Středa, 17. srpna, 2022

Jaroslav Bureš: V otázce soudcovských platů musí ustoupit obě strany

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Nervozita ohledně dalšího možného zmrazení soudcovských platů by se měla utlumit hned v zárodku. Je potřeba začít jednat a ustoupit by měli jak soudci, tak vláda. Myslí si to poradce ministra spravedlnosti Pavla Blažka pro justici Jaroslav Bureš. Někdejší ministr spravedlnosti v roce 2020 skončil jako předseda Vrchního soudu v Praze a oznámil odchod z justice. Že se nakonec ještě vrátí, byť z pozice na opačném břehu, již nečekal. „Těch dnů, kdy nyní zůstávám doma s vnoučaty, je málo,“ říká v rozhovoru pro Českou justici.

Když jsme spolu dělali náš poslední rozhovor, loučil jste se s tím, že odcházíte v podstatě do výslužby. Co vás přimělo k návratu na Ministerstvo spravedlnosti?
Nevím, jestli je to návrat, ale přimělo mě k tomu zjištění, že pan ministr má stejné představy o tom, jak by se měl napravit vztah předsedů soudů a ministerstva. To mě motivovalo. Stejně jako já on vnímal, že se stala nějaká chyba a nebyla jedna. Vzájemná důvěra byla narušena. Komunikace nebyla odpovídající; ministerstvo přestalo brát předsedy krajských soudů jako své partnery s nimiž se dělí o odpovědnost za výkon státní správy soudů.
Vůbec jsem neplánoval a ani nečekal, že se do justice vrátím. Žil jsem si v klidných poměrech na vesnici s vnoučaty. Něco málo jsem dělal v advokacii, ale už jsem to bral jako definitivní stav. Manželka teď říká, že jsem zase zpět v práci, protože těch dnů, kdy zůstávám doma s vnoučaty, je málo.

V kuloárech už se říká, že ministerstvo vlastně řídíte vy. Oficiálně jste poradce ministra. Jak to funguje v praxi?
Ministerstvo řídí ministr, já jsem jeho poradcem pro justici. Nikoliv pro ekonomiku, nikoliv pro vězeňství nebo zahraniční vztahy. Justice je ovšem sama o sobě poměrně velký „obor“. Práce přichází velmi rychle sama, aniž by ji člověk mohl příliš plánovat. Z mých úvodních rozhovorů s předsedy krajských soudů vyplynulo, že jsou nespokojeni s tím, jak nová právní úprava vymezuje jejich roli při výběru a jmenování soudců. A nespokojeni jsou právem; je to systém založený na nedůvěře k předsedům soudů.  Vadilo jim též, jakým způsobem ministerstvo určilo počty soudců přidělených jednotlivým krajským soudům v rozhodnutí o systemizaci.  

Pan ministr udělal velmi důležitý krok. Hned na začátku roku se sešel s předsedy krajských soudů a nabídl jim svou představu vzájemné komunikace založené na respektu a férovém jednání. Začali jsme přípravou dohody o vyváženém postupu při jmenování soudců; ta byla završena podpisem memoranda mezi ministrem a předsedy v Jindřichově Hradci. Byl to první krok k obnovení vzájemné důvěry. Při těchto jednáních se postupně ukázalo, že pravidla nastavená novelou zákona o soudech a soudcích a prováděcí vyhláškou jsou velmi zdlouhavá a komplikovaná a nemohou vést k plynulému doplňování chybějících soudců. Nyní jsme na konci jednání též o rozumné dohodě o systemizaci.

Takže těmto úkolům jsem se věnoval v prvních měsících nejvíc. Podle rozhodnutí pana ministra jsem také povinen, předtím, než je on sám podepíše, kontrolovat všechna zásadní rozhodnutí a jiné důležité písemnosti náležející do mé agendy. Někdy přitom zjišťuji, že za ta dlouhá léta v justici mám až příliš mnoho zkušeností.

Jaroslav Bureš při kulatém stolu České justice – vlevo vydavatel České justice Ivo Hartmann, vpravo předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal Foto: Radek Čepelák

Máte zkušeností až moc?
Abyste mi porozuměli. Prostě mám celkem jasnou představu o tom, jakou formální podobu a obsahovou kvalitu by všechny tyto písemnosti měly mít. Bez ohledu na to, v kterém útvaru ministerstva byly dokumenty připraveny, by je měli jejich adresáti vnímat jako dílo jediného člověka. Vždyť je podepisuje pan ministr, člen vlády a ústavní činitel. To ovšem není jednoduché zajistit. Na druhou stranu postupně v budově poznávám mladé a schopné úředníky, kteří to plně chápou a mají ambici se na takové kvalitě podílet. To mne těší. S tím myslím velmi souvisí i další velké téma, a to je využívání soudcovských znalostí ministerstvem spravedlnosti, a to pro potřeby celé justice. Rozhodně bych chtěl udělat mnohem více pro motivaci těch nejlepších soudců, kteří pro věk ukončili svůj mandát a mají ještě chuť do práce, pokračovat v justiční kariéře na ministerstvu. Kombinace zkušeností a mladých lidí, kteří se chtějí něco naučit a něco dokázat, je vždy ideální, a to v každé profesi.

Neměly by se tedy vrátit na ministerstvo také soudcovské stáže? Ústavní soud je sice v minulosti zakázal, ale objevují se názory, že tento nález už je překonaný.
Určitě je již překonaný. Ve Francie, Rakousku nebo Německu (země tradičně nám blízké) považují za samozřejmost, že soudci nějakou dobu působí na ministerstvu. A nikdo to tam nevnímá tak, že se snad soudce dostává do konfliktu s principy své nezávislosti. To je uměle vytvořená teorie. Je nejvyšší čas k nápravě. Když se bavím s předsedy soudů, tak jsou naladěni na stejnou vlnu. Ostatně nejen náš Ústavní soud v minulosti měnil své názory také podle personálního obsazení. Tehdejší názor jsem vnímal také jako významně podmíněný souhrou okolností. Nemá žádný hluboký, právně filosofický základ.

Stáže soudců jsou spojeny s oboustranným přínosem. Přispívají též k většímu porozumění mezi soudci – předsedy soudů a ministerstvem při společných úkolech na správě soudnictví. Obávám se jakéhokoliv modelu „jedné hlavy“ soudnictví. Náš koncept dělby správy justice je vyvážený a prověřený, obstál a jediné, co potřebuje, je vylepšit kvalitou lidí; právě k tomu mohou též přispět stáže soudců.

Budete připravovat nějakou novelu zákona o soudech a soudcích? Třeba i kvůli výběru předsedů krajských soudů. I kvůli případu Grosam u Evropského soudu pro lidská práva také zřejmě budete měnit pravidla pro kárná řízení (ESLP tento týden rozhodl, že ČR má upravit systém kárných řízení – vadí například nemožnost odvolání pozn. red.).
Budeme ji podporovat. Zejména postupy při výběru kandidátů a pak soudců jsou tak komplikované a časově náročné a nepraktické, že prostě nemohou sloužit k plynulému doplňování počtu soudců. Pan ministr byl od počátku skeptický k možnosti zásadně novelizovat tuto relativně novou úpravu. Co můžeme vylepšit určitě, je úprava v prováděcí vyhlášce.

Nicméně po poměrně významné poradě s předsedy krajských a vyšších soudů v Kroměříži, které se účastnili též oba předsedové ústavně právních výborů a předsedové nejvyšších soudů, se věci jeví optimističtěji. Rýsuje se určitá společná dohoda mezi Nejvyššími soudy a ústavněprávními výbory, kterou by mohlo ministerstvo podpořit. Výběr kandidátů a soudců musíme postavit na racionálním základu, zabránit duplicitám a zbytečnostem, zbavit se nedůvěry a významně posílit kompetence předsedů soudů. Podobnou cestu jakýchsi předběžných konzultací v klíčovém výboru sněmovny jsme zvolili i u návrhu nového trestní řádu, jehož osnovu ministerstvo předložilo k diskusi ústavněprávnímu výboru. Též v oblasti návrhu nové úpravy kárného řízení se blížíme dohodě. Zejména co se týče návratu dvoustupňového řízení.

Ještě v pozici předsedy Vrchního soudu v Praze Foto: Eva Paseková

První stupeň by tedy byl opět na vrchních soudech?
Ano.

Odvolacím soudem by zůstal Nejvyšší správní soud?
O tom se vede diskuse. Nejvyšší soud usiluje o to, aby to byl odvolací instancí. Kárnou kompetenci směrem k soudcům NSS by měl mít sám NSS.  Soudci z úseků správního soudnictví by měli zasedat i v kárných senátech prvního stupně. Samozřejmě víme, že poslanci budou mít své představy o personáliích. Jestli např. v senátech na vrchních soudech mají zasednout i odborníci z praxe nebo osobnosti právní vědy. To ministerstvo prozatím nechává otevřeno.

A co státní zástupci? Měla by se dvojstupňovost týkat i jich?
Není myslím důvod hledat pro ně jiný model než pro soudce.

Co se týká vymezení kárných skutků, počítá se s tím, že to bude více konkrétní, anebo to bude více obecné a nechá se volná ruka pro rozhodování kárným senátům?
Myslím, že vhodnější je zvolit vyšší míru obecnosti, avšak návodně formulované. Takový koncept vždy dává větší prostor judikatuře. Ostatně rozhodovací praxe NSS z poslední doby míří správným směrem, a to i co se týče vymezení té hranice, o kterou zřejmě v naší debatě jde, tedy o hranici mezi právem na názor a excesem. K posuzování „běžných deliktů“ typu průtahy, nepřipravenost na jednání, porušení procesních předpisů atd., je judikatura celkem bohatá. Klíčové je postupné judikatorní vymezení excesivního právní názoru a s ním spojeného postupu.

Co se týká judikatury kárných senátů ohledně soudců, tak i díky tomu, že je několik konkurenčních kárných senátů, tak se judikatura vyvíjí. V případě státních zástupců ale funguje jediný senát, u něhož se ukázalo, že je velmi složité vymezit hranici mezi excesem a právním názorem. Ukazuje se to jako problém i proto, že je to odpovědnost systémová. U případu typu Postoloprty kárný senát řekl, že to je názor excesivní, ale protože je tam mnoho okolností, tak to potrestat nelze. Přemýšlí se o nějakém strukturovaném vymezení kárné odpovědnosti státních zástupců?
Je to složité. Vedoucí státní zástupci hájí aprobační systém a myslím, že právem. Pak ale nemohou stejně právem hájit myšlenku nezávislosti svých podřízených. Nelze mlčet k otázce kde je případná odpovědnost vedoucího státního zástupce, bez jehož rozhodnutí a podpisu a názoru by ten hypoteticky „excesivní“ právní názor státního zástupce nemohl spatřit světlo světa a nemohl by být zastáván a prosazován v řízení. Vždy však jde a půjde o velké vyvažování; postavení státního zástupce by mělo odpovídat potřebě státu naplňovat zákony a trestní politiku. Což je, tedy trestní politika, téma, které by mělo být se vší vážností znovu nastoleno. Ani se nepamatuji, kdy jsem na dané téma slyšel nějako odbornou debatu.

Jednání Kolegia předsedů krajských soudů Foto: Kolegium předsedů KS

Jestliže se však máme vrátit k tématu, pak nelze pustit ze zřetele, že rozhodně nesmíme ztratit zájem mladých právníků o práci v řadách státního zastupitelství a samozřejmě též důvěru veřejnosti.  Představa, že za každou chybu, která je a může být lidským omylem, bude státní zástupce stíhán, je nereálná a především nesprávná.  Ale zjevná systémová selhání a excesy nelze tolerovat. Jde „jen“ o to, jak excesy vymezit. Kauza Postoloprty se tomu vyhnula, protože v té věci nebyl stíhán vedoucí státní zástupce.

Byla stíhána dozorová státní zástupkyně, která se posléze stala vedoucí.
Ale vyhnula se té případné odpovědnosti, protože otázka nebyla nastolena. Můžeme hledat inspiraci v zahraničních úpravách, ale bez toho, že bychom vzali v úvahu, jak její řešení ovlivňuje aprobační systém, ji správně nevyřešíme.

Jak teď vypadá práce na systemizaci, tedy rozdělení počtu soudcovských míst v rámci justice?
Dohoda v tom smyslu slova, že všichni odcházejí spokojeni, ani nemůže být dosažena. Především proto, že počet soudců, což předsedové uznávají, je tzv. zastropován a pracujeme s finančními omezeními.  Myslím však, že výsledkem je rozumný a férový kompromis. Kolegium předsedů nám dalo svoji představu systemizace, odlišnosti od našeho pohledu nejsou velké. Základním východiskem je, že musíme najít měřítko pro každou soudní agendu i tu nejmenší, a jednotlivé agendy pak správně přepočítat z hlediska zatíženosti jednotlivých soudců. Podle nich pak musíme určit odpovídající počet míst k rukám předsedů krajských soudů. Systemizace počínaje rozhodnutím pro příští rok bude vyjadřovat trendy. Je nezbytné kalkulovat s tím, jak se agendy vyvíjí a plánovat s vidinou odchodů a příchodů soudců jejich očekávanou potřebu. Ta práce byla intenzivní a věřím, že férová. Téměř již neslyším hlasy, že musíme najít nějakou skvělou agenturu, která nám vypočítá, jak to je. Ostatně sám jsem tomu nikdy nevěřil. Justice to umí sama.

Jakou metodu jste pro přepočet zvolili?
Základní metoda vychází z propočtu na 3-5 let a na 45 kalendářních týdnů. Opticky to vypadá, že je to jedno, ale to, na čem kolegium předsedů krajských soudů bazírovalo, zejména doktor Ljubomír Drápal (předseda Krajského soudu v Praze pozn. red.) bylo, že potřebujeme vidět nápad na jednoho soudce na týden. Je to za prvé nejobjektivnější, a za druhé dáváte soudci jasnou představu, jak si má organizovat práci.

S bývalým šéfem ČAK Vladimírem Jirouskem Foto: Igor Zehl

Kolegium předsedů uzavřelo s ministerstvem dohodu o stážích soudců na vyšších soudech. Proč?
Nechceme, aby to bylo tak, že rozpočtově předseda soudu doplatí na to, že „jeho“ soudce, kterého platí z přidělených prostředků, pracuje pro jiný soud. Pro krajské a nižší soudy máme zafixován počet 2818 soudců. To, co je nad to, do stavu něco přes 3000 soudců, je k dispozici nejvyšším a vrchním soudům, ale ještě jsme položili otázku, zda vytvořit polštář pro mateřské a stáže. Aby to nebylo tak, že předseda krajského soudu je blokován ve využití místa opuštěného, byť dočasně, stážistou. Správnější cesta bude u mateřských posupovat podle pracovně právních předpisů.

Řešíte s předsedy soudů otázku soudcovských platů? Kolegium předsedů i Soudcovská unie vyjádřili obavy, že by zmrazení platů mohlo pokračovat. Jak to vnímáte z pozice ministerstva? A jak se vy osobně, jako bývalý představitel justice, díváte na některé individuální žaloby?
Asi nebylo šťastné, že záměr zmrazení platů nebyl vládou předem avizován a projednán se soudci. Myslím si, že kdyby tomu předcházelo jednání, byla by tam velká míra porozumění. Prostě proto, že soudci jsou si vědomi komplikované ekonomické situace, v níž se nacházíme. To se bohužel nestalo. Teď probíhají nějaká další jednání, zejména v budově ministerstva práce, a soudci jsou osobami obvykle velmi dobře informovanými. Takže se rodí jistá nervozita. Já jsem příznivcem toho utlumit nervozitu hned v zárodku a začít jednat o podmínkách. Moje představa, která nezavazuje ministerstvo, je že obě strany musí nějak ustoupit. Kdybych mohl uvažovat nahlas, jako bývalý soudce, tak bych řekl: pojďme se na něčem dohodnout do budoucna a my vám teď vyjdeme vstříc.

Ale část soudců oprávněně namítne, že to už tady bylo. V roce 2015 byla podepsána dohoda o narovnání soudcovských platů a teď po událostech posledních měsíců kvůli tomu v justici panuje atmosféra nedůvěry.
Oba světy si především musí vyjasnit, zda budou chtít, aby spolu šli dále, anebo ne. To je naprosto klíčové. Já nechci stát na žádné z těch stran. Ne proto, že mě platí ministerstvo ze svého rozpočtu. Velmi dobře chápu, že ekonomicky to není jednoduché a nějakou míru solidarity musí přinést každý, kdo může. Na druhou stranu však také vím, že pro soudce, kteří si podle svých platů, jako každý rozumný občan, nastavili své závazky, je představa, že by jim nemuseli dostát, velmi tíživá a problematická. Koneckonců spravedlivé odměňování soudců má za cíl také to, aby se do těchto starostí nedostávali, protože to s sebou pak nese potencionální riziko ohrožení jejich nezávislosti. Jakkoliv byli ti, kteří říkali, že i sebevětší platy tomu nezabrání.

Jaký by mělo ministerstvo zaujmout postoj co se týče trestní politiky státu?
Díval jsem se do nějakých dokumentů, když jsem začal znovu působit na ministerstvu a zjistil jsem, že diskuze utichla. Pro pana ministra je to velké téma. Tak jsem se začal ptát. Začal jsem u předsedů nejvyšších soudů. Každá vláda má právo a povinnost hlásit se k trestní politice, s tím souhlasil i předseda Nejvyššího soudu a stejně tak i předseda NSS. Slýchávám názory, že když máme formální pojetí skutkových podstat v trestním zákonu, že už není místo pro trestní politiku. Co je trestným činem říká zákon.

To jsou argumenty státního zastupitelství.
Nevím, možná Ano. Petr Angyalossy, předseda Nejvyššího soudu mi řekl, samozřejmě že je tu prostor pro trestní politiku státu. Řekl mi to i předseda trestního kolegia František Púry, a dokonce oba projevili velký zájem se na vymezení tohoto prostoru podílet. Moje představa od doby, co jsem opustil budovu právnické fakulty, je jasná. Na prvním místě chráněných hodnot je život a zdraví a na druhém je majetek a majetkové vztahy. Protože to druhé se dá reparovat, to první často nikoliv. Třebaže se mluví o náhradě nemajetkové újmy, tak platí, že narušené zdraví nevrátí a nenahradí. Sám jsem jako předseda legislativní rady vlády vracel předlohu trestního zákona k přepracování právě s tímto odůvodněním. Musíme se například ptát, jak vytvářet podmínky pro to, aby odsouzení byli maximálně motivováni nahradit škodu. Odsouzený, který vykonává dlouholetý trest odnětí svobody za majetkovou trestnou činnost a venku čeká zástup poškozených, to zpravidla nejde dohromady.  Zjevně tu převážil zájem státu nad zájmem poškozených. To je jedna stránka mince. A druhá, o které se často bavím s místopředsedou Nejvyššího soudu a specialistou na korporátní právo Petrem Šukem, je ta, že reálně existují zdi a bariéry mezi právními disciplínami. Na jedné straně například dojdeme k závěru, že z hlediska korporátní úpravy práva řádného hospodáře je určité jednání (které zpravidla bývá i typové) v pořádku, ale současně přihlížíme tomu, že je kriminalizováno. To není špatné, to je nepřijatelné. Nový Občanský zákoník byl právem ohlašován jako kodex, jehož stěžejní zásada zní „co není zakázáno, je v soukromoprávních vztazích dovoleno“. Stálé zdůrazňování, že prioritu mají v těchto vztazích civilní sankce a trestní sankce je „ultima ratio“, to je také trestní politika.

Ústavní soudce Jaromír Jirsa čelí nařčení právníka a podnikatele Daniela Palka z toho, že neoznámil svoji podjatost, když rozhodoval o jeho ústavních stížnostech. Palko tvrdí, že se soudcem Jirsou udržoval dlouholetý přátelský vztah, dokonce mu měl půjčovat peníze. Co na to říkáte?
Posoudit to náleží soudcům Ústavního soudu. Institut podjatosti a vyloučení soudce je upraven ve všech řádech na všech úrovních a samozřejmě i pro případ rozhodování u Ústavního soudu. Vždy je v něm nějaká subjektivní míra, pokud jde o skutečnosti, které se dotýkají osobního vztahu účastníka řízení a soudce. Ale co je justice justicí, tak se nikdy nevyplácela změna přístupu. Jestliže se jako soudce z tohoto důvodu v jednom řízení vyloučím, pak to musí platit i pro další řízení.

Eva Paseková, Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY