Všichni chceme spravedlnost, ale každý si pod ní představuje něco jiného, říká ombudsman Stanislav Křeček. Ten minulý týden na radnici Prahy 2 pokřtil bilanční knihu „Ombudsman“. Slavnostního křtu se zúčastnila například starostka a poslankyně Jana Černochová, bývalý prezident České advokátní komory Martin Vychopeň nebo zmocněnkyně vlády pro lidská práva a poslankyně Helena Válková.
Následně Stanislav Křeček novou knihu křtil i v Brně, kde mu přišel popřát například předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy či ústavní soudce Radovan Suchánek.
Knížka Ombudsman vznikla ve spolupráci s Václavem Budínským. Přišel jste s myšlenkou bilančního díla sám nebo to byl spíše on? Co v knize čtenáři najdou?
Sám jsem na to nikdy nepomýšlel. Knihu uvozuje náš společný rozhovor a zbytek jsou mé myšlenky, které jsem vyslovoval a vyslovuji. Mnohdy jsou neortodoxní. Jedna třetina je věnovaná práci ombudsmana, kde jsou naše rozhodnutí posledních let. Vlastně to jsou stanoviska. My žádná rozhodnutí nevydáváme, nenahrazujeme státní správu. Jen říkáme, co si myslíme. Poslední třetina knihy obsahuje moje články týkající se bytové politiky a týkající se obecně politického pohledu na současnou situaci. Za svůj život jsem článků napsal stovky, v knize jsou ty nejzajímavější.
Je pro vás funkce Veřejného ochránce práv profesním vrcholem?
Samozřejmě. I proto, že jsem již ve věku, kdy je přede mnou více konců, než začátků. Samozřejmě to beru jako vyvrcholení své práce a to i té politické. A byl jsem zvolen právě pro názory, které vyslovuji. Nevidím důvod si o diskriminaci myslet něco jiného, než jsem si myslel dosud.
Dlouhodobě čelíte za své názory veřejné kritice. Podle některých lidí, ale i odborníků či neziskových organizací rozdmýcháváte nenávist a úřad ombudsmana znevažujete. Jak se s tím vyrovnáváte?
Otázka je hlasitost těchto názorů. Sociální sítě mohou často za to, že nevíme, kdo názor vyslovuje a za kým stojí. Když se v mém článku píše o Romech, tak polovina lidí mi napíše, že jsem si udělal dobrý kšeft z obhajování Romů a druhá skupina pravý opak. Ale myslím si, že je třeba některé názory říkat. Na druhé straně mám podporu obrovského množství obyčejných lidí, kteří nikam nepíší, ale oslovují mě třeba na ulici. Myslím si, že moje názory sdílí podstatná část společnosti. Říkám to se vší skromností, ale mám bohaté zkušenosti z advokacie. Hájil jsem Romy v nájemních právech po celé republice u všech českých soudů, takže mě nikdo nemůže obvinit, že bych neobhajoval spravedlivé požadavky lidí. Ale samozřejmě někdo to může vidět trochu jinak.
Mě hlavně zajímalo, jak tu neustálou kritiku vnímáte z lidského pohledu?
Něco mě samozřejmě zasáhne, ale spíše mě zasahuje nepochopení lidí, když kritizují něco, o čem nic nevědí. Zejména právní otázky jsou velmi složité a vyjadřovat se k některým věcem na malé ploše sociálních sítí je velmi obtížné. Máloco je černobílé. Zejména v dnešní době. Když řekneme, že chceme spravedlnost, tak tu chceme všichni. Jenže každý si pod tím představujeme něco jiného. Co je spravedlivé pro developery a majitele činžáků, není spravedlivé pro nájemníky a lidi, kteří shánějí byt. Mně osobně kritika nijak nezasahuje. Já jsem z politiky zvyklý na různé názory. Vždy jsem měl jiné názory. Kde jsou dnes ti ústavní soudci a ekonomové, kteří říkali: odstraňte regulaci nájemného a všechno bude výborné. Odstranili jsme regulaci a výborné není nic. To je pro mě trochu zadostiučinění, že jsme v tom boji za bydlení měli trochu pravdu.
Evropská komise zažalovala Česko a Polsko u Soudního dvora Evropské unie kvůli tomu, že nedovolují cizincům z Evropské unie vstupovat do politických stran. Podle unijní exekutivy tím obě země omezují jejich právo kandidovat v místních a evropských volbách za stejných podmínek, jaké mají čeští a polští občané.
Já tu velmi váhám použít slovo diskriminace. Moje předchůdkyně v roce 2014 vydala rozhodnutí, že jde o diskriminaci cizinců. My tu cizince samozřejmě vítáme, ale musíme uvažovat o tom, zda by neměli v našem státě rozhodovat naši občané. To, co jsme tu vytvořili, je našich občanů a ti mají právo rozhodnout, jak a v čem budou žít. Možná že tolik cizinců tu žije právě kvůli tomu, jaké jsme to tu vybudovali. Je tu bezpečno atd. Nemyslím si, že je diskriminace v tom, že občané chtějí rozhodovat, jak budou žít v České republice.
Co říkáte na rezignaci nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a důvody, které pro ni uvedl?
Velmi toho lituji. Já se tedy profesně se zastupitelstvím nesetkávám, jenom zcela výjimečně.
Kdo by byl dobrým nástupcem Pavla Zemana?
To vůbec nedokážu říct. Já souhlasím s tím, co říkal Pavel Zeman. Že by kterýkoliv z krajských státních zástupců mohl být nejvyšším státním zástupcem. Jenom bych velmi prosil, aby bylo vzato v úvahu, že státní zástupci jsou státní úředníci. Volání po nezávislosti státních zástupců, dokonce nezávislosti na státu a na politicích, mi připadá velmi zcestné. Lidé volí své zástupce, aby aby formulovali politiku státu. A stát rozhoduje o tom, koho bude stíhat. A nemělo by to být v nezávislých rukách někoho, kdo není nikomu odpovědný, není volen atd. Stát stojí na volených zástupcích, na politicích. Říkat, že kdo se stane politikem, tak je zločinec, to je pohled velmi nebezpečný.
Když jsme u té odpovědnosti, kdo by teď měl nést následky za to, že Ministerstvo zdravotnictví vydávalo kvůli epidemii koronaviru opatření, která podle soudů neměla oporu v zákoně?
To narážíte na problém, který mě velmi trápí. My se dostáváme do situace, kdy opatření orgánů státní moci jsou masivně řešena mocí soudní. Ale v tom jsou dvě věci. Jednak to, co je dnes rušeno jako nezákonné, vláda přeci nevydala z politických důvodů. Bylo to z medicínských a odborných důvodů. Jde o veliké nebezpečí pro právní stát. Jak budou přijímána další rozhodnutí státu? Budou o nich rozhodovat soudy? Říká-li předseda Ústavního soudu, že úkolem justice je chránit lidi před politikou, tak se ptám, kdo ochrání lidi před soudy?
Soudci zdůrazňují, že rozhodovali podle platných zákonů. A že ty musí platit i v případě, že stát čelí nějaké krizi.
Často rušili opatření, která už ani neplatila. Navíc jde o výklad zákona. Ve veřejnosti teď vzniká dojem, že celá činnost vlády za minulé období byla nezákonná. Přestože už ty věci dávno neplatí. Nechápu, proč soud přistupuje k rušení ustanovení, která už nejsou platná. To přeci nemá žádný význam a deklaruje to jenom to, že výkonná moc rozhodovala špatně. A to je velmi problematické. Ještě bych chtěl upozornit na jednu věc. Opatření, která byla přijata, byla přijata v celé Evropě. Často v mnohem přísnější míře. Ale nikde v západní Evropě nikoho nenapadlo, že by to bylo takto masivně rušeno.
Není problém v tom, že jinde v Evropě byla ta opatření lépe právně ošetřena?
To se neodvážím říct. Ale pokud chceme jít na Západ, na jaký Západ to vlastně chceme jít? Na Západě přísná opatření nikomu nevadila. U nás vadí a jsou v rozporu se zákonem. Tak jsou ovšem špatné i ty zákony. To je potřeba říct. Nebo vykládáme zákony způsobem, který neodpovídá té mimořádné situaci, do které se ČR tou pandemií, kterou nikdo nepředpokládal, dostala.
Jak úřad ombudsmana omezila pandemie?
My jsme nemohli vykonávat některé funkce, např. navštěvovat místa, kde jsou občané ohroženi na své svobodě. To teď napravujeme. Ale nápad je stále stejný. Nejčastější naší agendou jsou sociální věci, sociální problémy. A hned druhá nejčastější je stavební právo. Náš problém není v tom, že si u nás lidé stěžují, lidé si budu vždy stěžovat na cokoliv. Problém je v tom, že si stěžují oprávněně.
Eva Paseková
