Sobota, 28. května, 2022

Roman Vicherek pracoval u policie i u Vězeňské služby: Velmi dobře se soudcům soudí vražda

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Práce u policie nebo u Vězeňské služby – takovou praxí se může chlubit málokterý soudce. Soudce Nejvyššího soudu Roman Vicherek ano. Jak prozradil čtvrtletníku AEQUITAS, uvažoval dokonce o tom, že by působil v armádě. „Jako voják základní vojenské služby jsem se dokonce přihlásil k tehdejší vznikající 4. brigádě rychlého nasazení, protože jsem chtěl absolvovat opravdový vojenský výcvik se vším všudy,“ prozradil.

Vy nejste až tak úplně kariérní soudce. Alespoň počátky Vaší kariéry byly někde úplně jinde. Po skončení studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně jste působil nejprve u Policie ČR jako vyšetřovatel, později policejní rada. Jako justiční čekatel jste nastoupil na Krajský soud v Ostravě až dva a půl roku po studiu vysoké školy. Jak na to období vzpomínáte?
Už na vysoké škole věděl, že chci být  soudcem.  Dokonce  jsem měl přímo představu, že chci být trestním  soudcem.  Řešil  jsem ale, nakolik mám  dost  zkušeností,  abych  se  tím  soudcem  stal. K možnosti pracovat na úřadu vyšetřování jsem se dostal ještě dříve, než jsem dokončil fakultu. A když už jsem u policie působil, řekl jsem si, že by nebylo špatné tam po škole nějaký čas zůstat a poznávat trestní právo z tohoto úhlu pohledu, takto od začátku. Proto jsem podal přihlášku k policii, absolvoval vstupní pohovory a všechny testy ještě předtím, než jsem složil státní zkoušku. Reálně jsem pak nastoupil pár dnů poté, co jsem odstátnicoval. Věděl jsem, že to bude pro mě přínosné, navíc se mi započte, a to se skutečně stalo, práce u policie k potřebné praxi uznávané v justici.

Vaše rozhodnutí alespoň krátce pracovat u policie nebude až tak překvapivé, když se vrátíme ještě dalších pár let zpátky, kdy jste po gymnáziu, po absolvování povinné vojenské služby, původně uvažoval, že zůstanete v armádě. Tam jste sice nakonec nezůstal, ale ještě před studiem práv jste byl načas zaměstnán také u další „ozbrojené složky“, Vězeňské služby.
Po ukončení gymnázia jsem ještě o právech ani neuvažoval. Dokonce jsem zvažoval, jestli vůbec chci studovat nějakou vysokou školu. Bylo mi čerstvě osmnáct, žil jsem dobrodružstvím, provozoval jsem bojové sporty. Místo, abych přemýšlel nad tím, že se budu akademicky vzdělávat, uvažoval jsem právě o armádě a policii. Jako voják základní vojenské služby jsem se dokonce přihlásil k tehdejší vznikající 4. brigádě rychlého nasazení, protože jsem chtěl absolvovat opravdový vojenský výcvik se vším všudy. Trvalo mi poměrně dlouhou dobu, než jsem si to v hlavě poskládal.  Armádní   život,   který   jsem   okusil,   mi   nevyhovoval a už když jsem  nastupoval  k  vězeňské  službě,  měl  jsem  jasno, že budu usilovat o přijetí na právnickou fakultu. I proto jsem požádal, abych byl přidělován k eskortě. Takže ještě dříve, než jsem na právnické fakultě začal studovat, jsem trávil mnohá dopoledne v jednacích síních, byť v pozici toho, kdo sedí vedle obžalovaného jako příslušník vězeňské služby. Mělo  to  pouze  tu  nevýhodu, že k dalším jednáním byla určena jiná eskorta a já se pak většinou nedověděl, jak to vlastně všechno dopadlo.

Po absolvování  právnické  fakulty  jste  tedy  nastoupil  k  policii a   tam   se   jako   vyšetřovatel   specializoval   na   ekonomickou a finanční kriminalitu. Jako policejní rada jste následně působil u Odboru hospodářské kriminality. – Byly Vám tyto specializace bližší potom také jako soudci?
Já se s touto specializací nesetkával jen jako policista, ale když jsem nastoupil k okresnímu soudu, tak jsem se jí prvních deset let věnoval i tam. Z tohoto úhlu pohledu by se mohlo zdát, že je to moje oblíbená specializace, kterou vyhledávám. I když mě to baví a vnitřně uspokojuje, jako souzení obecně, sám jsem si tento obor jako soudce nevybral. Hospodařina byla a je na nižších soudech soudci neoblíbená, a tak ji dostávají často právě nováčci. Nicméně když jsem se pak stal místopředsedou okresního soudu, a Ostrava má poměrně velký soud, pak s těmi manažerskými povinnostmi už nebylo možné to vše stíhat a já přesvědčil jednoho z kolegů, aby to převzal po mně. Mimochodem, pokud jsem zpracovával rigorózní práci, disertační práci, anebo následně další vědeckou práci, tak  jsem  se  zaměřoval  úplně  jiným  směrem, věnoval jsem se spíše sankčnímu systému a podmíněnému  propuštění. To si myslím, že o něčem svědčí. Typově nejvíc, co v té hospodařině u okresního soudu napadlo, byly daňové trestné činy. A ty, podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu, napadají snad všem senátům trestního kolegia, takže se k nim dostávám vlastně i tady.

Hospodářská kriminalita tedy není Vašim hobby, je Vám ale přece jen něco bližší, co se třeba z pohledu soudce rozhoduje snadněji?
Velmi dobře se soudcům soudí, ať už u krajského soudu anebo Nejvyššího soudu, vražda. A to proto, že ji umí policisté kvalitně vyšetřit. K vraždě bohužel dochází často v rodině, popřípadě dojde k zavraždění jiné osoby,  často třeba bezdomovce. Tam všude je vlastně pokaždé podobný mechanismus  vyšetřování. A proto se to policie za ta léta naučila precizně. Samozřejmě též vzhledem k závažnosti tohoto činu. I soudy soudí vraždy podle stejných kritérií poměrně dlouho, ze spisu to vyznívá jednoznačně, policií, jak už jsem řekl, je to kvalitně zpracované. Oproti tomu ta neustále zmiňovaná hospodářská kriminalita, ta je složitá už i kvůli tomu, jak se neustále mění legislativa, jak složitá ta problematika sama o sobě je. Musíte tam mít širší spektrum znalostí z oblasti ekonomiky či daní, takže sami policisté při vyšetřování občas tápou.

Pachatelé hospodářské trestné činnosti budou pravděpodobně také často o krok napřed, sofistikovanější, než samotní vyšetřovatelé. Na rozdíl od vraždy, která bývá spíše impulzivním činem, jistě dlouhodobě promýšlejí, jak svoji trestnou činnost zakrýt.

Ano, to určitě. Na druhou stranu je to procesně zase jednodušší v tom, že obžalovaní z hospodářské kriminality chodí k soudům, přebírají si obsílky. V případě vraždy máme samozřejmě vazební řízení, ale u jiných trestních věcí vám na okresních soudech polovička nařízených jednání odpadne, protože nedoručíte předvolání, což se mi v ekonomické kriminalitě příliš nestávalo. Tam bylo zastoupení advokátem, a obžalovaní se soudnímu řízení většinou nevyhýbali. Pokud nešlo o jejich programovou strategii, k soudu chodili a tam se odehrával souboj argumentů. Obhajoba dala argumenty,  protistrana  na  ně  reagovala,  anebo  naopak, a já jako soudce jsem měl povinnost to spravedlivě posoudit nebo přijít s vlastním řešením.

Jak jste spokojen s přidělením k senátu č. 7 Nejvyššího soudu? Už jsme si vysvětlili, že pravděpodobně nelitujete toho, že jste nebyl přidělen do specializovaného senátu na ekonomickou kriminalitu č. 5.
Jestliže mě Nejvyšší soud příjemně překvapil lidským přístupem snad všech kolegů, pak právě senát číslo sedm je v tomto směru úplně skvělý, protože si v něm rozumíme, dokážeme spolu velmi dobře komunikovat, po lidské i odborné stránce. Byť připouštím, že pokud jde o zmíněnou „pětku“, pak spolupracuji i s jejími členy, hlavně s doktorem Jiřím Říhou a přirozeně s předsedou kolegia Františkem Púrym. Oba je znám už delší dobu, asi tři roky, způsobení v úzké rekodifikační komisi pro tvorbu nového trestního řádu. Velmi pozorně vnímám, jakým způsobem pracují, jak argumentují. Jistě bych si rozuměl i s nimi.

Myslíte si, že právě společné působení v rekodifikační komisi bylo pomyslnou Vaší  vstupenkou  pro prvotní nabídku stáže u Nejvyššího soudu?
Ten začátek byl úplně někde jinde. Souvisel se semináři, které Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství pořádají pro soudce v rámci školení Justiční akademie. Na jednom z těchto seminářů, tuším se týkal odklonů v trestním řízení, byl přítomen tehdejší předseda Nejvyššího soudu profesor  Pavel  Šámal.  Já  tam  měl za nižší soudy prezentaci. Tu jsem odpřednášel a vzpomínám si, že v pauze mě profesor Pavel Šámal zastavil s tím, že se mu ta prezentace líbila. Tak jsem se jej poněkud drze, vědom si toho, že jsem soudcem na prvním stupni, zeptal, zda mi nechce nabídnout místo soudce u Nejvyššího  soudu. On  odpověděl, že možná v budoucnu ano, čímž mě hodně překvapil.

To byl takový úplně prvotní moment, který jsem bral jako legraci, ale pak to postupně     samospádem do toho všechno zapadalo. Brzy se například jednalo o tom, kdo nahradí ve funkci tehdejšího předsedu Okresního soudu v Ostravě. Odcházejícímu předsedovi jsem to jako místopředseda odmítnul, opravdu jsem nechtěl kvůli manažerským  povinnostem ještě více     omezit souzení. No a přibližně ve stejný čas do toho vstoupil Krajský soud v Ostravě, který se ozval s tím, že i na základě upozornění profesora Šámala mají zájem, abych tam nastoupil do odvolacího senátu. Myslím si, že mě podpořil také profesor Fenyk, se kterým se velmi dobře  známe z brněnské fakulty a hodně mi pomohl s mojí dizertační prací řadou konzultací. Právě  profesor  Fenyk mě navrhl do rekodifikační komise, kde jsem začal úzce spolupracovat i se soudci Nejvyššího soudu.

Ve volném čase rád sportuje Foto: AEQUITAS

Když se poněkud obligátně zeptám, která z věcí, co jste v minulosti soudil, Vám nejvíce utkvěla v paměti, co to bude?
Pravdou je, že těch případů, které jsem řešil, je strašně moc, všechny mi nějak splývají. Takových, co by vybočovaly, moc není, často už si nepamatuji detaily. Mám ale jeden, o kterém neustále říkám svým studentům, když je učím sankční politiku a ukládání trestů. Shodou okolností jde o první věc, kterou jsem měl v jednací síni jako čerstvý, praxí zcela nepolíbený, soudce. – Kromě toho, že jako začínající soudce úzkostlivě studujete proces a správné postupy, které ještě nemáte úplně zažité, můžete pochybit, stejně jako já, úplně někde jinde – při ukládání trestu. Šlo o standardní věc, krádež lahve alkoholu v obchodě, za pár stokorun. Pachatelem byl člověk, který  měl už za sebou nějaké podobné skutky, takže tenkrát to bylo podle par. 247 odst. 1 písm. e), tudíž měl být uložen trest i za poměrně bagatelní trestní činnost, jak bychom dnes označili, a já začal přemýšlet o tom, jaký trest uložit. Přitom si říkám: „Klasický průběh, obžalovaný tak trošku recidivista, což je jistě přitěžující okolnost. Pokud už nejsou žádné další přitěžující okolnosti, ale ani ty polehčující, měl bych  určitě  jako  základ vzít polovinu trestní sazby a kvůli recidivě musím jít do její horní poloviny.“ Tak jsem taky rozhodl, protože mi to přišlo jako zcela rozumné, z čehož  mě  velmi  rychle  vyvedl  krajský  soud, že „tudy cesta nevede“, že u takto bagatelních trestných činů bychom měli začínat někde jinde, než hned na polovině trestní sazby.

Naznačil jste, že přece jen si těch Vámi rozhodovaných věcí pomatujete určitě více, než právě tu první.
Nejsou to třeba jednotlivé případy, ale spíše osudy lidí, kteří v nich vystupují. Nedávno mi napsal jeden z odsouzených na můj fakultní e-mail, že se díky mně polepšil. V době, kdy jsem ho odsoudil, tak trestnou činnost popíral. Následně mi ale napsal, že se trestné činnosti skutečně dopustil. Už se prý vrátil z výkonu trestu, kde se nad svým přístupem k životu opravdu zamyslel a přehodnotil své priority. Proto si po návratu z vězení našel práci, založil rodinu a žije řádným životem, za což mi děkuje. Může to vypadat absurdně, protože já neudělal nic jiného, než jej v senátu odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Snad ale díky tomu tento člověk získal vnitřně dostatek času pro svoji katarzi. Nakonec takové věci ovlivňují i mě – dokládají, že moje práce má smysl.

Do jaké míry Vás u okresního soudu zatěžovala funkce místopředsedy?
Asi to bude u každého soudu různé, s ohledem na velikost. Už jsem říkal, že Okresní soud v Ostravě je poměrně velký, měl 80 soudců, takže podobně jako Nejvyšší soud, a k tomu mnoho zaměstnanců v administrativě. Takže to z tohoto pohledu bylo náročné. Nicméně s předsedou soudu magistrem Romanem Pokorným jsem dokázal velmi dobře vyjít, takže v tom to bylo zase snadnější. Mělo to více rovin. Chtěl jsem se v prvé řadě rozvíjet jako právník. V tom jsem viděl svoji budoucnost a samozřejmě měl i ten sen, že dosáhnu třeba někdy té maximální mety – Nejvyššího soudu. A do toho najednou přijde něco, s čím se musíte zabývat jako manažer. Když to přeženu, aby byly například drobné do nějakého rozměňovacího automatu, nebo potřebujeme někoho na úklid, kdo nám bude uklízet přesně tehdy a tehdy…, to jsou věci, které samozřejmě řeší i širší vedení soudu, ředitelka správy nebo další personál, ale konečné rozhodnutí musí padnout ze strany předsedy nebo místopředsedy. Podobné problémy soudce coby funkcionáře denně odtahují od samotného rozhodování.

Nejsložitější na tom je pak řízení lidí. To je komplikovaná záležitost.
Ani ne tak řízení lidí, jako řízení soudců. Na zaměstnance, třeba zapisovatelky, řidiče či další obslužný personál, můžete používat politiku cukru a biče, protože máte třeba možnosti mimořádných odměn a na druhou stranu sankcí  –  nic z toho ale nemáte k dispozici u soudců. Samozřejmě, je tam kárné řízení, což je ale mezní možnost, pozitivní motivaci nemáte skoro žádnou. Co je pro většinu soudů stejné, soudci logicky argumentují, jak jich je málo. Přepočítávají počet věcí na jednoho soudce v porovnání se soudem s nižším nápadem a pro vás je těžké je pak přesvědčovat, že toho musí zvládnout ještě víc. U nás byl oblíbenou destinací, se kterou se operovalo, mnohem menší Okresní soud v Opavě. K tomu vám začnou soudci odcházet. Mateřská dovolená, ve které nemůžete nikomu bránit a nikomu nic zazlívat, postup na krajský soud, který je ve stejném městě a logicky si vybírá právě mezi soudci od vás, kteří v tom městě také bydlí. To jsou všechny ty věci, které odčerpají více času, než souzení jako takové. Já měl poloviční nápad, tak jsem se snažil, abych napůl soudil a napůl úřadoval jako místopředseda. Ale v reálu mi funkce ubírala tak 70 až 80 procent času. A samozřejmě toho času na další rozvoj, třeba řešení nových právních problémů, bylo málo, protože je vytěsňovaly naopak problémy, třeba jak ušetřit za toaletní papír. Proto bych už soudního funkcionáře dělat nechtěl. I  když,  dnes  jsem  v  úplně  jiné  pozici,  jsem  nováčkem u Nejvyššího soudu a jedinou funkci, kterou chci získat, je funkce předsedy senátu.

Jaké máte plány ve své pedagogické, přednáškové činnosti?
Rád bych se jí věnoval i nadále. Protože mě to naplňuje, umožňuje mi to setkávat se s akademickou obcí, která mi dává další podněty. A takové podněty ke mně přirozeně nemohou jít ze strany mých kolegů. Pedagogická činnost mi proto hodně pomáhá, ale pokud by kvůli ní mělo docházet k nějakému křížení, kdy bych nemohl zvládat buď práci jednu, nebo druhou, jsem samozřejmě připraven se přednášek na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vzdát. Nejvyšší soud je pro mě opravdu stěžejní, a to nejdůležitější, co jsem mohl ve svém profesním životě získat.

V rozhovorech se soudci často hovoříme také o tom, jak tráví volný čas. Vy už jste v úvodu řekl, že jste byl vždy dobrodružná povaha, zmínil jste bojové sporty, na vojně elitní brigádu složenou z průzkumníků… Už jste se zklidnil?
Pokud jde o bojové sporty, to postupně  pominulo. V  období, kdy  jsem  nastoupil  jako  mladý   soudce,   se   spoustou   práce, do které se musíte dostat, zároveň se chcete věnovat rodině, dceři, tak ty původní zájmy šly na vedlejší kolej. Sport jako takový se ale do mého života samozřejmě postupně vrátil a preferuji sporty, kterými vyvažuji to své sedavé zaměstnání. Skoro každý den si vyrazím zaběhat, dám si svých 10 kilometrů. Pokud stíhám, alespoň jednou, dvakrát, týdně zajdu do posilovny. Hraju často badminton a velmi miluju chození po horách. Možná láska k přírodě a horám započala právě tím, jak jsem byl zvyklý jako průzkumník se v horách a lesích  pohybovat. Pobyt na horách je něco, co mi vždycky vyčistí hlavu. Od nás, ze severu Moravy, je to blízko do Beskyd, ale daleko nejsou ani Malá a Velká Fatra, hodinu a půl cesty autem, což je blíž, než do Brna. Samostatnou kapitolou je fotbal, který jsem hrával jako malý kluk. Pak se to
na dlouho přerušilo, ale jakmile jsem nastoupil na Nejvyšší soud, tak jsem velmi rychle pochopil, že na trestním úseku jsou velmi populární pravidelné fotbalové mače s kolegy, proto jsem začal fotbal opět hrát.

Pokud pro Vás hodina a půl v autě prakticky nic neznamená, cestovat za prací do Brna pro Vás pravděpodobně také nebude žádný velký problém…
Cestování ani pobyt přes týden v Brně mi nevadí. Velmi rychle se adaptuji a cítím se doma skoro  všude. Řídím rád a cesta z mého bydliště do práce v Brně trvá přibližně jen hodinu a čtyřicet pět minut, z větší části po dálnici. Takže v tomto směru je to pohodlné cestování. Spíše než časté cestování je horší odloučení od rodiny. Jsem rád, že mě rodina podporuje, hlavně manželka. Možná si po těch letech už na to, jak málo pobývám doma, zvykla. Výhodou je, že dcera má 17 let, takže tátu už tolik nepotřebuje.

Kdo je JUDr. Roman Vicherek?

Soudcem je od roku 2006, soudcem Nejvyššího soudu od 1. 10. 2021. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, od roku 2004 působil jako justiční čekatel u Okresního soudu v Ostravě. V roce 2006 byl přidělen k výkonu funkce soudce k Okresnímu soudu v Ostravě, kde od roku 2015 vykonával funkci místopředsedy. Následně od roku 2018 působil u Krajského soudu v Ostravě, kam byl nejdříve přidělen dočasně, ale od roku 2019 už natrvalo jako soudce odvolacího trestního senátu.

AEQUITAS

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY