Středa, 29. září, 2021

Ústavní soud měl stížnosti podnikatele Dědice vyhovět, napsal Šámal v disentu

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Ústavní stížnosti ostravského podnikatele Martina Dědice o rozhodnutích o omezujících opatřeních nahrazujících vazbu a také o zákazu vycestování mělo být vyhověno. Tvrdí to člen senátu, který o Dědicově stížnosti rozhodoval, profesor Pavel Šámal v disentním stanovisku k nálezu Ústavního soudu, který Dědicovu stížnost zamítl. „S ohledem na zněni nálezu je víc než pravděpodobné, že budu podávat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva,“ sdělil Ekonomickému deníku Martin Dědic.

Ústavní soud minulý týden vydal nález, kterým zamítl stížnost lobbisty Martina Dědice. Ten už od roku 2016 stojí před ostravským soudem, protože je obžalován z manipulace s veřejnými zakázkami ostravského magistrátu a krácení daní.

Ústavní stížnost Martina Dědice směřovala proti dvěma loňským rozhodnutím o omezujících opatřeních nahrazujících vazbu a také o zákazu vycestování. Podle Dědice už důvody pro vazbu dávno neexistují, protože se dostavuje k soudním jednáním, a nejsou tedy důvody ani pro opatření, které mají institut vazby nahradit. Dědic je pod dohledem probačního úředníka a musel složit peněžitou záruku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Dědicova stížnost vůči rozhodnutím nižších soudů je nedůvodná.

„Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná,“ uvedl soudce zpravodaj Josef Fiala.

Ústavní soud navíc konstatoval, že zatímco uložení vazby zasahuje přímo do osobní svobody, přijetí peněžité záruky, dohled probačního úředníka a zákaz vycestování je výrazně slabším zásahem. Dědic navíc mohl po povolení soudu několikrát vycestovat do zahraničí.

Nedostatečné odůvodnění

Jenže s nálezem Ústavního soudu zásadně nesouhlasí člen senátu, který o Dědicově stížnosti rozhodoval, profesor Pavel Šámal. Podle něj mělo být ústavní stížnosti Martina Dědice o rozhodnutích o omezujících opatřeních nahrazujících vazbu, a také o zákazu vycestování, vyhověno.

V odůvodnění nálezu se ohledně probačního dohledu nad Martinem Dědicem uvádí, že o důvodnosti trvání dohledu probačního úředníka jsou namístě určité pochyby. Zejména se zřetelem ke skutečnosti, že krajský soud nevyžaduje od probačního úředníka zprávy hodnotící průběh dohledu a chování stěžovatele.

„Přesto většina senátu na základě zhodnocení jediné skutečnosti, a to údajné další trestné činnosti
stěžovatele (zločin a pokus zvlášť závažného zločinu), které se měl dopustit v průběhu trvání tohoto dohledu, dospěla k závěru, že nelze dovodit, že uplatňování tohoto institutu je nadbytečné a patří se přistoupit k jeho zrušení (srov. v širších souvislostech zásadu nemo turpitudinem suam
allegare potest),“ odůvodňuje svoje disentní stanovisko Pavel Šámal.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je soudce-ustavniho-soudu-pavel-samal-foto-ivan-holas.jpg.
Soudce Ústavního soudu Pavel Šámal. Foto: Ivan Holas

„Přesto většina senátu na základě zhodnocení jediné skutečnosti, a to údajné další trestné činnosti
stěžovatele (zločin a pokus zvlášť závažného zločinu), které se měl dopustit v průběhu trvání tohoto dohledu, dospěla k závěru, že nelze dovodit, že uplatňování tohoto institutu je nadbytečné a patří se přistoupit k jeho zrušení (srov. v širších souvislostech zásadu nemo turpitudinem suam
allegare potest),“ odůvodňuje svoje disentní stanovisko Pavel Šámal.

„Podle mého názoru měl být podstatně větší důraz položen na zcela nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, které se vůbec konkrétními skutečnostmi a námitkami stěžovatele ohledně probačního dohledu nezabývaly. Přitom stěžovatel namítal, že mu není jasné, jak krajský soud mohl plnění probačního dohledu hodnotit, když mu je známo, že probační úředník, který vykonával nad ním dohled, krajskému soudu žádné zprávy nezasílal a krajský soud se na jeho plnění ani jedinkrát v průběhu šesti let do doby podání jeho žádosti nedotázal. Již tyto skutečnosti vedou k jednoznačnému závěru, že plnění uloženého probačního dohledu je zcela formální a
neplní svůj účel, a proto minimálně probační dohled měl být obecnými soudy zrušen,“ tvrdí profesor Šámal.

Soudy se se zákazem vycestování vypořádaly nedostatečně

Podobná je podle názoru Pavla Šámala i situace ohledně zákazu vycestování, který musí být podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva opodstatněný a nezbytný po celou dobu jeho trvání. A to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (srov. např. rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, stížnost č. 41463/02; či rozsudek Luordo proti Itálii ze dne 17. 7. 2013, stížnost č. 32190/96).

„Z tohoto důvodu musí takový zákaz podléhat pravidelnému přezkumu, jinak by musel být považován za nepřiměřený (srov. zejména rozsudky Ignatov proti Bulharsku ze dne 2. 7. 2009, stížnost č. 50/02, bod 37, a Gočev proti Bulharsku ze dne 26. 11. 2009, stížnost č. 34383/03, body 55 až 57). Obecné soudy se nedostatečně s ohledem na zákaz vycestování vypořádaly s konkrétními námitkami stěžovatele,“ tvrdí dále Pavel Šámal.

Martin Dědic totiž v řízení před obecnými soudy argumentoval, že má nadále v České republice celou svou rodinu i zázemí. A argumentoval i tím, že nebylo náležitě zhodnoceno, že i podle krajského soudu „vzorně plní své povinnosti, účastní se všech hlavních líčení, plní všechny podmínky dohledu probačního úředníka, pokud cestoval do zahraničí, vždy řádně soud požádal o souhlas s vycestováním a vždy se také ze zahraničí řádně vrátil“.

„Stěžovatel uvádí i řadu argumentů proti závěrům obecných soudů, ze kterých dovozovaly nutnost trvání zákazu vycestování, a to zejména, že stěžovatel se pokoušel zajišťovat zřízení bankovního účtu ve Švýcarsku, kde se podle něj nejedná o pravdivou informaci, když spisový materiál (sp. zn. 77 T 1/2016 u Krajského soudu v Ostravě) žádnou takovou informaci neobsahuje (viz např. překlad právní pomoci ze Švýcarska z roku 2015). Dále že měl zřizovat obchodní společnost ve Švýcarsku a má zajištěný majetek na Mallorce, kdy nejde o nové informace a neví jaký to má význam pro trvání zákazu vycestování, když mu opakovaně bylo povoleno vycestování za účelem rekreace právě na Mallorku,“ pokračuje ve svém disentním stanovisku Šámal.

K tomu je podle Šámala nutné dodat, že část důkazních prostředků, ze kterých je tato informace dovozována, je v tomto trestním řízení procesně nepoužitelná.

„Obdobně je tomu podle stěžovatele i ohledně informace o zajištěném majetku stěžovatele v Lichtenštejnsku. Ke všem těmto skutečnostem navrhoval i důkaz trestním spisem vedeným u Krajského soudu v Ostravě, který si však Ústavní soud nevyžádal. Proto podle mého názoru, namítá-li stěžovatel, že jeho vazby na zahraničí vychází z informací v podstatě z počátku trestního řízení, přičemž řízení trvá již šest let, a proto nejsou aktuální, přičemž některé závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování nebo vycházejí z důkazů procesně nepoužitelných, bylo povinností obecných soudů v napadených rozhodnutích na tyto námitky náležitě reagovat a buďto je vyvrátit, nebo případně uložené omezení spočívající v zákazu vycestování opětovně posoudit s ohledem na aktuální situaci (srov. např. rozsudek Prescher proti Bulharsku ze dne 7. 6. 2011, stížnost č. 6767/04, body 49-50),“ vyjmenovává Šámal zásadní judikáty, které vycházejí z podobné situace, v jaké se nachází Martin Dědic.

Zásahy do svobody pohybu musí být odůvodněné a ctít parametry základních práv

„Závěrem tedy považuji za nutné zdůraznit, že ze všech těchto důvodů mělo být podle mého názoru po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatováno, že z nich není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti nadále odůvodňují probační dohled a zákaz vycestování. Respektive, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá stále obava, že by stěžovatel, který jak obecné soudy konstatovaly, bez jejich trvání a za současného trvání jeho slibu a peněžité záruky, které i já na rozdíl od probačního dohledu a zákazu vycestování shledávám v jeho případě plně odůvodněné, uprchl,“ lze se dále dočíst v disentním stanovisku profesora Šámala.

Podle něj lze tedy shrnout, že jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, tak i z ustálené judikatury evropských soudů plyne, že zásahy do svobody pohybu zaručené čl. 14 Listiny, čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 45 Listiny základních práv EU mohou být důvodné a zákonné. Musí však ctít základní parametry omezení základních práv a svobod.

„Klíčovou podmínkou proto zůstává jejich náležité odůvodnění, které musí být aktuální, konkrétní, přesvědčivé a brát v potaz faktor plynutí času, což však v posuzovaném případě podle mého názoru splněno nebylo. Proto mělo být ústavní stížnosti vyhověno a dotčené výroky napadených rozsudků zrušeny,“ uzavírá soudce Ústavního soudu Pavel Šámal.

Stížnost do Štrasburku

„Po přečtení nálezu Ústavního soudu, včetně disentu k mé ústavní stížnosti, bych rád poděkoval panu profesorovi Šámalovi, že si stížnost nejen že přečetl, ale také našel odvahu coby uznávaná trestní kapacita a profesor trestního práva zpracovat odlišné stanovisko,“ sdělil Ekonomickému deníku Martin Dědic.

„S ohledem na znění nálezu je víc než pravděpodobné, že budu podávat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva,“ podotkl.

Pokud Martin Dědic stížnost do Štrasburku podá, bude mít vyjma disentního stanoviska profesora Šámala v ruce i jiný argument. Ústavní soud totiž zkonstatoval, že Martin Dědic ve své stížnosti k Ústavnímu soudu neargumentoval tím, že krajský soud řízení, v němž je obžalován, zatěžuje průtahy. „A opak neindikují ani údaje z aplikace InfoSoud,“ stojí v nálezu.

Jenže Dědic průtahy ve své stížnosti namítá. V ústavní stížnosti na stranách 6-8 v odstavci nazvaném „1) Délka trvání omezujících opatření užitých vůči Stěžovateli v návaznosti na délku trestního řízení“se totiž tímto problémem velmi podrobně zabýval a odkázal na soudní spis.

„Pro stěžovatele to znamená, že je již více než šest let nucen strpět kontinuální omezení, kdy je tímto způsobem krácen na svých základních právech a svobodách. Stěžovatel je přesvědčen, že samotná délka těchto omezení překračuje veškeré zákonné limity spravedlivého procesu, který je mu garantován např. článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále také článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Sám Ústavní soud se opakovaně ve svých nálezech vyjadřoval k nepřiměřené délce trestního řízení a případné kompenzaci,“ stojí v Dědicově ústavní stížnosti.

Podnikatel odkázal například na nález Ústavního soudu z roku 2006, ve kterém stojí: „Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního
řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva
na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje.“

Dědic v ústavní stížnosti uvádí, že dle něj veškerá jeho omezení mají být zrušena již jen pro jejich zcela zjevně nepřiměřenou a šikanózní délku, kdy je například mimo jiné nucen každý týden docházet k probačnímu úředníkovi. „Přitom je stěžovateli je známo, že probační úředník, žádné zprávy Krajskému soudu nezasílá a Krajský soud v Ostravě se probačního úředníka za celých šest let omezení dotazoval pouze jednou. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu soudy na zachování této kontroly nad stěžovatelem trvají, pokud tedy nemá jít o účelové zneužívání moci nad stěžovatelem,“ napsal Ústavnímu soudu Martin Dědic.

Jeho kontrola probačním úředníkem je podle něj o to absurdnější, že mu bylo soudem opakovaně povoleno na žádost vycestovat do zahraničí. „Z veškerých těchto cest se stěžovatel vždy v dohodnuté době vrátil,“ stojí v ústavní stížnosti.

„Bez komentáře,“ uvedl k tomu Martin Dědic.

Kauza Dědic v kostce

Policie, žalobce olomouckého Vrchního státního zastupitelství Vít Koupil, se Dědicovou aktivitami zabývají od roku 2014, kdy jej kriminalisté obvinili.

K ostravskému krajskému soudu se první kauza dostala v roce 2016. Podle hlavní obžaloby ostravský lobbista manipuloval s některými veřejnými zakázkami a za úplatky pomáhal firmám je získat. Podle státního zástupce získala Dědicova firma na úplatcích okolo 30 milionů korun.

Martin Dědic měl mít podle obžaloby velmi úzkou vazbu nejen na ředitele městských společností Dopravní podnik Ostrava a Městská nemocnice Ostrava-Fifejdy, ale i na některé regionální politiky.

Podnikatel označil obžalobu u soudu za pouhé představy státního zástupce. Trestní řízení považuje za zmanipulované a nezákonné.

V případu u ostravského soudu zazněly závěrečné řeči. Státní zástupce požaduje pro Dědice jedenáctiletý nepodmíněný trest. Verdikt by měl soud vyhlásit na podzim.

Nález Ústavního soudu v případě Dědicovy stížnosti na nezákonnost omezujících opatřeních nahrazujících vazbu a také o zákazu vycestování, včetně disentního stanoviska profesora Šámala si lze přečíst zde.

Jan Hrbáček, Ekonomický deník

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY