Odvolací soud v kauze Čapí hnízdo dospěl k závěru o vině Andreje Babiše a Jany Nagyové a zavázal k tomuto názoru soud prvního stupně. Sám totiž nemůže obžalované odsoudit. Přikázat to nalézacímu soudu mu ale umožňuje judikatura Ústavního soudu, upozorňuje advokát Lukáš Trojan z AK Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři. Podle něj ale dochází k prolomení základní zásady zákazu zhoršení postavení obžalovaného. a oslabení role nalézacího soudu.
Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek, kterým pražský městský soud loni v únoru Babiše i Nagyovou osvobodil. Konstatoval, že v jednotlivých krocích v případu spatřuje znaky trestných činů. Městský soud se bude případem muset znovu zabývat, odvolací senát ho svým právním názorem zavázal.
Je odvolací soud oprávněn vyslovit závěr o vině obžalovaného, pokud byl soudem prvního stupně zproštěn, jak se stalo u obžalovaných Andreje Babiše a Jany Nagyové v kauze Čapí hnízdo?
Je třeba uvést, že odvolací soud není dle § 259 odst. 5 trestního řádu oprávněn uznat zproštěného obžalovaného vinným. Jedná se o elementární právní zásadu zákazu reformatio in peius.
Vrchní soud v Praze tak sice formálně obžalované neuznal vinnými, ale materiálně tak učinil, když závazným právním názorem zavázal soud prvního stupně právě ve vztahu k posouzení viny. Uvedený postup není z hlediska rozhodovací praxe obvyklý a představuje novější vývoj v rozhodovací činnosti odvolacích soudů.
Na základě jakého právního rámce může odvolací soud takto zasáhnout do rozhodovací autonomie nalézacího soudu?
Příčinu je třeba hledat v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2980/22 ze dne 21. 3. 2023. Tento nález připouští, aby odvolací soud – pokud sám zopakuje důkazy a vyčerpá možnosti dokazování – ustálil skutkový stav a zavázal k němu soud nižší instance včetně závěru o vině, byť sám nemůže vydat meritorní odsuzující rozsudek.
Jaké limity pro tento postup vymezil Ústavní soud?
Ústavní soud v uvedeném nálezu uvedl, že takový zásah je možný pouze tehdy, pokud je zachována kontradiktornost řízení a respektováno právo obhajoby. Odvolací soud musí sám provést důkazy a mít za to, že skutkový stav je bez důvodných pochybností prokázán. V tom případě může vrátit věc nalézacímu soudu s tím, že jej zaváže ke konkrétním právním závěrům.
Soud prvního stupně pak nesmí účelově opakovat nebo doplňovat dokazování jen proto, aby se od závěrů odvolací instance odchýlil.
Mohlo by vás zajímat
Je takový výklad podle vás v souladu s principy spravedlivého procesu a ústavními zárukami trestního řízení?
Ústavněprávní závěry formulované v právních větách citovaného nálezu považuji za nesprávné. V materiálním pojetí totiž dochází k popření zásady zákazu reformatio in peius.
Ačkoli je formálně zachována – tedy že obžalovaný není vystaven riziku přísnějšího rozhodnutí – její podstata je popřena tím, že soud prvního stupně je fakticky přinucen rozhodnout o vině podle názoru odvolacího soudu.
Dochází tímto výkladem k oslabení role nalézacího soudu?
Ano. Tímto přístupem dochází k zásadnímu průlomu do kasačního principu, na němž je postaveno odvolací řízení v trestních věcech. Ústavní soud tímto rozhodnutím staví prvoinstanční soudy do pozice fakticky podřízených orgánů, jejichž vlastní právní názor je z hlediska výsledku řízení irelevantní. Jsou-li totiž v otázce viny vázány závazným právním názorem odvolacího soudu, nemohou rozhodnout jinak, než jak jim bylo předepsáno. Takový vývoj považuji za systémově nebezpečný a z hlediska základních principů demokratického právního státu zcela nepřijatelný.
Jak byste navrhoval tuto situaci zlepšit, aby nebylo takto zhoršeno postavení obžalovaného?
Podle mého názoru existují dvě možná východiska. Prvním je judikatorní revize citovaného nálezu, který považuji za excesivní ve vztahu k ústavním garancím a zásadám trestního procesu.
Druhou možností je legislativní zpřesnění trestního řádu, které by jednoznačně vymezilo meze závaznosti právních názorů odvolacích soudů v řízeních, kde soud prvního stupně rozhodl ve prospěch obžalovaného.
Co řekl Ústavní soud?
I. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nepředstavuje jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž soudu prvního stupně výslovně ukládá určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně. Má-li takový pokyn vést k odsouzení obviněného, představuje takový pokyn současně i porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Z ústavněprávního hlediska nic nebrání tomu, aby odvolací soud v trestním řízení při veřejném zasedání o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně tato skutková zjištění učinil, a změnil odpovídající skutková zjištění. V případě, že po takovéto změně skutkového stavu dospěje odvolací soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je na místě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 trestního řádu, ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvého stupně a zavázal jej k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem.
III. Soud prvního stupně je v takovém případě povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem, nevyžádá-li si procesní vývoj doplnění dokazování. K takové potřebě mohou vést např. nově se objevivší, dříve nepředvídané poznatky, nicméně soud prvního stupně nesmí opakovat či doplňovat dokazování účelově jen proto, aby si formálně odůvodnil odchýlení se od těch skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud na podkladě vlastního dokazování.
