Středa, 22. září, 2021

ÚOOÚ se stává odpovědným za mnoho let stará rozhodnutí, která nevydal

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) získal novelou informačního zákona postavení nadřízeného orgánu subjektů, které nemají nadřízený orgán. Mimo jiné musí vstoupit už do zahájených soudních řízení podle zákona o přístupu k informacím jako žalovaný, ačkoli žádné rozhodnutí nevydával a žádná řízení nevedl. Ojedinělou právní úpravu stvrdil svým rozhodnutím Nejvyšší správní soud. Paradox, který je kuriózní a nekonzistentní, hodnotí situaci ÚOOÚ.

O novém postavení Úřadu pro ochranu osobních údajů a o složité právní situaci informoval sám ÚOOÚ. „Novelou zákona účinnou od 2. ledna 2020 získal Úřad pro ochranu osobních údajů novou působnost v oblasti svobodného přístupu k informacím. Vůči řadě povinných subjektů získal postavení nadřízeného orgánu, který je oprávněn rozhodovat ve druhém stupni o odvolání. Aktuálním rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 65/2021–44 ze dne 30. dubna 2021 bylo postaveno najisto, že ve všech těchto případech vstupuje Úřad též do již zahájených soudních řízení, která jsou vedena na základě žalob směřovaných vůči rozhodnutím některých jiných povinných subjektů,“ oznámil začátkem května Úřad.

Předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu se týká sporu advokátní kanceláře se státní příspěvkovou organizací Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) o zamítnutou žádost o poskytnutí informací podle informačního zákona o tom, jaké byly uzavřeny smlouvy mezi ŘSD a ing. T.G., PhD. a zda jsou tyto smlouvy platné.

Žalovaným má být ÚOOÚ

V dané věci zrušil Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze, který dal za pravdu žalobci. Před tím proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala žalovaná ŘSD kasační stížnost s tím, že požadované informace jsou pokyny interní povahy firmy. Žalobce to naopak považuje za zástěrku a šikanu.

Nejvyšší správní soud však upozornil, že podle novelizované legislativy už nemá být žalovaným ŘSD, nýbrž Úřad pro ochranu osobních údajů.

„Podle novelizovaného znění § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím v takových případech rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů. Dřívější úpravu § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím bylo možné použít jen do 1. 1. 2020 (čl. XVI zákona č. 111/2019 Sb.), počínaje následujícím dnem se proto použije úprava nová, a to i na běžící řízení. Žalovaný, na kterého se stěžovatelka obrátila jako na povinný subjekt, je státní příspěvkovou organizací a v jeho případě není možné určit podle § 178 správního řádu, kdo je jeho nadřízeným správním orgánem, proto působnost k rozhodování projednávané věci přešla od 2. 1. 2020 na Úřad pro ochranu osobních údajů. Podle § 69 s. ř. s. je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla,“ vysvětlil nové postavení Úřadu Nejvyšší správní soud.

Úřad odpovědný za rozhodnutí v řízeních, která nevedl

Podle ÚOOÚ tak vzniká paradox: „Úřad pro ochranu osobních údajů se tak, stručně řečeno, stává odpovědným za mnoho let stará rozhodnutí, která nevydal, a orgánem žalovaným v řízeních, která nevedl. A to dokonce i tam, kdy jeho právní předchůdce podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. V takovém obzvláště specifickém případě je Úřad paradoxně tím, kdo před soudem aktivně prosazuje obhajobu ,svého´ rozhodnutí a stává se přímo žalujícím (stěžovatelem, který podává kasační stížnost),“ komentuje situaci úřad.

Předmětné ustanovení novelizovaného zákona 106 v přechodném ustanovení říká, že „(5) Nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů“.

Jak vyplývá z odůvodnění Nejvyššího správního soudu, tím, že Městský soud v Praze dále považoval za žalovanou stranu ŘSD, nikoli ÚOOÚ, zatížil řízení vadou: „Městský soud tedy měl od 2. 1. 2020 jako s žalovaným jednat nikoliv se stěžovatelem, ale s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Městský soud však takto nepostupoval, byť z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku (bod 56) vyplývá, že si výše popsané novelizace § 20 odst. 5 informačního zákona byl vědom. Tím zatížil řízení o žalobě vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé,“ stojí v odůvodnění Nejvyššího správního soudu.

Nelze uložit informační příkaz neúčastníkovi řízení

Jenže ztráta pozice žalované strany, kam z ničeho nic jako žalovaná vstupuje Úřad pro ochranu osobních údajů, s sebou nese další kuriózní jev: „V situaci, kdy žalovaný ztratil v řízení před městským soudem postavení žalovaného, je nutno uvažovat o jeho postavení osoby zúčastněné na řízení. Žalovaný totiž má v dané věci subjektivní práva (především výše uvedené právo na informační sebeurčení), ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. proto může být přímo dotčen na právech rozhodnutím soudu. Z pohledu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces povinného subjektu si nelze představit situaci, kdy by správní soud takovémuto subjektu – právnické či fyzické osobě – uložil povinnost poskytnout informace, aniž by byl tento subjekt účasten na řízení a mohl se k věci vyjádřit,“ uvádí Nejvyšší správní soud.

Komentář k tomu ve svém vyjádření přidává i ÚOOÚ: „Vše uvedené ve vztahu k procesnímu nástupnictví Úřadu ve starých soudních sporech je v první řadě důsledkem ojedinělé a nekonzistentní právní úpravy, jež svěřuje Úřadu významnou působnost bez dostatečných právních nástrojů. Procesní možnosti Úřadu jsou totiž dány v zásadě taxativním výčtem několika procesních institutů. V kontextu zahájených soudních řízení je např. zjevným deficitem právní úpravy, že fakticky Úřadu v pozici žalovaného neumožňuje uspokojit žalobce a přispět tak vlastní aktivitou k odklizení sporu, třeba i tím, že v této fázi sporu nelze již uložit informační příkaz původnímu žalovanému.“

ÚOOÚ informace nemá, tak je nemůže poskytnout

Informaci za povinný subjekt nemůže samozřejmě poskytnout ani Úřad pro ochranu osobních údajů, nebo ji jednoduše nemá a mít nemůže: „Úřad navíc sám ani nedisponuje požadovanou informací, ta se netýká jeho působnosti, má o ní jen zprostředkovanou znalost ze soudního spisu, je-li tam obsažena. V běžícím soudním řízení tak fakticky Úřad nemůže využít jeden ze standardních procesních institutů zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který předvídá možnost uspokojení navrhovatele (žalobce) podle § 62 vydáním nového rozhodnutí nebo provedením jiného úkonu, jimiž navrhovatele uspokojí, v důsledku čehož by následně soud řízení zastavil (§ 47),“ vysvětluje Úřad.

Přesto NSS rozhodl, že Městský soud v Praze musí nadále jednat jako se žalovanou stranou s Úřadem pro ochranu osobních údajů, a to s respektem k zákonodárcem novelizované úpravě.

Úřad musí bránit jiný subjekt i proti svému názoru

Jak k situaci dále Úřad pro ochranu osobních údajů upozorňuje, nemá k vedení těchto sporů ani patřičné procesní nástroje, ani dostatek zaměstnanců a rozpočet.

Kromě toho byl Úřad, jehož kompetencí je naopak ochrana informací, vmanévrován do situace, kdy se odborný názor Úřadu může rozcházet se zájmem, který musí zastávat v pozici žalovaného, který musí bránit i rozhodnutí, se kterým například nesouhlasí.

„Do procesní role Úřadu je tak implicitně vložen zájem na zamítnutí žaloby (procesním úspěchu) a tím i na obraně rozhodnutí vydaného jiným povinným subjektem, bez ohledu na vlastní odborné stanovisko. Nelze přehlédnout ani absenci přechodných ustanovení, která byla v překotném legislativním procesu zcela opomenuta,“ upozorňuje mimo jiné Úřad.

Irena Válová

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY