Středa, 8. prosince, 2021

Předseda VS v Praze Dörfl: Zveřejňování statistik výkonosti soudců? Šlo by o nepřípustný tlak na justici

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Vytváření různých veřejných hodnotících žebříčků výkonnosti soudců může mít na práci soudů velký dopad. Podle předsedy Vrchního soudu v Praze Luboše Dörfla by mohlo jít o tlak, který může překračovat otázku přípustného zasahování do výkonu soudnictví. V rozhovoru pro Českou justici také představil novou koncepci personální politiky. Vrchní soud nově stanoví sjednocená kritéria pro přijímání soudců stážistů.

Vrchní soud v Praze připravuje novou koncepci personální politiky. V čem bude spočívat?
Nová koncepce spočívá zejména v transparentním nastavení pravidel pro postup na Vrchní soud v Praze. Postup na soud by měl spočívat v ročním absolvování stáže. Pro přijímání soudců na tyto stáže jsou definovány určité předpoklady, které jsme zveřejnili na webových stránkách soudu. Dlouhodobě jsme rozšiřování našeho soudcovského kolektivu diskutovali a výsledkem je sjednocení praxe v přijímání soudců a stážistů na Vrchní soud v Praze. Společně s místopředsedy jsme definovali právě i předpoklady pro stáže, a shodli jsme se, že kariérní postup na Vrchní soud v Praze by měl mít laťku relativně vysoko. Stážistům chceme připravit možnost vyzkoušet si realitu souzení na odvolacím soudu, protože nejčastěji se rekrutují ze soudců prvního stupně na krajských soudech. Soud by měl po absolvování stáže získat jistotu, že kolektivní rozhodování v senátu bude soudce dobře zvládat. Strategii jsme přes léto probrali i s předsedy krajských soudů a seznámili jsme s ní také ministerstvo.

Přechod soudců na stáže k Vrchnímu soudu by tedy měl být podporován i ministerstvem?
Ano, měl by být podporován a zohledňován při jmenování soudců k příslušným krajským soudům. Pokud například Městský soud v Praze vyšle ročně průměrně pět soudců na stáž ke zdejšímu soudu, tak je třeba, aby byla zajištěná přiměřená personální náhrada zaměřená na konkrétní jmenovací termíny. Personální koncepce by tak měla být i technicky a organizačně zajištěná, protože předsedové krajských soudů nebudou mít důvod stážím bránit z obavy, že bude domovský soud nepřítomností stážisty oslaben. Stáž je pro soudce vždy krok vpřed a byla by škoda dlouhodobě soudce „zadržovat“.

Jaké by měly být konkrétní požadavky na stážisty?
Důležité bude kladné stanovisko odvolacích senátů, které činnost soudců prvního stupně sledují a hodnocení předsedy krajského soudu. Další hledisko by mělo zahrnovat pedagogickou a publikační činnost zájemců a samozřejmě stanovisko soudcovských rad obou soudů. To jsou formální kroky, které umožňují předvýběr. Stáž by následně projednala komise, kterou za tímto účelem sestavím. Samotná roční stáž pak bude znamenat poslední zkoušku pro obě strany, zda se soudce pro rozhodování v senátu hodí. Dlouhodobě žádáme předsedy našich senátů, aby u jednotlivých soudců brali v úvahu to, že se jich jednoho dne můžeme zeptat, jestli jejich rozhodovací činnost je takového charakteru, aby byla zralá na postup k odvolacímu soudu. Do personální politiky jsme se pak rozhodli zavést ještě druhý typ stáží, a to krátkodobější vratné stáže.

Na koho by měly být zaměřené?
Jednak na soudce, u kterých ještě vyloženě nepřišel čas na jejich postoupení k odvolacímu soudu, ale rádi by získali profesní zkušenosti, nebo třeba pro soudce okresních soudů, kteří se chystají nastoupit na novou agendu na krajský soud. Například pro insolvenčního soudce. Tento typ stáží jsme už začali využívat.

O kdy novou koncepci personální politiky začnete aplikovat?
Kritéria nasazujeme pro stážisty, kteří k nám nastoupí od 1. dubna příštího roku. U již rozjednaných stáží nepřipadalo v úvahu nasazovat nová pravidla. Všechna kritéria ale úplně nová nejsou, systém stáží tu samozřejmě již fungoval, jen nyní budou předpoklady pro přijetí ke stáži sjednoceny.

Budova Vrchního soudu v Praze, Foto: Eva Paseková

V programovém prohlášení nové koalice se hovoří o statistikách soudců a o hodnocení jejich rozhodování. Podobný koncept už před volbami představil pirátský poslanec Jakub Michálek. Souhlasíte se tímto záměrem?
Hodnocení soudců již bylo diskutováno v rámci novely zákona o soudech a soudcích. Nakonec od toho bylo upuštěno. Je to složitá věc, která může mít na práci soudů velký dopad. Vnímám to jako vyvíjení tlaku, který může překračovat otázku přípustného zasahování do výkonu soudnictví, protože nemáme orgán, který by takové hodnocení mohl nestranně provádět. Ministerstvo to jako orgán exekutivy být nemůže. Pokud hovoříme o zjišťování poznatků z rozhodovací činnosti soudců, tak odvolací soudy jsou schopny hodnotit jen určitou výseč činnosti soudců, která je pro ně užitečná, ale nemusí vypovídat o dalších podstatných věcech, jako je například rychlost řízení, vztah k účastníkům a podobně. Takže si myslím, že komplexní hodnocení soudců by bylo zajímavé, v některých zemích okolo se k němu přistupuje, ale v našich poměrech musí být nejdříve vytvořen nezávislý orgán zastoupený soudci, který by mohl ostatní soudce hodnotit. Statistiky nesmíme nevytrhávat z kontextu. Typicky se v nich dozvíme, kolik případů soudce vyřizuje, kolik jich má neskončených, a jak jsou staré. Ale to jsou jenom čísla, která mohou pomáhat k určité orientaci. Bez hlubší analýzy nejsme schopni říci, jestli je soudce dobrý, nebo špatný. Takže jsem proti tomu, aby se statistiky ve vztahu k soudcům zveřejňovaly. Upřímně řečeno, účastníkům řízení to stejně v ničem nepomůže, protože si soudce nevybírají. Když zveřejním statistiky počtu reklamací v nějakém obchodě, tak tak to má smysl, protože si mohu vybrat jiný obchod.

Poslanec Jakub Michálek hovořil o tom, že k lepší výkonnosti soudců by pomohl sociální tlak, který by takové hodnocení vyvolalo.
Právě i s ohledem na to, že třeba ve vztahu k soudům je zakázané petiční právo, si myslím, že by šlo o nepřípustný tlak na justici. Myslím si, že správný tlak by měl směřovat od justice, nebo od vedení konkrétních soudů, tedy od těch, kteří jsou zodpovědní za řešení průtahů v řízeních. Nemyslím si, že takovéto útržky z hodnotícího systému by měly být přístupné veřejnosti. Myslím, že by to naopak přispělo ke zmatku.

Na podzim jste uložil výtku předsedovi Krajského soudu v Plzni Alexandru Kryslovi. Rozbouřené poměry na tomto soudu dobře znáte. Vidíte nyní nějakou šanci, jak ten spor urovnat?
Uložení výtky jsem důkladně zvažoval. Je to věc celkem nevídaná, že předseda vrchního soudu zasahuje do řízení krajského soudu, takový postup vždy náležel ministerstvu spravedlnosti. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl 39 soudci z plzeňského krajského soudu osloven, abych se situací zabýval, tak jsem věci jako potenciální kárný žalobce věnoval celé léto. Mluvil jsem jak se soudci, kteří podávali stížnost na pana předsedu, tak jsem opakovaně mluvil s předsedou soudu. Dostal jsem od něj také písemné stanovisko, a po opravdu důkladném zvažování jsem se rozhodl výtku uložit. Prostě proto, že jsem v jeho postupu konkrétní pochybení shledal. Formu výtky namísto zahájení kárného řízení jsem volil jednak kvůli intenzitě porušení povinností, ale i proto, že jsem tím chtěl nechat otevřené dveře k jednání mezi panem předsedou a soudci, kteří nesouhlasili se způsobem jeho řízení soudu. Výtku jsem uložil ve čtyřstránkovém dopisu, kterým jsem se snažil tuto cestu panu předsedovi naznačit. Výsledkem toho ovšem je, že na mě pan předseda podal kvůli výtce dvě správní žaloby. Takže jsem momentálně na straně žalované, kdy se budu muset hájit proti žalobě pana předsedy, jejíž součástí je mimo jiné žaloba na nezákonný postup kvůli tomu, že jsem po dotazu novinářů podal o obsahu výtky stručnou zprávu mediím, že jsem o výsledku mého prošetřování informoval soudce, kteří prošetřování podnětem k zahájení kárného řízení iniciovali, a že jsem výtku dal na vědomí předsedovi Nejvyššího soudu a ministryni spravedlnosti. S  předsedou Nejvyššího soudu jsem se měl účastnit společného setkání na půdě plzeňského soudu, které doktor Angyalossy inicioval. Chtěl jsem udělat pokus o mediaci za účasti tamní soudcovské rady.

V letech 2011 až 2014 působil u pražského vrchního soudu, v letech 2014 až 2020 řídil Krajský soud v Ústí nad Labem Foto: Vrchní soud v Praze

Jak to dopadlo?
Předseda Krajského soudu v Plzni mi i po udělení výtky mi opakovaně psal nějaké dopisy popisující situaci panující na tamním soudu, na které jsem se mu snažil odpovídat, abych mu vysvětlil, že právě v mediaci vidím cestu. Ale za situace, kdy jsem na straně žalované, tam svůj prostor už nevidím. Protože si myslím, že by mohla být namítnuta moje podjatost, takže se tohoto jednání nezúčastním. Ale myslím si, že by to byla dobrá cesta. Nevím, jestli je na ní pan předseda připraven. To se musíte zeptat jeho.

Ale u jednání soudu, kde se budou projednávat vámi zmiňované žaloby, budete?
Ano, u jednání u soudu přítomen budu, to samozřejmě rád přijdu. Správní soudnictví mě zajímá a vždycky mě zajímalo. A teď ho budu řešit na vlastní kůži, to se nedá nic dělat (smích).

Soudkyně Diana Fujdiak skončila jako předsedkyně Okresního soudu v Děčíně, sama po složitých peripetiích a kárném řízení podala rezignaci. Podle šéfky KS v Ústí nad Labem Lenky Ceplové dostala Fujdiak nabídku na stáž právě na Vrchním soudu v Praze. Její spor se soudkyní Radkou Mazurkovou přešel v osobní spory, kdy se i u kárného senátu hovořilo o bossingu či šikaně. Jak moc podobné spory justici poškozují navenek?
Trochu mi tím nahráváte. Dotýká se to samozřejmě otázky kárného řízení, a jednou z cest by bylo kárné řízení trochu polidštit. Pokud se věc poprvé projednává až před rozšířeným senátem na Nejvyšším správním soudu, tak kárné řízení působí psychologicky tak, jak působí. Zatímco kdyby se nastavil opět dvoustupňový kárný systém, kdy soud první instance bude blíž tomu, co se vlastně na konkrétním soudu děje a může se trochu více věnovat objasňování skutkového stavu, tak by situace mohla být lepší i pokud jde o výsledek kárného řízení. Mohlo by dojít k odklonu, nebo třeba dohodě o vině a trestu, svou roli by více hrála mediace. Také by to odbřemenilo Nejvyšší správní soud, kam by se pak opravdu dostávaly jen ty nejsložitější konflikty.

A co vaše role jako mediátora z pozice předsedy Vrchního soudu v Praze?
Tu nelze přeceňovat. Předsedové krajských soudů jsou regionálně vzato silné autority, které k předsedovi vrchního soudu nemají žádné přímé povinnosti. Pokud se stane, že předseda krajského soudu mediační pomoc odmítne, nebo není ochoten přijmout nějaké napomenutí či radu, tak tím mé možnosti končí. Leda snad, že bych postupoval způsobem, kdy konflikt přijmu a půjdu do kárného řízení. Což se může stát, ale neměl by to být první způsob, jak věci řešit. Obecně si ale myslím, že otázka šikany a bossingu je relativně moderní záležitost, která zde možná byla vždy, ale moc se o ní nemluvilo, nebo se na ní nezaměřovaly reflektory pozornosti a nikdo proti ní nástroje soudní ochrany nepoužíval. Teď se kauzy otevírají a hledá se řešení, co už šikana a bossing je, a co naopak není, co je ještě organizační opatření. Také se na tom ukazuje, že cesta k šikaně může vést i přes nějakou charakterovou slabost vedoucího. Volí například nějakou nepřípustnou taktickou zkratku, místo aby dal věcem určitý časový i personální rozměr a nechal věc dozrát a dobře ji komunikoval.

Měla by být úprava kárných řízení úkolem pro nového ministra spravedlnosti? Budete ji iniciovat?
Já ji iniciovat nebudu. Abych byl upřímný, tak si myslím, že nově nastupující ministr bude mít závažnější úkoly. Pokud na to přijde řeč, budu se na té přípravě rád podílet. V tomto smyslu jsem se snažil být aktivní už při přípravě původního kárného zákona, který je víceméně hotový. I když do něj pak přišly docela podnětné připomínky od Soudcovské unie, které se zapracovávaly. Takže dost práce je uděláno.

Když říkáte, že nový ministr bude mít důležitější úkoly, tak jaké máte na mysli?
Za prvé nás čeká nástup novely zákona o soudech a soudcích, který nám může dost nebezpečně zamíchat s plynulou náhradou soudců, s doplňováním soudcovského stavu. Ještě není připravena prováděcí vyhláška, přitom bude potřeba hned od nového roku začít organizovat další etapy jmenování podle nových pravidel. Pokud vím, dobře se to připravuje na Justiční akademii, kde nás zastupuje místopředseda Robert Fremr, a kde se hledá optimální metoda psychologického zkoumání. Až skončí současná etapa a panu prezidentovi se podaří jmenovat zbývající navrhované soudce, tak mám obavu, aby pak nebylo dlouhé ticho, které by mohlo justiční stroj na nějakou dobu zpomalit. Dále nás čeká otázka financování justičního aparátu.

To je věc, o které se diskutuje stále. Jakou situaci máte na Vrchním soudu? Máte problémy sehnat a udržet odborný justiční personál?
Máme dvě kritické oblasti. Jde o ten základní stupeň, čili zapisovatelky a protokolující úřednice, kde je platové zabezpečení nízké a na tuto pozici špatně sháníte lidi. Pak, když už člověk postoupí v administrativním žebříčku třeba na vedoucí kanceláře nebo vyššího soudního úředníka, tak se situace relativně stabilizuje. Druhým problémem jsou platy asistentů soudců. Jsme schopni zaplatit právníka juniora, když do práce nastoupí s vizí justiční zkoušky. Ale stabilizace asistentů, kteří by měli zájem dělat tuto práci celoživotně, jako podpůrnou soudcovskou práci, tam už to platově neodpovídá a tam se potýkáme s problémy.

V průměru má Vrchní soud v Praze na soudce méně asistentů než krajské a okresní soudy. Proč?
Na vrchní soudy se se systematizací asistentů v minulosti úplně nepamatovalo. Takže se asistenti spíše systemizovali na prvostupňové soudy a na Nejvyšší soud. Zatímco soudce Nejvyššího soudu má v průměru jednoho až tři asistenty, tak u nás má v průměru jednoho asistenta celý senát. Což je málo. A souvisí to i s tím, že ten personál není stabilní, protože když asistent složí justiční zkoušku, tak zkusí uplatnění jinde. Takže z obou konců administrativního aparátu máme docela problém.

Do čela soudu ho před téměř dvěma lety uvedla ministryně spravedlnosti Marie Benešová Foto: Eva Paseková

Jak hodnotíte znalecký zákon po téměř roce fungování? Ze strany znalecké obce se opakovaně ozývá kritika.
Tak především velmi hoří otázka zvýšení odměn pro znalce. Pokud k tomu nedojde, počet znalců bude dál klesat. Je to další věc, na kterou bych nového ministra upozorňoval. Hodnocení nového zákona bohužel zatím není moc pozitivní, ale to bude ovlivněno tím, že ministerstvo spravedlnosti agendu zatím nezpracovalo. Nemá na to zřejmě dostatečné personální podmínky. Nefunguje evidence znaleckých posudků, péče o znalecké seznamy a přijímání nových znalců se rozbíhá pomalu. Předpokládám, že to ministerstvo zpracuje a nějak to fungovat bude, ale doba je teď taková, že znalecká oblast je v celkově neutěšeném stavu.  Pozitivní věc, kterou zákon o znalcích přinesl, jsou lépe zpracované náležitosti znaleckého posudku v zákoně i vyhlášce. Na druhou stranu se budou muset znalci s novou metodikou naučit teprve pracovat.

Ve funkci předsedy Vrchního soudu v Praze budete brzy již dva roky. Co se vám za tu dobu povedlo a v čem naopak ještě vidíte možnost zlepšení?
Říká se, že stojíme na zádech těch, co tu byli před námi. A pak je tu nějaký pokus posunout věci o kus dál a zase je předat v nějaké rozumné kondici. Od začátku jsem se snažil zaměřovat na již zmíněné personální věci, věci týkající se odbornosti a pak bych řekl justičně vztahové věci. Protože si myslím, že velký dluh Vrchního soudu v Praze byl, že byl takovou mlčící planetou v justici. Asi pro to minulé vedení mělo své důvody, ale my se to snažíme měnit. Chceme mít dobré vztahy a hrát aktivní roli při komunikaci s ostatními soudy, zejména kolegiem předsedů krajských soudů, olomouckým vrchním soudem i Nejvyšším soudem. Snažíme se také navazovat i zahraniční vztahy. Pracujeme na kvalitě práce s počítačovými aplikacemi, máme nový tým dozorčích úředníků a na IT. Tato oblast zde byla dost zanedbaná. Zvýšili jsme počet asistentů na úkor jiných zaměstnanců, kdy jsme například omezili pracovníky ve správě soudu. Snažíme se rozvíjet odbornost jednotlivých specializací našich soudců, pořádáme společné porady, online konference. A pokud mám poctivě říct, že některé věci se nám nedaří, tak je to posouvání zveřejňování soudních rozhodnutí. Pracujeme na tom, ale pokrok v této oblasti je složitý s ohledem na nástroje, které k tomu máme k dispozici. Nechceme jen zveřejňovat plošně všechna rozhodnutí, protože v tom nevidíme žádný přínos.

Eva Paseková, Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY