Miroslav Pokorný se po rozvodu dozvěděl díky testům DNA, že dvě děti narozené v manželství nejsou jeho. O prominutí lhůty k popření otcovství žádal české soudy, ty mu ale nevyhověly. Stejně to odmítl i Evropský soud pro lidská práva, který stížnost označil za nepřípustnou.
Pokorný tvrdí, že soudy ignorovaly zájem dětí, aby v rodném listu nebyl zapsán někdo jiný než jejich biologický otec. Podle něj soudy také opomněly chování matky, která ho údajně čtrnáct let úmyslně uváděla v omyl, aby sebe a děti finančně zvýhodnila.
Neuspěl ani u Ústavního, ani u Evropského soudu
Popření otcovství se Pokorný domáhal od roku 2018. Šlo o syny narozené v letech 2003 a 2008. Zároveň žádal prominutí zákonné lhůty, která v Česku činí šest měsíců od chvíle, kdy muž získá podezření, a zároveň nejpozději do šesti let věku dítěte. V červnu 2020 označil Ústavní soud jeho stížnost za zjevně neopodstatněnou.
S matkou má Pokorný celkem čtyři děti, otcovství u staršího syna a dcery nezpochybňuje.
„Vztahy jsou zničené, matka zná pravého otce,“ tvrdí Pokorný
Muž argumentoval tím, že vztahy mezi ním a dvěma mladšími dětmi se nenávratně rozpadly. „Není co chránit, obzvlášť když matka zná skutečného otce,“ uvedl ve své stížnosti.
Podle něj soudy podcenily závažnost chování matky. Tvrdí, že zamlčovala pravdu úmyslně, aby získala majetkový prospěch. „Ve lži mě držela čtrnáct let,“ cituje jeho výhrady Ústavní soud. Dětem i samotnému otci tak podle něj soudy a matka upřely právo znát skutečný biologický původ. To podle něj může mít důsledky i v dědickém právu, protože skutečný otec má být výrazně majetnější.
Mohlo by vás zajímat
Děti ho stále považují za otce
Soudy ale uvedly, že Pokorný se o děti od narození staral, choval se k nim jako otec i po rozvodu a sám vztah s nimi rozvíjel. „Synové ho nadále vnímají jako svého otce, přestože vědí, že není jejich biologickým rodičem,“ shrnul Ústavní soud.
Podle Nejvyššího soudu jde o výjimečné situace, kdy lze prominout zmeškanou lhůtu pro popření otcovství. Zásah do právní jistoty dítěte, majetkových vztahů i biologického otce je přípustný pouze tehdy, pokud by zachování stávajícího stavu bylo v rozporu se základními hodnotami společnosti.
Soud chránil zájem dítěte, ne matku
Ústavní soud uvedl, že jeho role nespočívá v přezkumu morální stránky případu, ale v posouzení ústavních práv a zájmů dětí. Soudy podle něj vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jejich závěrům nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
„I když lze chápat rozhořčení stěžovatele, soudy nemohly pominout klíčové kritérium – zájem nezletilých dětí,“ uvedl Ústavní soud. Odmítl tedy stížnost s tím, že rozhodnutí nepředstavuje ochranu nemorálního jednání matky, protože její chování při posouzení zájmu dětí nehrálo roli.
Stejný závěr přijal i Evropský soud pro lidská práva. Ten 7. května 2025 stížnost označil za nepřípustnou, jak vyplývá ze zápisu zveřejněného 30. května 2025.
