Nestabilní a těžko předvídatelný je podle člena prezidia Komory daňových poradců Jiřího Nesrovnala český daňový systém. Politické reprezentace napříč spektrem přijímají nedomyšlené změny. Ty pak dělají z podnikání ruskou ruletu. Nesrovnal kritizuje chaotické reformy, absurdní limity benefitů i nově připravované zrušení srážkové daně. Místo zjednodušení administrativy přinese firmám i zaměstnancům novou zátěž. Připravte si kalkulačky, přiznání se nevyhnete, vzkazuje dohodářům a studentům.
Jak si podle vás stojí český daňový systém v porovnání se zahraničím? Je funkční, nebo spíš příliš komplikovaný?
Představa, že lze nastavit absolutně jednoduchý daňový systém a daňové přiznání na jednu stránku, je sice hezká a líbivá, ale ani u nás ani nikde ve světě nefunguje. Vytvořit daňové přiznání na jednu stránku lze, ale pak ho doprovází řada příloh, které řeší specifické situace, například uplatňování některých slev či odčitatelných položek. Nemyslím si tedy, že daňové přiznání jde nějak výrazně zjednodušit, proškrtat. V tom si Česko nestojí nijak excesivně.
Na druhé straně to, co vnímám jako vážný problém českého daňového systému, je jeho nepředvídatelnost a nestabilita. Vždy, když přijde nová politická reprezentace, tak začne dělat reformy daní. Ideálně, aby se zvrátily ty reformy, které udělala předchozí vláda. Každý se chce prostě zapsat do dějin. Jenže daňový systém by měl fungovat dlouhodobě a předvídatelně. Takže já bych se spíš přikláněl k tomu dívat se do praxe, co tam skutečně dělá problémy, někdy zcela zbytečné a obvykle bez dopadu do státního rozpočtu. Tyto problémy by se pak vláda měla snažit odstranit a tím daně zjednodušit. Pokud něco v praxi dlouhodobě funguje a nepůsobí to problémy, nevidím důvod to měnit jen proto, že to například bude legislativně dokonalejší. Nejde o gymnastiku, kde by se dávala známka za umělecký dojem. Naopak, zkušenosti ukazují, že překotné změny mohou působit problémy, které zde doposud nebyly. Neplatí, že jiné znamená vždy automaticky lepší. Prostě stabilita a předvídatelnost jsou významné devizy daňového systém, které mi u nás chybí.
Mohlo by vás zajímat
Můžete uvést příklad takové nepovedené daňové reformy z poslední doby?
Učebnicovým příkladem je problematika dohod o provedení práce, kdy nakonec došlo na naše slova, že to, co vláda napsala do zákona, se nedá v praxi udělat. Konsolidační balíček počítal od července 2024 se zavedením dvou limitů, od kterých by nově bylo povinné platit pojistné z dohod. První limit měl být stanoven pro dohodu o provedení práce u jednoho zaměstnavatele, a to ve výši 25 procent průměrné mzdy. Druhý limit pak pro vznik účasti na pojištění při souběhu více dohod o provedení práce u více zaměstnavatelů, a to ve výši 40 procent průměrné mzdy. Pokud by zaměstnanec překročil jeden či druhý limit, musel by odvést pojistné a zpětně by ho za něj musel doplatit i zaměstnavatel.
Účinnost změn ale byla nejprve odsunuta a částečně upravena a později zcela překopána a de facto jsme se vrátili na začátek. Jedinou věcí, která zůstává dle konsolidačního balíčku, je povinnost hlásit dohody úřadům. Bohužel tak došlo na to, co jsme říkali od začátku. Pokud by politici poslouchali zpětnou vazbu praxe, mohli jsme si toto bizarní a absurdní „roční kolečko“ odpustit.
Dalším typickým příkladem jsou změny u zaměstnaneckých benefitů, které také zavedl konsolidační balíček.
O co konkrétně šlo v tomto případě?
Jde především o nově zavedené limity u stravování zaměstnanců a benefitů jako takových. Kvůli tomu bylo nutné začít řešit například otázku, zda se jablka, která sní zaměstnanec u šéfa na poradě počítají do limitů benefitů na jídlo. Když sní čtyři je už skoro na limitu 123 korun na stravování. Vyčerpal si tím tedy zaměstnanec limit pro osvobození na stravné? A jak to bude v případě, kdy jde zaměstnanec na pracovní snídani, obědě či večeři?
Výsledkem zvoleného řešení je třicet stránek metodiky Generálního finančního ředitelství a spousta dalších výkladů a to zdaleka nejsme u konce. Tím ředitelství nijak nekritizuji, ba naopak. Při využití daňového řešení, které platilo do roku 2023, jsme se ale bez těchto výkladů obešli. To jasně ukazuje, že ke zjednodušení rozhodně nedošlo.
Obávám se také, že zvolené řešení nakonec ve svém souhrnu státu nepřinese ani korunu, ale zadělal si na spoustu daňových sporů. Pro mě je to bomba, když dělám přednášku, tak nad tím mohu strávit klidně celý den. Ale to není výsledek, který bychom chtěli. Přitom by se to dalo udělat úplně jednoduše – zrušit celý paragraf 6 odstavec 9 zákona o dani z příjmu, kde jsou vyjmenovány osvobozené zaměstnanecké benefity a jednotlivé jejich složité podmínky, a dát všem zaměstnanci prostě paušální odečitatelnou položku nebo slevu na dani. Její výše je na politickém rozhodnutí, ale už by nikdo nemusel řešit jednotlivé podmínky a z toho logicky vyplývající komplikace pro uplatnění toho kterého osvobození.
Zaznamenal jste v poslední době také některé návrhy pozitivních změn?
Takových změn je velmi málo. Ono nejde jen vyškrtat z daňových zákonů všechny výjimky a osvobození a myslet si, že se tím daňový systém zjednoduší. Dám jednoduchý příklad. V zákoně bylo, že když fyzická osoba má účet v cizí měně a nemá ho k podnikání, je kurzový zisk plynoucí z tohoto účtu osvobozený od daně. Podle ministerstva financí to byla nesystémová výjimka, a tak ji ze zákona vyškrtlo. A teď daňoví poradci řeší, jak vlastně zdaňovat kurzový zisk u fyzické osoby, která nevede účetnictví. Takový člověk si pak musí k účtu udělat tabulku, která bude na úrovni srovnatelné s vedením účetnictví, a v ní spočítat, jaký měl kurzový zisk. A to je ještě velkou otázkou co je u fyzické osoby nepodnikatele míněno “ziskem při směně peněz z účtu vedeného v cizí měně”, který by měl podléhat dani. Výsledkem složitých výpočtů jsou přitom ve většině případů velmi malé částky, často pod osvobozovacím limitem 50 tisíc korun. Ale aby poplatník zjistil, zda ho může využít, musí nejprve složitě zjistit, kolik na kurzových rozdílech vydělal. Že by někdo v miliardách vydělával na kurzových rozdílech a tím pádem jeho zdanění mohlo zachránit státní rozpočet a přidat důchodcům, to jsem ještě neviděl.
Ale abych jen nehaněl. Z odborného hlediska určitě ke zjednodušení systému zdanění přispělo odstranění slevy na studenta či školkovného. To jsou v podstatě sociální transfery, které systém zdanění komplikují. Takže vypuštění takových položek ke zjednodušení vede.
Celkově ale v našem hovoru zatím převažují negativa. Dá se tedy říct, že český daňový systém si nevede moc dobře?
Zákon o daních příjmů není ideální, určitě by chtěl zlepšit. Ale když jsem viděl několik minulých plánů nového zákona, říkal jsem si, že jiné neznamená lepší. Upgrade daňových předpisů by se hodil. Nemusí ale nezbytně jít o nový zákon. Hodně se toho dá zlepšit i na platformě současného zákona.
Co by se podle vás dalo efektivně upravit, aby to firmám pomohlo a přitom nezpůsobilo daňovou revoluci?
Velmi logická by byla změna v daňovém majetku. Dnes máme šest odpisových skupin a podnikatelé řeší, co do které skupiny patří. Kdyby se to zjednodušilo, tak by to dávalo smysl. Mohl by se tam dát, respektive zvýšit, paušál, díky němuž nemusí podniky řešit, zda mohou dát částku přímo do nákladů nebo ji musí „časově rozlišit“ pomocí daňových odpisů. Tím by odpadl letitý problém, co je oprava, kterou dávám do nákladů rovnou a co je technické zhodnocení, u kterého se uplatňuje odpis ze zisku. I samotné snížení počtu odpisových skupin by velmi pomohlo.
V praxi by také velmi pomohla například změna úpravy účetních rezerv. To se týká především situací, kdy vznikne škoda na majetku, která je pojištěná, nebo také odměn zaměstnanců, které se vyplatí za předchozí rok v roce následujícím. Vysvětlím to na příkladu. Když loni povodně na severní Moravě poškodily firmám majetek, který měly pojištěný, musí tyto společnosti dát za rok 2024 do svých daňových výnosu předpokládanou částku náhrady škody, kterou dostanou od pojišťovny. To platí i v případě, že jim pojišťovna dosud nic nezaplatila. Ale náklady na opravy budou v mnoha příkladech zasažené podniky platit až v roce 2025. Teprve tehdy si je mohou odečíst z daní. Vzniká tím pro ně daňový šok. V roce 2024 mají zdanitelný daňový příjem, ale daňové náklady mají až v roce 2025. Řešení by přitom bylo jednoduché. V současné době je rezerva, která se pro tyto případy v účetnictví firem vytváří, nedaňová. Kdyby se změnila v daňovou, problém, o němž mluvím, by se odboural. Není se také třeba obávat, že by se zde mohlo podvádět. Podmínkou bylo, že nejpozději do konce následujícího roku poplatník doloží, že to nač byla rezerva tvořena, je daňově uznatelným nákladem. Pokud ne, rezerva daňově uznatelná nebude.
Zjednodušit administrativu firmám má od příštího roku jednotné hlášení zaměstnavatele, které desítky formulářů, jež podnikatelé vyplňují pro potřeby státu, nahrazuje jediným. I k této novince ministerstvo financí připojilo daňové změny. Jak výsledek hodnotíte?
V rámci Komory daňových poradců jsme ten návrh připomínkovali. Nejde jen o to, že z 25 formulářů bude jeden. Podle mého názoru je součástí toho návrhu jedna z nejzásadnějších změn v oblasti daňové evidence za poslední roky. A tak, jak je to zatím napsané, to v mnoha ohledech ke zjednodušení nepovede. Teď mám například na mysli zrušení srážkové daně. Dám zase příklad. Nyní, když má student jeden měsíc dvě dohody o provedení práce u různých zaměstnavatelů s příjmem sto korun, zaměstnavatel mu strhne srážkovou daň a tím to končí. Student nemusí podat daňové přiznání. Nový návrh ale znamená, že student bude muset podat daňové přiznání. Nemůže ani v tomto případě požádat o roční zúčtování daně zaměstnavatele. V případě, kdy bude mít dohodu jednu nebo dohody postupně za sebou, bude muset požádat zaměstnavatel o roční zúčtování nebo opět podat přiznání.
Ministerstvo financí tvrdí, že to bude jednoduché, že všechno bude díky jednotnému hlášení v daňovém přiznání předvyplněné. Avšak tak tomu nemusí být vždy, zvláště v situaci, kdy poplatník bude mít různé odčitatelné položky či slevy na dani. A hlavně zaměstnavatelům to zkomplikuje situaci, naroste počet těch, kteří je budou žádat o roční zúčtování daní. To samozřejmě znamená pro zaměstnavatele větší administrativní zátěž. Ne všichni zaměstnanci také mají zúčtování daní jednoduché. Stačí, aby brigádník poskytl například nějaké dary. Zaměstnavatel pak bude řešit, jestli smlouva o poskytnutí daru je dostatečná pro odečet daru, komu ten dar poskytl, jestli to má dostatečně doložené. To je spousta zbytečných otázek.
Je vůbec nutné, aby stát zavedení jednotného hlášení zaměstnavatele spojil s takovou daňovou změnou?
Podle mě to nutné není. Proč to tam ministerstvo financí dalo, navíc bez jakéhokoliv propočtu nákladů, které to bude mít, nevím. V rámci našich připomínek jsme upozorňovali, že součástí hodnocení dopadů regulace měl být odhad, kolika subjektů se to týká a jaké náklady to přinese na straně státu a na straně poplatníků. Odpovědí bylo, že nic takového není a předkladatel to nebude dělat. Paradoxní přitom je, že u většiny dohod stejně ani v novém systému nebude daňový poplatník na daních platit nic, protože si na dohodu nevydělá moc a proti příjmu si uplatní základní daňovou slevu na poplatníka. Takže vlastně přibyde administrativy všem, zaměstnavatelům, zaměstnancům a ve finále i státu, protože přijde víc daňových přiznání, ale závratný příjem do státní pokladny to stejně nepřinese.
Navíc je tam ještě jedna problematická novinka. Zavádí se princip absolutního samovyměření u daně z příjmu. To znamená, že na základě podaných informací se automaticky vyměří daň. Když mzdová účetní udělá chybu, splete se třeba o desetinnou čárku a odhalí to stát, vyplývá za takovou chybu pro firmu 20procentní penále. Na naši připomínku ho stát zřejmě sníží na pět procent. Ale i to může být v některých případech hodně.
Dá se za těchto podmínek vůbec očekávat, že zavedení jednotného hlášení uleví podnikatelům od administrativy?
V našich připomínkách jsme upozorňovali i na některé další praktické problémy, jako je například otázka, co všechno může stanovit formulář, který má mít “pouze” podobu nařízení. V tuto chvíli chybí mnohé odpovědi. I kvůli tomu není možné zodpovědně vyhodnotit, zda dojde k deklarovanému zjednodušení na straně zaměstnavatelů a zaměstnanců. To ukáže až praktická aplikace. Shrnul bych to tak, že základní myšlenka je jistě dobrá, ale jako u všeho ďábel tkví v detailu.
