Pondělí, 2. srpna, 2021

Jan Eliáš: Délka restitucí překonala očekávání, která tvůrci zákonů o zmírnění majetkových křivd mohli mít

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Jan Eliáš vstupuje do druhé poloviny svého pětiletého funkčního období. Bude v ní muset řešit například generační obměnu soudců kolegia anebo výraznější úpravy rozvrhu práce. Na úvod rozhovoru, který čtenářům čtvrtletníku Nejvyššího AEQUITAS předložil, Jan Eliáš pochopitelně nejprve bilancuje období předchozích více než dvou let, následně se věnuje aktuálním právním otázkám, kde Nejvyšší soud v poslední době sjednotil judikaturu, zamýšlí se nad vztahem k Ústavnímu soudu. Rozhovor nyní přináší i Česká justice.

Utíká to rychle, tento rozhovor vychází právě v okamžiku, kdy
končíte první polovinu svého pětiletého funkčního období
v čele civilního kolegia Nejvyššího soudu. Jaká tři slova Vás při
hodnocení Vaší dosavadní práce v čele kolegia napadnou jako
první.

Všehochuť, vyjednávání, výměna.

Můžete nyní ke každému z nich říct větu, dvě, k dovysvětlení?
Všehochuť – Práce soudce Nejvyššího soudu je z hlediska řešených
právních problémů nesmírně rozmanitá, protože nám dovolatelé
předkládají stále nové otázky, ale z procesního hlediska děláme
vlastně stále totéž, tedy rozhodujeme o dovoláních. Práce předsedy
kolegia oproti tomu přináší možná trochu méně intelektuálních výzev, ale na druhou stranu se sestává ze spousty drobných úkonů, z nichž mnohé se vůbec neopakují, a to je sympatické.

Vyjednávání – Při srovnání se standardním výkonem soudcovské funkce vystupuje do popředí také to, jak velký díl činnosti předsedy kolegia Nejvyššího soudu spočívá ve vedení osobních jednání s kolegyněmi a kolegy uvnitř soudu, případně též s představiteli vedení jiných soudů nebo zástupci moci výkonné či zákonodárné. Spíše než o analytické schopnosti tu tedy jde o schopnost s otevřenou myslí naslouchat odlišným názorům a nacházet kompromisní řešení.

Výměna – Když jsem nastupoval do funkce předsedy kolegia, byl předsedou Nejvyššího soudu prof. Pavel Šámal a místopředsedou JUDr. Roman Fiala. Loni v pozici předsedy profesora Šámala vystřídal JUDr. Petr Angyalossy a letos se stal místopředsedou JUDr. Petr Šuk. Obsazení vrcholných pozic se tedy od přelomu let 2018 a 2019, kdy jsem byl jmenován předsedou kolegia, vyměnilo, ale stejně jako pro Pavla Šámala a Romana Fialu jsou i pro Petra Angyalossyho a Petra Šuka na prvním místě zájmy Nejvyššího soudu, a proto nepochybuji, že naše spolupráce bude úspěšná, i když se třeba naše názory na to, jak tyto zájmy nejlépe naplnit, budou v určitých jednotlivostech lišit.

Co se Vám v první polovině Vašeho funkčního období povedlo, co naopak ne? A proč?
Mým hlavním přáním bylo vytvořit pro občanskoprávní a obchodní kolegium našeho soudu v mezích možností optimální pracovní podmínky a navázat na svého předchůdce JUDr. Vladimíra Kůrku, což se mi, myslím, v zásadě dařilo. V každodenním chodu kolegia se pochopitelně občas také něco nepovede a ne každý z mých návrhů je nakonec vedením soudu přijat. Ale to je přirozené a zatím nemám pocit, že by nějaká skutečně fundamentální myšlenka, kterou jsem chtěl prosadit, zcela ztroskotala a byla definitivně odmítnuta. Kolegium plní všechny své funkce (jak to jen dovolují okolnosti, především pochopitelně pandemie) rychle a bezporuchově, což je samozřejmě primárně zásluhou soudkyň a soudců jednotlivých soudních oddělení, kteří odvádějí vynikající prací při výkonu rozhodovací činnosti. Nicméně doufám, že viditelnou i méně nápadnou činností, již řízení kolegia obnáší, jsem k jejich úsilí také alespoň malou měrou mohl přispět. Rozumím, pokud mají například někteří členové obchodněprávních závazkových senátů, jejichž sjednocení do jednoho soudního oddělení jsem inicioval, v současné době pocit, že jsem se do jejich práce pletl více, než bylo potřeba, a že jsem jim tím plnění jejich úkolů neulehčoval, ale věřím, že chápou, že moje kroky byly motivovány pouze snahou o zjednodušení řízení práce na tomto úseku, k čemuž podle mého trvajícího přesvědčení spojení těchto senátů do budoucna přispěje.

Tématem číslo jedna ve společnosti je koronavirová krize. Opakovaně Nejvyšší soud v porovnání se soudy nižších stupňů deklaruje, že jej krize vzhledem k neveřejnému rozhodování zdejších senátů nezasáhla až tolik. Přesto jistě podstatný vliv na práci měla. Jaké jsou Vaše osobní – pracovní – postřehy k situaci, se kterou se už takřka už rok a půl potýkáme?
Moje postřehy určitě nebudou objevné. Nejvyšší soud se s koronavirovou krizí musel vypořádat jako celá společnost. S ohledem na malou potřebu nařizovat ústní jednání nebyl dopad na naši činnost tak tvrdý jako na soudech nižších stupňů, ale přesto jsme důsledky pandemie pocítili například v podobě omezené možnosti scházet se na zasedáních kolegia. Ta se v nejhorších fázích pandemie vůbec nekonala a v současné době probíhají ve zvláštních podmínkách, jež snižují riziko nákazy. Asi hlavní poučení, které si z posledního roku a půl odnáším, je, že to onemocnění nesmíme podceňovat. Nemálo soudců našeho kolegia covid prodělalo. Někteří se zotavili poměrně rychle, ale jiní mají dlouhodobé následky, které je omezují v pracovním životě i několik měsíců poté, co se „úředně“ uzdravili. Takže především pokládám za důležité nepolevovat v opatrnosti, přestože je u nás pandemie momentálně na ústupu, a činit maximum pro to, aby už znovu v České republice v takovém míře nepropukla.

Nový občanský zákoník a navazující předpisy. To je už několik let nejfrekventovanější téma našeho tuzemského civilního soudnictví. Platí už dostatečně dlouho na to, aby se i k senátům Nejvyššího soudu pravidelně dostávaly sporné věci, ve kterých je třeba sjednotit judikaturu? Přinejmenším u některých specializací už soudci Nejvyššího soudu k jeho výkladu přispěli. Můžeme poukázat na konkrétní právní otázky, kde to bylo potřeba a Nejvyšší soud „poukázal na správné řešení“?
Je to tak, občanský zákoník z roku 2012 nepochybně „žije“ i na úrovni Nejvyššího soudu a snad všechna nebo téměř všechna soudní oddělení našeho kolegia už vydala rozhodnutí, ve kterých interpretovala novou právní úpravu. Samozřejmě počet takových judikátů není všude shodný, protože množství věcí závisejících na výkladu nového občanského zákoníku se odvíjí od toho, jak rychlý nástup jeho účinků umožňují v té které agendě jeho přechodná ustanovení. Judikatury k nové právní úpravě je už každopádně příliš mnoho na to, abych dokázal podat nějaký přehled třeba jen nejvýznamnějších rozhodnutí. Čistě namátkou mohu zmínit třeba odbornou veřejností kladně přijaté rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, kde Nejvyšší soud kvalifikoval jako platné ujednání vážící povinnost dlužníka k zaplacení smluvní pokuty na odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem.
Hluboce sporný – jak uvnitř Nejvyššího soudu, tak mimo něj– byl například výklad § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož pohledávky nejisté nebo neurčité nejsou způsobilé k započtení. Z judikatorního hlediska diskusi nad tímto pravidlem ukončil rozsudek velkého senátu kolegia sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Ačkoli sám plně podporuji řešení, které zde dovolací soud zvolil, mám pochopení též pro oponentní náhled, který dlouhodobě artikuloval vedle kolegů z našeho soudu zejména soudce Krajského soudu v Brně JUDr. Jiří Handlar. Pravidlo obsažené v § 1987 odst. 2 o. z. celkově není šťastné a každý jeho výklad bude do určité míry problematický.
Zajímavá  jsou  nepochybně  vždy   rozhodnutí,   která se zabývají podstatou některých základních institutů obecné části občanského práva, kupříkladu povahou zastoupení právnické osoby členy jejího statutárního orgánu, o níž pojednává rozsudek sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, pojmem veřejného pořádku, jemuž se věnoval rozsudek velkého senátu civilního kolegia sp. zn. 31 ICdo 36/2020, či zdánlivostí právního jednání, na niž se zaměřil judikát sp. zn. 21 Cdo 2862/2019. Jednoduše: zásoba významných rozhodnutí našeho soudu k novému soukromému právu je už dnes opravdu velká a každý měsíc se rozrůstá. A pevně věřím, že se tím projasňuje výklad nové právní úpravy, takže už se ti, kdo ji aplikují „v první linii“, nepohybují v takovém vzduchoprázdnu jako na počátku roku 2014.

Ukazuje se tedy prozatím spíše to, že nový občanský zákoník stačí pouze vykládat příhodnými judikáty anebo v něm soudci objevili už takové nedostatky, které volají po novelizaci?
Netroufám si tu mluvit za všechny členy kolegia, jejich pocity z částí občanského zákoníku, které v rámci své agendy aplikují, budou nepochybně různé. V rámci specializace na právo bezdůvodného obohacení, jíž se věnuji já, bych snad našel nějaká pravidla, která nepokládám za zcela šťastná, ale to vnímám jako impulz k jejich racionální interpretaci, nikoli jako důvod pro nějaký novelizační zásah. A to asi odráží můj obecný postoj k myšlenkám na provádění legislativních změn v novém občanském zákoníku. Soudce Nejvyššího soudu Spojených států Louis Brandeis v jednom disentu napsal, že doktrína o závaznosti precedentů v angloamerickém právu je rozumná, protože ve většině právních otázek je důležitější, aby byly řešeny jednoznačně, než aby byly řešeny správně. To může znít trochu kacířsky, ale jde podle mého názoru v podstatě o správný náhled. Z hlediska hospodářského života je snesitelnější, stanoví-li právo pro nějakou situaci stabilně suboptimální pravidlo, než když se neustále mění ve snaze najít ten nejvhodnější přístup. Protože se špatnou, ale známou normou se aktéři mohou pomocí smluvních nástrojů vypořádat a docílit efektivního řešení, zatímco na nejistou a proměnlivou právní úpravu je mnohem obtížnější jakkoli reagovat.
Proto si myslím, že i tam, kde v občanském zákoníku vidíme určité nedostatky, je lépe nechat prostor soudní praxi, aby se s nimi pokusila podle svých možností vypořádat a výkladem nebo dotvářením práva „obrousila hrany“ problému, který se nám zdá palčivý. Jistě jsou situace, v nichž pravidlo vyvolává tak zásadní obtíže, že se musí změnit bez odkladu a nelze čekat na jeho korekci ze strany vrcholných soudů. Ale určitě není správné měnit jednou zvolený model úpravy určitého soukromoprávního vztahu, jen proto, že ho nepokládáme za vhodný. Asi nejjednoznačnějším příkladem toho, jak by tvorba občanského práva vypadat neměla, je pravidelné střídání dvou pojetí úpravy předkupního práva mezi spoluvlastníky v § 1124 a § 1125 občanského zákoníku, které si zákonodárce zvykl měnit každé tři roky.

Jste odborníkem na restituce, spory o bezdůvodné obohacení, případně spory o náhradu škody. Objevily se v posledních letech v těchto oblastech nějaké zásadní změny ve vnímání práva, dány judikáty Ústavního soudu, které by výrazně změnily v těchto oblastech dosavadní rozhodovací praxi? Ptám se například s ohledem na letošní rozhodnutí ústavních soudců o nepromlčitelnosti práva církví na určení trvajícího vlastnictví státu k jejich historickému majetku.
Musím říct, že náhradu škody bych se už zdráhal uvést mezi svými specializacemi, neboť jsem se jí věnoval naposledy okolo roku 2012, kdy se náš senát na Nejvyšším soudu podílel na vyřizování věcí podle zákona č. 82/1998 Sb. V oblasti restitucí pak rozhodně převládá kontinuita nad diskontinuitou. Dokonce i kasační zásahy ze strany Ústavního soudu, k nimž dochází poměrně zřídka, většinou nesměřují k modifikaci dříve vyslovených právních závěrů, ale k nutnosti prověřit určitý dílčí skutkový aspekt, jemuž nebyla věnována odpovídající pozornost, nebo se blíže zabývat některou z námitek účastníka v dané věci. Ostatně ani Vámi zmiňované (a podle mého osobního názoru zcela správné) rozhodnutí o nepromlčitelnosti práva církví na určení trvajícího vlastnictví státu k jejich historickému majetku nepředstavuje žádný otřes paradigmatu, neboť tento názor byl v právní literatuře vysloven již v roce 2016.
Ale nepochybně se i v této oblasti objevují judikáty, které přinášejí nové a kontroverzní právní názory. Příkladem (omlouvám se, že velmi právně-technickým) je nález sp. zn. III. ÚS 3804/19, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodnutí o uložení povinnosti bezúplatného převodu pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. není rozhodnutím o nabytí vlastnického práva ve smyslu § 132 starého občanského zákoníku, respektive § 1114 nového občanského zákoníku. Tím však Ústavní soud popřel opačný náhled vyslovený velkým senátem kolegia v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, aniž by na toto rozhodnutí jakkoli reagoval. Nyní jsme proto pod pečlivým předsednictvím člena našeho senátu JUDr. Michaela Pažitného, vydali rozsudek sp. zn. 28 Cdo 509/2021, v němž jsme se v duchu nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 pokusili předložit „konkurující“ úvahy, kterými bychom chtěli přesvědčit Ústavní soud, aby názor zaujatý v nálezu sp. zn. III. ÚS 3804/19 přehodnotil.

Pokud jde o problematiku bezdůvodného obohacení, přijetí občanského zákoníku z roku 2012 nás pochopitelně nutí všechny dříve vyslovované právní závěry posuzovat pod zorným úhlem nové právní úpravy. Ale ani zde nedochází k žádné revoluci. Řada principů, na nichž stála dosavadní judikatura, je i nadále životaschopných, ačkoli s určitými výjimkami (to ilustruje například rozsudek sp. zn. 28 Cdo 694/2019 o určení osoby ochuzené a obohacené při plnění na základě neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy). V některých případech Nejvyšší soud vykládá zcela nová, dřívější úpravě neznámá právní pravidla, například normu o vyloučení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného jednáním na vlastní nebezpečí, které se věnuje rozsudek sp. zn. 23 Cdo 82/2019. Pokud se podíváme dále do minulosti, tak judikatorní vody nejvíce rozčeřil nález sp. zn. I. ÚS 581/14, který naznačil odklon od Nejvyšším i Ústavním soudem do té doby konstantně vyslovované teze, dle níž při užívání pozemku širokou veřejností vzniká obci, v níž se dotčený pozemek nachází, bezdůvodné obohacení na úkor jeho vlastníka. Pozdějšími nálezy sp. zn. II. ÚS 2520/15 a sp. zn. II. ÚS 251/16 však Ústavní soud opět podpořil stabilizovaný náhled Nejvyššího soudu a zdůraznil, že výklad dané otázky podaný v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 představoval pouhé nezávazné obiter dictum.

Loni Váš senát předložil Ústavnímu soudu v rámci jednoho z řízení návrh na zrušení části § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle které se hodnota náhrad za nevydaný zemědělský majetek řídí cenami z roku 1990. Ústavní soud ale tomuto návrhu nevyhověl. Vy jste pak v daném dovolacím řízení v senátě vydali rozhodnutí, které muselo respektovat právní názor Ústavního soudu. A tak jste, zjednodušeně řečeno, výši náhrady, která v nezrušené části zákona zůstala, násobili koeficientem vypočteným z inflace mezi lety 1990 a 2021. Zaznamenal jsem v tisku i poněkud kritický údiv nad tím, proč jste takto nerozhodli už dříve bez postoupení věci k Ústavnímu soudu. Co byste takovým kritikům vzkázal?
To je logická námitka. My jsme si samozřejmě byli od počátku vědomi toho, že pomocí nástrojů soudního dotváření práva, tedy analogií či teleologickou redukcí, se lze od textu právního předpisu odpoutat a dovodit právní závěry, jež se z dikce právní úpravy nepodávají. Měli jsme ale za to, že zde byly dobré důvody, pro něž bylo vhodnější zcela jednoznačně znějící pravidlo zákona č. 229/1991 Sb., dle kterého se náhrady mají poskytovat ve výši cen z roku 1990, otevřeně zrušit, než jeho obsah popřít výkladem a dovodit, že ačkoli toto pravidlo v zákoně zůstává, musí se ve skutečnosti vyplácet náhrady násobně větší. Tyto důvody jsme podrobně vyložili v předkládacím usnesení sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Stručně řečeno, bylo pro nás zásadní předně to, že v oblasti restitucí judikatura desítky let uvádí, že rozhodnutí, jaké historické křivdy a v jaké míře se budou odčiňovat, je na zákonodárci, nikoli na soudech. Proto jsme pokládali za konzistentní, aby Ústavní soud, dospívá-li k závěru o protiústavnosti metody výpočtu určité kategorie restitučních nároků, raději danou úpravu zrušil a ponechal na zákonodárci, aby učinil politické rozhodnutí, jaké plnění mají oprávněné osoby obdržet.

Jan Eliáš ve své pracovně Foto. AEQUITAS

A dále jsme považovali za významný fakt, že restituční nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. by se měly vypořádávat primárně mimosoudně. K soudu by se věc měla dostat, až pokud mezi oprávněnou a povinnou osobou skutečně vzejde nějaký spor. Jenže v zákoně č. 229/1991 Sb. se jasně uvádí, že se náhrady poskytují ve „vyhláškové“ ceně z roku 1990, a Státní pozemkový úřad, který by tyto nároky měl uspokojovat, se tak navzdory judikatuře Ústavního soudu volající po „přiměřené a rozumné náhradě“ obával vyplácet peněžité plnění vyšší, než odpovídá textu zákona. To se potvrdilo i v řízení před Ústavním soudem, kde Státní pozemkový úřad otevřeně prohlásil, že v současnosti vyplácí náhrady v historických administrativních cenách. Předpokládali jsme, že kdyby Ústavní soud do textu předpisu zasáhl, mohla by se obezřetnost Státního pozemkového úřadu prolomit, jelikož by vyplácení vyšších náhrad než podle ocenění z roku 1990 již nebylo contra legem.

Nicméně potom, co se ukázalo, že se nám nepodařilo Ústavní soud těmito argumenty přesvědčit, jsme samozřejmě akceptovali jeho právní názor a bez zbytečného odkladu vytvořili mechanismus zvýšení náhrad, který je zároveň spravedlivý vůči oprávněným osobám, protože odstiňuje dopad inflace, současně reflektuje rozhodnutí zákonodárce o rozsahu, v němž mají být historická bezpráví v režimu zákona č. 229/1991 Sb. odčiňována, protože i nadále bere za základ „vyhláškové“ ceny z roku 1990, a konečně je dostatečně mechanický, aby jej byl Státní pozemkový úřad ochoten aplikovat, a každá žádost o zvýšenou náhradu tak nemusela končit u soudu. Alespoň v to tedy doufáme.

Je podobných „archaických ustanovení“ v našem civilním právu hodně? Znamená předchozí zmiňovaný nález Ústavního soudu definitivní tečku za snahami jednotlivých senátů Nejvyššího soudu podobné právní otázky řešit pomocí návrhu na zrušení části zákona?
Restituční předpisy jsou velmi specifický svět. Upravují určitý historicky podmíněný proces, který se jednoho dne završí. Délka restitucí sice překonala všechna očekávání, která tvůrci zákonů o zmírnění majetkových křivd z počátku 90. let mohli mít, ale jednou prostě musí být vypořádán či promlčen i poslední restituční nárok. Naproti tomu civilní právo je řád společnosti, který může – zajisté v postupně se proměňující podobě – vydržet i stovky let, jak ukazují nejstarší platné zákoníky z počátku 19. století. Navíc naše soukromé právo je z větší části nově rekodifikované. Mohou v něm tedy být normy, které působí archaicky, protože se inspirují staršími právními úpravami, ale z povahy věci nemohlo od přijetí nových kodexů z roku 2012 uplynout takové množství času, aby se nějaké jejich ustanovení stalo problematickým čistě v důsledku změny společenských poměrů, jež od té doby nastala. Proto lze mezi § 28a zákona č. 229/1991 Sb., který nás tak potrápil právě tím, že odrážel realitu roku 1991, nikoli roku 2021, a jakýmkoli ustanovením nového soukromého práva jen těžko vést paralely.

Každopádně určitě nelze očekávat, že by snad teď Nejvyšší soud nebo třeba jen senát č. 28 ustoupil od podávání návrhů na zrušení zákonných ustanovení, bude-li přesvědčen o jejich protiústavnosti. To ostatně ani není možné, jelikož v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy je obecný soud povinen předložit věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, že zákon, který má k řešení určité věci použít, je protiústavní, tedy že nemůže být vyložen ústavně konformním způsobem. Tuto povinnost bude Nejvyšší soud i do budoucna plnit, kdykoli k takovému závěru dospěje.

Návrh věcného záměru nového civilního řádu soudního předpokládá, že by Nejvyšší soud byl třetí řádnou soudní instancí. Jak by se tomu muselo kolegium přizpůsobit, co všechno by se muselo změnit v organizaci jeho práce? Kolik by to stálo času, úsilí a financí?
Úvodem bych rád zdůraznil, že s myšlenkou o potřebě provedení hlubokých změn v úpravě dovolacího řízení zásadně nesouhlasím. Samo koncipování dovolání jako řádného opravného prostředku je ovšem z hlediska zatížení Nejvyššího soudu spíše neutrální opatření, které by na jeho činnost nemuselo mít přímý vliv, anebo nanejvýš v tom směru, že by bylo nutné méně často rozhodovat o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Dopad by mohl být nicméně nepřímý, pokud by tato změna ovlivnila chování účastníků, kteří by s ohledem na automatický odklad právní moci začali podávat více dovolání, jelikož by měli pocit, že nevyužití jakéhokoli řádného opravného prostředku z jejich strany znamená nedostatečnou péči o svá práva, anebo kdyby dovolání s odkladným účinkem začali více využívat jako v podstatě obstrukční nástroj. Na dané riziko návrh věcného záměru reaguje možností uložení trestu pro svévoli, je-li dovolání podáno za účelem průtahu věci, ale mám značné pochybnosti, do jaké míry by tento nástroj byl efektivní.

Jestli nastavit dovolání jako řádný nebo mimořádný opravný prostředek, je otázka právně-politická, kterou si musí vyřešit společnost podle toho, co od soudnictví očekává. Koncipováním Nejvyššího soudu jako třetí instance by něco získala v podobě snížení počtu případů, v nichž je nutné vypořádávat důsledky kasace pravomocného rozhodnutí dovolacím soudem, a něco zase ztratila v podobě prodloužení doby, po niž účastníci musí v některých řízeních čekat na pravomocné rozsouzení jejich pře. Zda se tato výměna vyplatí, je politické rozhodnutí. Z mého osobního hlediska by asi výhodnost takového kroku hodně závisela na délce dovolacího řízení. Pokud by Nejvyšší soud měl kapacitu, aby naprostou většinu dovolání ve všech agendách dokázal vyřídit do 3 měsíců od nápadu, jak je tomu v některých senátech civilního kolegia Nejvyššího soudu, včetně senátu č. 28, ve kterém působím jako soudce, pak by zřejmě nevýhody zavedení dovolání jako řádného opravného prostředku byly dost malé a nad výhodami by nepřevažovaly. Na druhou stranu, v některých silně zatížených soudních odděleních trvá průměrné dovolací řízení podstatně déle a pak se logicky můžeme ptát, jestli nám omezení problémů, jež v menšině věcí vyplynou ze zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vyváží významné oddálení pravomocného skončení věci v kauzách, ve kterých bylo dovolání podáno nedůvodně (a těch je většina).

Předseda civilního kolegia Jan Eliáš Foto: AEQUITAS

Osobně vnímám v návrhu věcného záměru civilního řádu soudního jako problematické spíše jiné aspekty úpravy dovolacího řízení než koncipování dovolání coby řádného opravného prostředku. Zejména bych poukázal na povinnost Nejvyššího soudu nařídit jednání, trvá-li na něm alespoň jedna ze stran sporu. To nepokládám, vzhledem k charakteru dovolacího řízení, za rozumné. Jde opět o určitou výměnu „něco za něco“. Čas soudce je zdroj, kterého není nekonečné množství, a musíme volit, na co jej vynaložíme. Pokud se rozhodneme, že soudci dovolacího soudu mají pravidelně projednávat věci za účasti stran, musíme akceptovat, že takto strávený čas bude někde chybět, tedy že se soudci například nebudou moci věnovat tak detailně diskusím nad případy, zvažování obecnějších souvislostí svých právních závěrů, precizaci odůvodnění a podobně, což se mi vzhledem k tomu, že judikáty Nejvyššího soudu mají význam dalece přesahující věc, ve které byly vyneseny, a měly by být promyšleny opravdu „fortelně“, zdá nešťastné. Přihlédnu-li navíc k tomu, že v dovolacím řízení platí a předpokládám, že nadále má platit, zákaz rozšiřování dovolacích důvodů (tedy vznášení nových argumentů) po uplynutí dovolací lhůty, dospívám k závěru, že by byl přínos obligatorních ústních jednání v řízení před Nejvyšším soudem pro kvalitu rozhodovací činnosti skutečně malý a že by nepřevažoval nad tím, co bychom mu museli obětovat. To je nejspíš bod, ve kterém se v náhledu na civilní proces s tvůrci návrhu věcného záměru rozcházím obecněji, protože se domnívám, že nutnost nařídit ústní jednání negarantuje vyšší standard ochrany procesních práv účastníků ani kvalitnější rozhodnutí, ale pouze nutnost vynaložit čas a náklady, které pak mohou chybět tam, kde je to z hlediska práv stran opravdu důležité: tedy při studiu věci, jež je nezbytné pro spravedlivé posouzení případu, a při přesvědčivém odůvodňování výsledného rozhodnutí. A to podle mého názoru platí jak před vrcholnými soudy, tak před soudy nižších stupňů.

Co považujete za svoji hlavní prioritu v druhé polovině funkčního období v čele občanskoprávního a obchodního kolegia?
Hlavní úlohou pro následující měsíce je nepochybně úspěšné dovršení revize rozvrhu práce kolegia. V současné době vedeme diskusi nad tím, zda a jak upravit vymezení agend jednotlivých soudních oddělení, například jestli není namístě odstranit rozlišení mezi podnikatelskými a nepodnikatelskými závazky, vyskytují-li se už i na úrovni Nejvyššího soudu pravidelně obligační kauzy podléhající nové právní úpravě, v níž jsou specifika obchodních závazků potlačena. Je zde také nastolena otázka, zda odlišně nepojmout či nerozpustit některé minoritní specializace, jako je zaměření na úvěrové smlouvy nebo žaloby pro zmatečnost.

Tato debata je poměrně náročná, především proto, že existence specializací slouží k zefektivnění a urychlení rozhodování o dovoláních. Úpravy nebo rušení agend je tak nutné provádět s velkou obezřetností, aby uskutečněné změny nepřiměřeně nezkomplikovaly práci soudců kolegia a neohrozily tím příznivý trend snižování počtu nevyřízených věcí v rámci kolegia, který se nám podařilo nastolit v posledních letech. Navíc každá změna vymezení agend působí změnu relativního zatížení soudních oddělení, a řešení problému specializace je tak nerozlučně spjato s personálními otázkami: který senát posílit, a kterému naopak případně ubrat místo uvolněné po odcházejícím kolegovi či kolegyni.

Což mě přivádí k druhému velkému úkolu pro druhou polovinu mého funkčního období: přípravě podstatné generační obměny našeho kolegia, k níž dojde v průběhu následujících dvou až pěti let. A samozřejmě na pozadí toho všeho chci i nadále zajišťovat rychlé a spolehlivé plnění všech podpůrných administrativních funkcí pro kolegium, které jsou s mou pozicí rovněž spojeny.

Jak složitá je současná generační obměna soudců civilního kolegia Nejvyššího soudu? A jsou ochotny soudy nižších instancí uvolnit své kvalitní soudce pro stáže na Nejvyšší soud? Víme přitom, že na tyto stáže nezřídka naváže ze strany Nejvyššího soudu návrh na definitivní přeložení soudce do Brna.
Generační obměna nepochybně občanskoprávní a obchodí kolegium výrazně přetvoří, protože nás do konce roku 2023 z věkových důvodů opustí celkem 6 soudkyň a soudců: JUDr. Olga Puškinová, JUDr. Zdeněk Des, JUDr. Kateřina Hornochová, JUDr. František Ištvánek, JUDr. Pavel Příhoda a JUDr. Jiří Spáčil. Jedná se o samé velmi výrazné osobnosti, které tvář našeho soudu, ale i obecně českého civilního práva, výrazně utvářely po desítky let. Jejich odchod, jakkoli nevyhnutelný, je tak pro nás velkou ztrátou. Zároveň tím ale vzniká příležitost obohatit Nejvyšší soud o nové perspektivní kolegyně a kolegy, kteří se pokusí být stejně kvalitními a úspěšnými členy našeho kolegia jako jejich předchůdci.

Důležité je připravovat se na generační obměnu s dostatečným předstihem a plánovitě, abychom v době odchodu dosavadního soudce našeho soudu již měli představu, kdo jej nahradí. Situaci nám poněkud komplikuje fakt, že se aktuální hledání náhrad za odcházející kolegyně a kolegy prolíná s obdobím určité volatility velikosti jednotlivých agend, případně s plány na úpravu některých specializací. Zatímco za normálních okolností bychom tedy museli „pouze“ hledat nejkvalitnější nástupce končících soudců v určitém soudním oddělení, nyní musíme velmi často řešit, zda pozice uvolněná po odcházejícím soudci zůstane v tom samém senátu, anebo zda bude přesunuta do jiného soudního oddělení, které se potýká s větším nápadem. To vyvolává nutnost delšího a složitějšího vyjednávání uvnitř soudu.

Na druhou stranu, pokud jde o Vámi zmíněnou ochotu předsedů soudů nižších stupňů uvolňovat uchazeče na stáže u Nejvyššího soudu, nemůžeme si rozhodně stěžovat. Setkáváme se s velmi vstřícným a konstruktivním postojem. Předsedové kariérnímu růstu soudců svých soudů nebrání, nanejvýš usilují o to, aby měli za soudce dočasně přiděleného k našemu soudu zajištěnou odpovídající náhradu.

Je občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu aktuálně v dobré kondici? Z čeho tak usuzujete?
Ano, opravdu si myslím, že kolegium je na tom v současnosti dobře, i když tento můj dojem není ve všech směrech jednoduché podpořit tvrdými daty. Mechanicky sledovatelná je v podstatě jen metrika množství a rychlosti vyřizování věcí. A tady údaje hovoří vcelku jasně. Například se díky příkladné práci soudkyň a soudců kolegia daří snižovat počty „nedodělků“: ke konci roku 2019 bylo v hlavním dovolacím rejstříku Cdo evidováno 1.970 neskončených věcí, na konci roku 2020 jich bylo 1.663 a k 30. dubnu 2021 již jen 1.523. Rovněž byl také zcela minimalizován počet věcí starších dvou let. Samozřejmě několik běžících dovolacích řízení v této délce stále máme, ale jde o případy, ve kterých nastala nějaká procesní překážka skončení věci, a jejich urychlené vyřízení tedy není v naší moci. A určitě by v tomto směru nebylo dobré usnout na vavřínech, poněvadž kauz, v nichž délka dovolacího řízení přesahuje 18 měsíců je stále poměrně dost. Ale pokud bude tento příznivý vývoj pokračovat, budeme si výhledově moci začít klást ambicióznější cíle stran zkracování délky dovolacího řízení.

Nakolik se Vám s funkcí předsedy kolegia zúžil čas a prostor pro to základní, co činí soudce soudcem – rozhodovací činnost v tříčlenných senátech? Jaký počet věcí, přidělených na základě rozvrhu práce, nyní měsíčně rozhodujete, v kolika jste přímo předsedou senátu?
Každodenní povinnosti související s vedením kolegia, jako je příprava změn rozvrhu práce, spolupůsobení při určování náhradníků za vyloučené soudce, vyřizování stížností a podobně, mě v současnosti zaměstnávají natolik, že se moje účast na rozhodování v dovolací agendě oproti dřívějšku skutečně výrazně omezila. Jsem nicméně nadále členem senátu ve všech věcech bezdůvodného obohacení, jež naše soudní oddělení rozhoduje, a sám jako zpravodaj připravuji dvě až tři věci měsíčně (ve věcech, v nichž jsem zpravodajem, jsem pak též rovněž předsedou senátu).

Často si v kanceláři pouštíte hudbu. Klasiky jako Mozarta, Chopina, Dvořáka, vedle nich třeba Led Zeppelin, Pink Floyd, Deep Purple, ale například i Coldplay. Aktuální volba je vždy závislá na Vašem momentálním duševním rozpoložení?
Ano, bezpochyby a mé momentální rozpoložení je přitom odvislé od mnoha proměnných faktorů, v podstatě všech, které si čtenář dokáže představit. K lásce k hudbě a k umění obecně mě vedli mí rodiče již od malička. Rád se tedy toulám, někdy alespoň v myšlenkách, ve světě plném hudby a obrazů, který mě uklidňuje a zároveň obohacuje.

Proč se tolik soudců zajímá o umění? U Nejvyššího soudu  je například hned několik nadšených sběratelů obrazů. Máte na to vlastní teorii?
Nehledal bych v tom žádnou záhadu. Soudci jsou vzdělaní lidé, zpravidla humanitně založení, často v pokročilejším věku a s platovým ohodnocením odpovídajícím náročnosti jejich funkce, proto se mi jeví přirozené, že se mezi nimi najde mnoho milovníků umění, včetně asi nadprůměrného počtu těch, kdo jsou ochotní do uměleckých děl také investovat.

Na závěr si dovolím otázku, kterou jistě neslyšíte poprvé. Přiznávám se, že je také dosti prvoplánová. Bylo a je příjmení „Eliáš“ v tuzemském civilním soudnictví pro Vás spíše výhodou anebo naopak?
Popravdě ani jedno. Ukazuje se, že se lidé shodou v příjmení nechají zmást méně často, než by si jeden myslel. Takže mi pozvánky na zasedání vědeckých rad pro Karla Eliáše ani nabídky z NHL pro Patrika Eliáše nikdy nechodily.

AEQUITAS

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY