Soudce Ústavního soudu Josef Fiala se v odlišném stanovisku ohradil proti většinovému nálezu pléna ve věci zpřísněných podmínek pro předčasné důchody. Domnívá se, že porušení jednacího řádu Poslanecké sněmovny při schvalování novely dosáhlo takové intenzity, že mělo vést ke zrušení celého zákona. Na rozdíl od většiny soudců se nedomnívá, že by situaci ospravedlňovaly obstrukce opozice. Upozorňuje na riziko, že většina nyní může v rozpravě libovolně umlčet menšinu.
Většina pléna Ústavního soudu dala ve svém nálezu (Pl. ÚS 47/23) za pravdu názoru, že k flagrantnímu porušení ústavních principů při schvalování důchodové novely nedošlo. Posuzovaná novela zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, kterou napadlo hnutí ANO, přinesla zpřísnění podmínek pro předčasný odchod do důchodu. Stěžovatelé namítali porušení demokratických pravidel a práva opozice na diskusi. Soud ale většinově shledal, že i přes nedostatky nebyl legislativní proces v rozporu s ústavním pořádkem.
Zajímavostí je, že původně byl soudce Fiala určen soudcem zpravodajem. Ten však v případě plenárního nálezu Ústavního soudu musí pro své stanovisko získat většinu soudců. To se mu nepodařilo, a tak se zpravodajem stal Jan Wintr.
Fiala v disentním stanovisku konstatuje, že Poslanecká sněmovna porušila § 66 odst. 1 jednacího řádu, když ve třetím čtení ukončila rozpravu přesto, že bylo ještě přihlášeno 36 poslanců. Tento postup označuje za neslučitelný s demokratickým principem ochrany menšiny ve smyslu čl. 6 Ústavy. Soud podle něj měl dodržení jednacího řádu posuzovat jako součást ochrany základních hodnot demokratického právního státu.
Obstrukce chyběly, opozice neměla prostor
Na rozdíl od případů EET (Pl. ÚS 26/16) a lex Babiš II (Pl. ÚS 41/23) v nynější kauze podle Fialy chyběly masivní obstrukce, které by ospravedlnily tak zásadní zásah do práv opozice. Legislativa byla přijata v kratším časovém rámci a v omezené diskusi, kde navíc podle Fialy vystupovali častěji koaliční poslanci, někteří opakovaně, zatímco projevy opozice nenesly znaky obstrukce.
Fiala připomíná, že parlamentní opozice plní v demokratickém systému nezastupitelnou roli. Pokud jsou její projevy v rozpravě omezeny bez jasného ospravedlnění, může to zakládat protiústavní legislativní proces. Zpochybňuje, že by koalice vyčerpala mírnější prostředky (například odebrání slova pro nevěcnost), a kritizuje, že schválení „pevného hlasovacího okamžiku“ bylo použito jako nástroj k umlčení.
Mohlo by vás zajímat
Varování před oslabením ústavnosti
Ve svém stanovisku Fiala varuje, že pokud Ústavní soud nepovažuje takový postup za protiústavní, oslabuje tím zásady stanovené v čl. 83 Ústavy (role soudu jako ochránce ústavnosti) i § 68 zákona o Ústavním soudu, který ukládá povinnost zkoumat, zda byl zákon přijat předepsaným způsobem.
Na závěr Fiala konstatuje, že Ústavní soud měl s ohledem na okolnosti přijetí novely důchodového zákona přistoupit k jejímu zrušení. Nepřijetí derogačního výroku podle něj vysílá většině ve Sněmovně signál, že může kdykoliv umlčet přihlášené poslance, a to i při vědomém porušení vlastních pravidel legislativního procesu.
Nejde přitom o první případ, kdy se Josef Fiala postavil proti většinovému názoru Ústavního soudu v důchodové oblasti. Už v lednu 2024 nesouhlasil s nálezem, jímž plénum odmítlo zrušit snížení mimořádné valorizace penzí (Pl. ÚS 30/23). Tehdy nebyl osamocen – odlišné stanovisko společně s ním podali i soudci Pavel Šámal a Jan Svatoň. Kritizovali mimo jiné přístup většiny k ochraně práv opozice v legislativním procesu a varovali před oslabováním ústavních limitů při zásazích do nabytých práv.
