Středa, 8. prosince, 2021

Nový ředitel vězeňské služby Simon Michailidis: Vězení jako hotel? Hloupost

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

U Vězeňské služby ČR strávil téměř celý profesní život. Kariéru zahájil před 28 lety jako strážný v opavské věznici. Proto, jak říká v rozhovoru pro Českou justici, může nový generální ředitel vězeňské služby Simon Michailidis porovnávat a hodnotit vývoj úrovně odborné péče, ale i dalších vnitřních procesů ve věznicích. „Je hloupé říkat, že vězení je jako hotel,“ myslí si.

V jaké kondici jste na začátku října převzal vedení vězeňské služby?
Kondice vedení není špatná, jsem v něm již nějakou dobu. Svých kolegů náměstků, ředitelů odborů, ředitelů věznic, a dalších vedoucích pracovníků si velmi vážím, především pro jejich obětavost a ochotu vydat ze sebe pro svou službu, práci a pro své ostatní kolegy to nejlepší. Ale pokud máte na mysli kondici vězeňské služby jako takové, tak samozřejmě se v hodnocení odráží zhruba 30 let její existence, a tedy i podmínek, za jakých fungovala a funguje. S ohledem na podmínky dokázala v pozitivním slova smyslu neskutečné věci. Já jsem nastoupil do služby v roce 1993 a hlavní věc, která se velmi výrazně změnila, je způsob myšlení našich zaměstnanců. Profesionalita a odbornost je zcela jinde, podobně jako úroveň zajišťování logistiky, správních činností nebo ekonomiky.

Máte na mysli obecnou úroveň všech zaměstnanců? Co se změnilo?
Především přístup k vězněným lidem. Dnes je systémově prosazován korektní vztah mezi zaměstnancem vězeňské služby a vězněným člověkem. Nikoli paternalistický a hierarchický, často se sklonem k přezíravosti, nebo dokonce hostilitě k vězněnému. A také obecný náhled na účel věznění. Je akcentována regulativní funkce účelu věznění, nikoli ta odplatná. Jsem přesvědčen, že tyto změny jsou prospěšné pro nás všechny. Pro pachatele, pro oběti i pro všechny ostatní.

Abych nebyl nesprávně pochopen, korektním vztahem myslím jak slušný, lidsky vstřícný přístup a elementární vzájemnou lidskou úctu obecně, tak přístup důsledný ve vymáhání dodržování základních pravidel života ve vězení, které určuje vězeňská služba. V naší práci se slušnost, vstřícnost a empatie s přísností a důsledností doplňují, nikoli vylučují. Netvrdím, že je to jednoduché, ne každý takový úkol zvládne. Chováním a jednáním některých jednotlivců z našich řad se občas musí zabývat GIBS. Jsem rád, že dnešní systém dokáže naznačené anomálie účinně „odladit“.

Simon Michailidis vystřídal ve funkci Petra Dohnala Foto: Vězeňská služba ČR

Když jsem se ptala některých zaměstnanců vězeňské služby, jaké problémy je trápí, tak například zmiňovali odchody zkušených kolegů. Že jim chybí dostatečné finanční ohodnocení a nedaří se kvalitní pracovníky udržet. Co s tím?
Já teď asi hodně lidí zklamu, ale já s tím příliš nesouhlasím. Měl jsem možnost pracovat s již fungující rodinou jako dozorce a nemohl jsem si stěžovat. Průměrný plat příslušníka je okolo 42 tisíc korun. Průměrný plat v zaměstnanecké sféře je kolem 35 000 korun a dosáhne na něj sotva třetina zaměstnanců. K tomu je dobré dodat, že vězeňská služba má v porovnání s jinými bezpečnostními sbory velmi nízký počet jak velitelů, vedoucích různých oddělení a různých součástí vězeňské stráže či výkonu trestu, tak vedoucích mezi civilními zaměstnanci. Když nabídnete člověku po maturitě, bez zkušeností, bez přesčasů, nástupní plat 25 až 28 tisíc korun hrubého, benefity, které lze čerpat z FKSP, náborový příspěvek dle lokality místa služby až 150 tisíc korun, stabilizační příplatek po zkušební době (6 měsíců pozn. red.) ve výši 3 000 Kč, šest týdnů dovolené, tak to myslím není málo. Po zkušební době se příslušník dostává v nepřetržitém režimu služby na nějakých 34 500 korun měsíčně. Není to ani mnoho, ale je velmi zřejmou skutečností, že pokud se člověk rozhodne sloužit své zemi, tak na tom nikdy nezbohatne. Pokud chce být bohatý, musí si vybrat jiné zaměstnání. Jestliže do služby, pro kterou se rozhoduje, dává srdce a vidí v ní smysl, tak mu země, které se rozhodl sloužit, může nabídnout důstojné živobytí. Osobně si myslím, že nespokojenost zkušených dlouholetých kolegů se ani tak nebude týkat platu a platových podmínek, jako podmínek ke službě nebo pracovní atmosféry, přístupu vedoucích zaměstnanců. Tam vidím velkou výzvu pro nás všechny, kteří máme nějakou dobu povinnost vést ostatní kolegy a nést za ně odpovědnost. Jde o mezilidské vztahy a obecnou náladu na jednotlivých pracovištích. Tam je vždycky co vylepšovat.

Dozorci si stěžují, že musí sloužit přesčasy, o které nemají zájem. Dozorců je ale málo, a tak nemají na výběr. Jak to tedy je?
Je to pravda a vězeňská služba s tím bojuje už od dob, kdy jsem byl sám dozorcem a sám jsem přesčasy musel sloužit – třebas i měsíc v kuse, bez jediného dne volna. Dnes je situace taková, že ze 7 a půl tisíce míst je potřeba obsadit asi 500 míst příslušníků vězeňské služby. Ta v tom dělá a udělala mnohé. Nejenom ve snaze příslušníky získat, ale také si je udržet. Společně s ostatními bezpečnostními sbory se nám podařilo dostat do zákona o služebním poměru částku, které se říká věrnostní příplatek a také náborový příspěvek. Učíme ředitele věznic pracovat s osobním ohodnocením a dalšími příplatky. Ten problém tu bude do té doby, dokud podmínky pro službu a pro práci nevylepšíme ještě víc. Aby služba a práce ve VS ČR byla dlouhodobě atraktivní, musí se zaměstnanci při plnění svých pracovních povinností cítit dobře a bezpečně. Neměli by do služby a do práce chodit neradi, ve svých kolezích i nadřízených by měli nacházet oporu a totéž jim nabízet. Dosažení takového stavu, stavu vzájemné loajality a přirozené soudržnosti, je úkolem pro všechny vedoucí, od inspektorů po generálního ředitele.

Co říkáte na řadu soudních sporů, které vedou dozorci s vězeňskou službou? Například kvůli tomu, že si nemohou udělat regulérní půlhodinovou přestávku na oběd, protože musí být fakticky stále v pohotovosti. Nedávno navíc Ústavní soud rozhodl v podobném případě ve prospěch hasiče.
To si nezaslouží komentář a ani bych to komentovat neměl. Mohu vám říct jenom sám za sebe jako Simona Michailidise, nikoli generálního ředitele, že když jsem byl dozorcem, v životě by mne nenapadlo soudit se kvůli přestávkám. A to jsem také ve službě nejednou zažil extrémní podmínky a časový tlak. Ale beru to tak, že doba se mění a přístup lidí také. Měli bychom se učit rozlišovat mezi službou a „pouhou“ prací. Na druhou stranu, každý musí dostat to, co mu náleží. A pokud je pravda, že velitelé nejsou v některých případech schopni u příslušníků díky extrémnímu vytížení dlouhodobě zajistit, aby si „jejich lidé“ vyčerpali přestávku, tak se s tím něco udělat musí. I když mě ty spory vůbec netěší. A už vůbec mě netěší představa, že by příslušník nemohl využít během služby půl hodinu, aby si došel na oběd nebo na večeři. To je špatně.

Mluví se také o tom, že je málo zdravotnických pracovníků a tím pádem je problém zajistit péči o odsouzené. Jak chcete situaci zlepšit?
I v běžném prostředí začíná být problém zajistit si odpovídající zdravotní péči. O to větší problém to je ve věznicích. Pracovat jako lékař nebo zdravotník ve vězeňství není úplně atraktivní. Obecně práce ve vězeňství není v naší společnosti zatím ještě nic atraktivního. Doufám, že se to někdy změní. Ale s lékaři a zdravotními sestrami máme opravdu veliký problém, především v lůžkových zařízeních. Snažíme se být konkurenceschopní. Když k nám přichází lékař bez praxe a třeba ještě bez atestace, kterou u nás umožňujeme získat těm, kteří by se chtěli stát praktickými lékaři, tak má platový stupeň v příslušné třídě na úrovni 4. K tomu některé další příplatky. Dostane tedy při nástupu asi 45 tisíc hrubého. To mu žádná nemocnice nenabídne. Stejný krok se v nejbližších dnech chystáme udělat i u zdravotních sester. V současné době se řešením problému zdravotnictví ve VS ČR její vedení společně s ministerstvem intenzivně zabývá a předkládá návrhy systémových a legislativních změn.

Hodně kladete důraz na humanizaci vězeňství. V minulých letech se v Jiřicích například otevřela tzv. otevřená věznice, která má odsouzené lépe připravit na návrat do běžného života. Chystáte další podobné kroky?
Vězeňská služba by v této oblasti měla pokračovat v tom, co už dělá a rozvíjet to. Když bych začal od konce, ta tzv. otevřená věznice nám zdokonaluje koncept, který tu už byl delší dobu, ale s vězni se pracovalo jinak, a to ve věznicích s ostrahou s nízkým stupněm zabezpečení. Zase to bylo dáno ubytovacími podmínkami, také podmínkami stavebnětechnickými, personálními a celkovým konceptem práce s vězněnými osobami. Otevřená věznice nám ukazuje, že velmi dobře začíná fungovat jednak přijetí vlastní odpovědnosti za svou blízkou budoucnost vězněnou osobou, a také vedení k samostatnému způsobu života už ve vězení. Připravujeme lidi na tzv. bezpečné propuštění tím, že vězeň v určité fázi svého výkonu trestu a za předem daných podmínek je zařazen do programu, v němž začíná žít život, který se velmi podobá životu na svobodě. Říká se tomu princip normality. To nebylo donedávna úplně běžné. Společně s kolegy se domníváme, že to, co dnes vidíme ve věznici v Jiřicích, by mohla být cesta i v ostatních věznicích s nízkým stupněm zabezpečení. Tímto způsobem by se mělo podařit i přispět ke snižování kriminální recidivy jako takové, ale především penologické recidivy. Byli bychom opravdu rádi, aby se nám vězni do věznic nevraceli.

Je tedy koncept otevřené věznice v praxi úspěšný? Snižuje riziko recidivy?
I když evaluace projektu ještě není dokončena, již dnes se ukazuje, že koncept „Otevřené věznice“ je v ohledu společenského očekávání minimalizace návratnosti odsouzených do vězení vysoce efektivní. Dále chceme pracovat na osobní motivaci vězněných osob. Proto také v roce 2017 došlo k redukci počtu typů věznic s tím, že naprostá většina vězňů začíná svůj výkon trestu ve věznici s ostrahou ve vysokém stupni zabezpečení a znají podmínky, které musí splnit, aby se postupně dostali do těch nižších stupňů.

Michailidis dříve působil jako náměstek Vězeňské služby Foto: Vězeňská služba

Příprava na propuštění by tedy měla probíhat už v podstatě od nástupu k výkonu trestu?
Ano. Musíme s každým vězněm pracovat tak, abychom posílili především regulativní funkci výkonu trestu, nikoliv tu odplatnou a odstrašující, a to ihned v počátku výkonu trestu. Účelem trestu odnětí svobody přeci již dávno není pouhá odplata za spáchaný čin, ale především příprava na další život po propuštění v souladu s oprávněným očekáváním společnosti, že již nebude páchána další trestná činnost. Ihned na začátku výkonu trestu se tedy spouští mechanismus diagnostiky osobnosti odsouzeného, jeho rizik a potřeb, je vybírán a stanovován nejoptimálnější obsah programu zacházení a ve věznici s ostrahou pak i určován stupeň zabezpečení. Trest má pak dále funkci ochrannou, která k němu také jednoznačně patří. Tu mají na starosti naši kolegové, kteří střeží věznice, střeží vězně, eskortují je atd.

S tím zřejmě úzce souvisí kvalita systému vzdělávání zaměstnanců, a to jak vstupního, tak dalšího vzdělávání. Co by měli příslušníci ovládat?
U příslušníků zajišťujících úkoly vězeňské stráže je například velmi důležité, aby krom ovládání zbraní a rutinních úkonů při předvádění a eskortování ovládali zásady korektní a bezpečné komunikace, stejně jako komunikace krizové a tuto dovednost si udržovali. Kvalitní příslušníci pak vědí, že případným hostilním přístupem k vězni při běžných úkonech, jako je vyvádění z cely, předvádění, nebo provádění prohlídky, posilují jeho antisociální postoje a snižují efektivitu práce odborných zaměstnanců.
U odborných zaměstnanců pak musíme upevňovat a rozvíjet celou škálu odborných dovedností. To se děje prostřednictvím specializačních a odborných kurzů, které nám zajišťují potřebnou profesní úroveň při naplňování všech úkolů Vězeňské služby.
Abychom podpořili regulativní funkci trestu, musíme také rozvinout celou oblast vězeňského školství a odborného zacházení.

Jaké mají odsouzení možnosti v oblasti vzdělávání?
Dnes disponujeme jedním odborným učilištěm, které má deset poboček, Školských vzdělávacích středisek. Postupně jsme docílili toho, že dnes už naprostá většina učebních oborů odpovídá potřebám trhu práce a snažíme se vzdělat a připravit na povolání vězně tak, aby ho mohli po propuštění uplatnit. Také tomu tak nebylo vždy. Ještě před pěti lety v učilišti převládaly dvouleté učební obory a krátkodobé kvalifikační kurzy. Chceme s kolegy vyvinout nějaký systém, který by ty, kteří k tomu mají předpoklady, mohl přivést k maturitní zkoušce. Měla by být možnost získat i vyšší odborné či vysokoškolské vzdělání. Zákon to dnes umožňuje, ale jde spíše o jednotlivé případy, kdy je podobné studium zajištěno.
Dále s kolegy v posledních letech velmi akcentujeme rozvoj specializovaných programů zacházení, určených pro specifické skupiny vězňů. Tyto programy jsou postupně standardizovány a po pilotáži jsou rozšiřovány do věznic.

Otevřená věznice v Jiřicích Foto: Eva Paseková

Jaké specifické skupiny vězňů máte na mysli?
Mohu zmínit programy určené pro agresivní řidiče, vězněné otce dětí, zadlužené vězně, pachatele násilí a další. Díky evaluacím jednotlivých programů a díky spolupráci s Institutem pro kriminologii a sociální prevenci již víme, že tyto programy velmi výrazně snižují riziko recidivy kriminálního jednání.
Velmi aktuální pro dosažení vyšší efektivity našeho společného snažení o dosažení bezpečného propouštění je také propojení penitenciární a postpenitenciární péče. V této oblasti velmi úzce spolupracujeme s probační a mediační službou především při přípravě odsouzených na podmínečné propuštění s dohledem, a dále pak s mnoha renomovanými neziskovými organizacemi, které nabízejí propuštěným lidem z výkonu trestu pomoc a poradenství, a které mohou kontaktovat vězněné osoby ve výkonu trestu a navazovat s nimi spolupráci již před propuštěním.

Je mezi vězni o vzdělávání vůbec zájem? Nebo je spíše budete muset více motivovat?
Vězni mají zájem pracovat i se vzdělávat. A právě v rámci uplatňování principu normality se snažíme některé vzdělávací aktivity nabízet i zaměstnaným vězňům. Vzdělávání je jedna z priorit, ale stojí vedle další priority, kterou je zaměstnávání vězněných osob. Při tom také dochází k zaučení v různých profesích, ale už není tolik možností získat certifikované vzdělání. Na tom také intenzivně pracujeme. Pokud jde o zájem vězněných osob, tak učiliště má v současné době svou kapacitu naplněnou a ve Vinařicích dokonce působí i soukromé učiliště. Motivace vězňů ke vzdělávání v učilišti VS ČR se velmi zvýšila poté, co se nám podařilo zavést prospěchové stipendium, které částečně nahrazuje pracovní výdělek.  

Ve veřejném prostoru se čas od času objeví názor, že někteří vězni se do káznic rádi vracejí. Že tam mají zajištěné ubytování a stravu, a že vězení je vlastně trochu jako hotel. Mají to tak někteří vězni?
Já si myslím, že toto říkat je prostě hloupé. A každému, kdo to říká, bych přál, aby strávil 14 dní ve vězení, kde musí sdílet prostor s dalšími spoluvězni, kde si nevybírá spolubydlící, kterých je třeba šest nebo i deset, kde sdílí sociální zařízení s dalšími padesáti lidmi, kde mu nepoteče teplá voda 24 hodin denně, kde si nemůže večer svítit podle své úvahy, kde se musí denně podrobovat různým režimovým a bezpečnostním opatřením a úkonům atd. Má přesně nalinkováno, kdy bude mít jaké činnosti a aktivity, kde musí žádat téměř o cokoli co souvisí s naplněním běžných osobních potřeb (nákup, návštěva, telefon atd.). Souhlasím s názorem, že trest by měl být jako trest pociťován, ovšem to nijak neodporuje naší společné dlouhodobé snaze o zajištění lidsky důstojných podmínek pro jeho výkon a o jejich postupné zlepšování. Ano, jistě jsou vězni, kteří ve vězení dostanou svého druhu pohodlí, kterého na svobodě nejsou schopni dosáhnout a možná po něm ani netouží. Skutečnost, že jsou institucionalizovaní ovšem neznamená, že jsou šťastní, spokojení se svým životem a že se jim život ve vězení líbí. Mezi současnými téměř devatenácti tisíci vězni je takových naprosté minimum.

Generální ředitel Vězeňské služby Simon Michailidis Foto: Vězeňská služba

Míra recidivy byla v Česku dlouhodobě okolo 70 procent, což znamená, že po propuštění se zpátky do vězení vrací téměř tři čtvrtiny propuštěných. Zlepšuje se trochu ta situace?
Ještě nevíme úplně proč, ale od roku 2017 ubylo zhruba 3400 vězněných osob. To si myslím, že není málo. Sestupný trend stále pokračuje. A dovolím si neskromně předpokládat, že je tu mimo jiné vidět i výsledek progresivní práce Vězeňské služby. Samozřejmě je zde velmi pravděpodobný silný vliv vyššího počtu ukládaných peněžitých trestů, některých dalších alternativních trestů, práce Probační a mediační služby v oblasti dohledu nad podmínečně propuštěnými a další oborové spolupráce.
Sama výše recidivy v České republice je otázkou k hlubší diskusi. Většinou se v této souvislosti hovoří o tzv. penologické recidivě, tedy o míře „návratnosti“ pachatelů trestné činnosti do věznic po prvním uvěznění. U nás jsou do statistik počtů návratů do vězení započítáváni všichni, kteří se během svého života do vězení vrátí – bez ohledu na to, po jaké době. A to je skutečně vysoké číslo.

Pokud by se tedy recidiva vypočítávala na základě odlišných údajů, tak za zbytkem Evropy tolik nezaostáváme?
Stačí se podívat na způsoby vykazování obdobné recidivy v zahraničí, zejména v západní a severní Evropě a aplikovat je u nás a recidiva v ČR je rázem na cca 46,5 %. Země, jako například Skotsko, Irsko, Severní Irsko, Nový Zéland, Norsko a další započítávají mezi recidivující, přesněji mezi opakovaně navrátivší se do vězení jen ty, kteří jsou odsouzeni k dalšímu trestu odnětí svobody do dvou let od posledního propuštění z vězení. A v těchto zemích je vykazována obdobná recidiva, jako u nás při použití jejich měřítek. Nemyslím si, že bychom ve způsobu vykazování penologické recidivy měli cokoli měnit a začít si tak lhát do kapsy. A už vůbec si nemyslím, že bychom měli být se současným stavem v této oblasti spokojeni. Jakákoli míra recidivy bude vždy vyžadovat hledání cest, jak ji minimalizovat, nebo dokonce eliminovat. Jen mne mrzí, že někteří odborníci na české vězeňství a českou trestní justici při kritice nedostatků systému do nekonečna jako mantru akcentují zdejší výši recidivy, aniž k vykazovaným datům přidají jakékoli vysvětlení. Skoro to budí dojem, že je vysoká recidiva těší a slouží jim k prosazování svých parciálních i osobních ambicí.

Policie i státní zastupitelství také disponuje statistikami, podle kterých trestná činnost dlouhodobě klesá a velmi se na tom také podepsala pandemie koronaviru. Nemají právě tyto jevy klíčový vliv na to, že vězněných osob ubývá?
To je otázka, jestli poklesla. Možná jen nevíme, že se děje v jiném rozsahu a v jiném prostředí. Mám na mysli kyberprostor a kriminalitu v něm páchanou, o které se hodně mluví, ale zatím méně ví. Je zde možná řada obětí trestných činů, které třeba takové zločiny ani nehlásí. Kapsáři dnes asi opravdu nemají dobré časy. Lidé u sebe dávno nenosí moc hotovosti a mobilní telefon vám dnes také ukradne jenom blázen, protože ví, že za krátký čas může být dopaden, pokud ho rychle někam nezahodí. Běžná trestná činnost opravdu klesá a ve věznicích nám zůstávají více ti nebezpeční pachatelé. Jak se na předpokládaném poklesu trestné činnosti podílí pandemie, je zatím obtížné posoudit.

Česko ale dál patří mezi země s nejvyšším počtem vězňů v přepočtu na obyvatele. V minulosti mezinárodní organizace jako Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), ale i Rada vlády kritizovaly podmínky v tuzemských věznicích. Například kvůli nedostatku místa či nadužívaní osobních prohlídek. Pokud počet vězňů klesá, je pro vás stále aktuální řešit nedostatek místa například výstavbou nových věznic?
Z mého pohledu je to velmi aktuální, leč v dnešních společenských i hospodářských podmínkách téměř bez šance na realizaci. Úplně nejhezčí by bylo zavřít některé staré, nevyhovující věznice co do prostoru i co do podmínek k práci i k věznění, a postavit několik nových. Pokud máme zajistit opravdu efektivní výkon trestu odnětí svobody a další činnosti spojené s vězněním lidí, bude nutné postupně zajistit důstojnější podmínky jak pro samotné věznění, tak pro výkon odborných a veškerých dalších činností, které zajišťují zaměstnanci. Ohledně kritiky podmínek v tuzemských věznicích tedy mohu sdělit, že ji přijímáme s vědomím obecné potřeby postupného naplnění obdržených doporučení ze strany CPT a také Kanceláře ombudsmana, přičemž sami dlouhodobě realizujeme řadu kroků k další humanizaci podmínek ve výkonu trestu, vazby a zabezpečovací detence, aniž by nás k tomu vedl kdokoli „zvenčí“. K tomu, aby tento proces byl i nadále úspěšný, je potřeba vytvářet udržitelné podmínky a zajistit obecně společenskou podporu. Morální, materiální i odborné podpory se nám v naší práci dostává plně ze strany ministerstva spravedlnosti, velmi si ceníme podpory probační služby a některých neziskových organizací jako jsou například Vězeňská duchovenská péče, Mezinárodní vězeňské společenství, spolek LightHouse, nebo Polytechna a některé další. Jinde se spíše, než s podporou často setkáváme s neinformovanými, povrchními názory a s kritikou, která má k té konstruktivní velmi daleko.

Vězeň při videokonferenci s advokátem Foto: Vězeňská služba ČR

Jaké jsou nyní priority pro Vězeňskou službu ohledně výstavby či rekonstrukce věznic?
Nyní je nutná dostavba areálu ve Světlé nad Sázavou, protože počty vězněných žen znamenají jednu kategorii osob, kde máme neustále problém s prostorem a s kapacitou. Vězeňská služba je dnes na 96 procentech naplnění kapacit při dodržení zákonných 4 metrů čtverečních na jednoho vězně. My sami jsme navrhli do zákona v souladu s doporučeními CPT, aby se výměra pro vězně změnila na 6 metrů čtverečních pro jednu osobu. Ale protože k tomu ještě nejsou vytvořené podmínky, tak sice v zákoně o výkonu trestu od 1. 1. 2022 ta změna bude, ale účinnost ustanovení bude odložena. Nižší počty vězňů by rozhodně neměly vést ke snižování počtu odborných zaměstnanců nebo dokonce ke snižování počtu věznic. Naopak. Pokud dnes máme v průměru 22 vězněných osob na jednoho vychovatele, tak já, když mám příležitost, říkám, že zákonný poměr 20 vězňů na jednoho vychovatele, je ten nejhorší možný, avšak ještě ze zákona přípustný. Často se setkáme s tím, že nám někdo říká, tak už budete mít těch dvacet na jednoho, to jste na tom dobře. Nejsme. Optimální by bylo disponovat výrazně vyšším počtem vychovatelů a speciálních pedagogů, sociálních pracovníků a dalších odborných zaměstnanců, včetně dozorců na stejný, nebo ještě nižší počet vězňů. Tito kolegové mají obrovský vliv na kvalitu a efektivitu celkového procesu práce s vězněm. Skutečnost, že co nejvyšší míra individualizace odborné práce se v našem oboru vyplatí celé společnosti, je doložena mnohými zahraničními výzkumy a není v penologii žádnou novinkou, ani převratnou ideou.
Vyšší počty odborných zaměstnanců, z toho plynoucí možná vyšší intenzita aplikace již evaluovaných a standardizovaných aktivit programů zacházení a rozvinutější systém dalšího vzdělávání všech zaměstnanců Vězeňské služby, by nám také umožnil intenzivnější a efektivnější zavádění některých prvků restorativní justice i do věznic a užší profesní propojení s orgány a organizacemi poskytujícími podporu po propuštění z vězení.

Generální ředitel VS ČR Foto: Vězeňská služba ČR

Kdo je brigádní generál a generální ředitel Vězeňské služby ČR Simon Michailidis?

Kariéru zahájil v květnu 1993 jako strážný a krátce poté dozorce II. třídy ve Věznici Opava, o rok později nastoupil jako dozorce I. třídy ve Věznici Stráž pod Ralskem; v roce 1998 se ve Stráži pod Ralskem stal radou oddělení prevence a stížností, následně vedoucím oddělení prevence a stížností; v letech 2003 až 2010 byl prvním zástupcem ředitele věznice a v letech 2010 až 2016 ředitelem Věznice Stráž pod Ralskem; v roce 2016 odešel na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, kde byl jmenován náměstkem generálního ředitele pro vzdělávání a odborné zacházení.
V průběhu dlouholetého působení u Vězeňské služby ČR byl Michailidis odměněn řadou ocenění za výsledky výkonu služby a za vysoké nasazení při plnění služebních úkolů. Získal medaile a plakety Vězeňské služby ČR, zejména za mimořádné a dlouholeté zásluhy při rozvoji humanizace a demokratizace českého vězeňství.

Eva Paseková

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY