi justičními orgány nejvyšší autority. Již tento samotný fakt je pro Českou republiku, podle mého názoru, nedobrou vizitkou její právní i politické kultury v širším smyslu slova.
Že trestní oznámení není snůškou nesmyslných tvrzení, která sama o sobě nemusí být nutně jednání porušující trestní zákon a nekompetentně vyjádřených požadavků, lze usuzovat i z toho, s čím se každý může seznámit z veřejně dostupných zdrojů. Ovšem původní dokument, tj. samotné trestní oznámení, nemám a ani nemohu mít k dispozici, a proto jsou všechna má další vyjádření pouhými úvahami, nikoli závěry činěnými na základě věrohodných informací. Touto optikou pak pokládám rozhodně za důležité, aby se orgány činné v trestním řízení prověřením skutečností, které jsou v trestním oznámení obsaženy, zabývaly, jak je to ostatně i jejich zákonnou povinností.  

Ústavní soudkyni Kateřině Šimáčkové konkrétně Hana Lipovská s Janou Bobošíkovou vytýkají, že jako zástupkyně ČR u Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise) si „musela být vědoma skutečnosti, že takto zásadní změna volebního zákona pouhých osm měsíců před již vyhlášenými volbami je protiprávní“. Poukázaly také na to, že Šimáčková v minulosti zastupovala Senát při návrhu na zrušení části volebního zákona. Soudkyně by tak podle nich mohla být podjatá a z projednávání proto měla být vyloučena.
Pokud jde o ústavní soudkyni Šimáčkovou a její údajnou možnou podjatost v této věci v souvislosti s jejím členstvím v  Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva, takzvané Benátské komise a tím, že v minulosti zastupovala Senát při návrhu na zrušení části volebního zákona, je třeba si uvědomit, že za podjatého se považuje ten soudce, u kterého lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. To znamená, že soudce se nemusí sám o sobě cítit jako podjatý, a skutečně podjatým být nemusí, ale pokud jsou zde pochybnosti o jeho nepodjatosti, považuje se již ze zákona za podjatého, aby o povaze a důvodech jeho rozhodování nebylo pochybností.  Proto se domnívám, že i kdyby byla orgány činnými v trestním řízení podjatost soudkyně Šimáčkové dovozována, prokázání úmyslu, tak jak to má na mysli trestní zákoník pokud jde o dolózní jednání, které je nutné k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst.1 písm. a)  a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a trestného činu  maření voleb podle § 351 alinea 5 trestního zákoníku, by nebylo možné.
Tyto mé velmi obecné úvahy samozřejmě nezbavují orgány činné v trestní řízení jejich povinnosti prověřit všechny v trestním oznámení uváděné skutečnosti, vyhodnotit je a rozhodnout, zda zde byl či nebyl porušen zájem chráněný trestním zákoníkem v míře zdůvodňující zahájení trestního stíhání konkrétních osob. Připomínám však v této souvislosti, že prověřování trestních oznámení probíhá neveřejně a o poskytnutí jakýchkoliv informací může rozhodnout pouze státní zástupce. Nadto je trestní stíhání ústavních soudců možné pouze tehdy, pokud by byli vydáni pro tyto účely orgánům činným v trestním řízení tím, kdo dal souhlas k jejich jmenování (čl. 86 odst. 1 Ústavy ČR ve spojení § 6 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu), tedy Senátem České republiky.  
Kritici Ústavnímu soudu také vyčítají načasování rozhodnutí chvíli před volbami. Souhlasíte s tím?

Ať již bude trestní oznámení odloženo či nikoliv, dovolte mi na závěr povzdechnutí nad faktickým stavem právní kultury v naší zemi, kde rozhodnutím Ústavního soudu, vydaným více než tři roky po podání návrhu, nepochybně došlo k narušení standartní přípravy voleb do poslanecké sněmovny. Pokud by rozhodnutí bylo vydáno dříve, k takovému fatálnímu dopadu by logicky nemohlo dojít.

Koronavirová pandemie omezila práva mnoha z nás. Omezeni jsou ale i vězni, například dlouhou dobu nemohli přijímat návštěvy. Jak z hlediska lidských práv hodnotíte oblast vězeňství v době pandemie?
Tuto problematiku dlouhodobě, tzn. od března 2020 do současné doby monituruje jak Výbor proti mučení, nelidskému a jinému ponižujícímu zacházení Rady vlády pro lidská práva, tak se jím průběžně zabývá Podvýbor pro práva osob omezených na svobodě zřízený Petičním výborem poslanecké sněmovny. Oba výbory – sněmovní i vládní – si vyžádaly od Vězeňské služby zasílání pravidelných zpráv, ze kterých vyplývá, že v současné době je situace v našich věznicích relativně stabilizovaná a infekce Covid-19 pod kontrolou. Nicméně cenou za tento stav bylo přijetí řady restriktivních opatření ze strany Vězeňské služby v zájmu zabránění šíření pandemie v přeplněných českých věznicích.

Jak lidé reagovali směrem k úřadu Zmocněnkyně vlády pro lidská práva?
Z dopisů odsouzených, jejich příbuzných i přátel, které jsme v průběhu posledního roku dostávali, byla zřejmá obava z šíření pandemie ve věznicích, nespokojenost s omezeními, která se odsouzeným a jejich blízkým zdála jako nepřiměřeně tvrdá (zejména pokud jde o omezení návštěv), kritika nedostatečně pružné reakce na šíření epidemie, nedostatek testů (zejména v listopadu 2020) a stížnosti na nedostatečnou a nekvalitní zdravotní péči. Podle sdělení Vězeňské služby sice do současné doby zemřelo v souvislosti s Covid-19 pouze 8 vězňů, nicméně neexistují spolehlivá data o tom, u kolika odsouzených byl průběh onemocnění těžký a jaké v těchto případech byly, resp. jsou jeho následky.
Zásadní problém pak vidím v nemožnosti konfrontovat údaje a sdělení VS ČR s realitou, resp. se stížnostmi a informacemi, které jsme dostávali od samotných odsouzených, neboť od října 2020 do cca března 2021 byly velmi výrazně redukovány kontrolní aktivity prostřednictvím návštěv veřejného ochránce práv a státních zástupců ve věznicích, což lze považovat za velmi zásadní porušení práv odsouzených na průběžně vykonávanou kontrolu podmínek výkonu trestu odnětí svobody nezávislými státními orgány a institucemi. S tím souvisí i skutečnost, že se ministerstvu spravedlnosti nepodařilo zařadit odsouzené mezi zvlášť zranitelné skupiny, které mají právo na přednostní očkování. I to považuji s ohledem na plnou kapacitu a někde i přeplněnost věznic za velmi riskantní. Přivítat lze alespoň zajištění přednostního očkování u vězeňských pracovníků přicházejících do kontaktu s odsouzenými.      

Generálnímu řediteli Vězeňské služby Petru Dohnalovi vyprší mandát. Kdo by mohl být jeho vhodným nástupcem?
Nevidím sebemenší důvod, proč by to nemohl být např. pan generál Pavel Ondrášek, který by v případě jmenování do této funkce, ze které byl v roce 2015 odvolán, aniž by se dopustil jakéhokoliv věcného pochybení (na základě tehdy pro většinu účastníků řízení velmi překvapivého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu konstatujícího ve svém judikátu pouze procesní nedostatky předcházející jeho jmenování), jistě pokračoval v dosud zdaleka neukončené, velmi potřebné reformě českého vězeňství.

Eva Paseková

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY