Jaký může mít dohoda o vině a trestu vztah k presumpci neviny? Komplikovaný případ řešil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP). Stížnost podal z věznice v Praze Ruzyni Ondřej Bouša, odsouzený za drogové delikty k osmiletému trestu. V dlouho očekávaném rozsudku dnes v případu Bouša v. ČR prohlásil Evropský soud pro lidská práva stížnost za nepřípustnou.
Jde o mimořádně složitý případ a problém dohod o vině a trestu ve vztahu k presumpci neviny. Dva ze tří obviněných uzavřeli dohodu o vině a trestu. Poté jeden z nich vypovídal v samostatném řízení jako svědek proti další osobě. A tou byl Ondřej Bouša. Už v rozhodnutí o dohodě mu ale krajský soud přičetl trestnou činnost jako viníkovi. Ačkoli jeho soud ještě nezačal.
Uzavřel dohodu a potopil ho
Na začátku byli tři spoluobvinění z drogových deliktů. Po uzavření dohody o vině a trestu vypovídal obviněný KB proti Boušovi. Vypověděl, že do roku 2021 od něho koupil několik tisíc tablet extáze. Bouša naopak trval na tom, že od muže kupoval auto.
Soud poté rozdělil případ na samostatná řízení. V roce 2021 vydal krajský soud v Hradci Králové rozsudek, kterým potvrdil dohody o vině a trestu uzavřené mezi spoluobviněnými a státním zástupcem. Soud shledal všechny tři vinnými. Popis jejich trestné činnosti ve výroku uváděl, že jmenovitě Bouša prodal obviněnému 1 500 tablet extáze na další prodej. Spoluobviněný K.B. byl odsouzen na sedm a půl let vězení.
„Vzhledem k tomu, že se všechny strany vzdaly svého práva na odvolání, rozsudek neobsahoval žádné odůvodnění,“ stojí v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Mohlo by vás zajímat
Případ rozhoduje stále stejný senát
Stejný senát odsoudil v září 2021 v samostatném řízení Ondřeje Boušu k osmi letům vězení poté, co vyslechl odsouzeného K.B. jako svědka. Soud uvedl, že spolehlivě vyvrátil tvrzení, že v obchodě šlo jen o auto. Naopak, auto byla platbou za drogy. Rozsudek potvrdil Vrchní soud v Praze. Zdůraznil, že KB v žádném okamžiku nezměnil svou výpověď a že nenašel důvod falešného obvinění.
Stížnost, že soud porušil presumpci neviny a že o Ondřeji Boušovi rozhodoval nikoli nestranný senát, Ústavní soud odmítl.
Obviněný se nechával odvézt do Bohnic
„Senát, který rozhodoval o vině a trestu, nebyl nestranný a nerespektoval presumpci neviny,“ stěžoval si Bouša u Ústavního sodu. Dovodil to z faktu, že „tentýž senát schválil (dřívějším) rozsudkem dohodu o vině a trestu s původně spoluobžalovaným K. B., jehož výpověď byla usvědčujícím důkazem proti stěžovateli, shrnul stížnost český Ústavní soud.
Státní zástupce podle stěžovatele zvolil podivný procesní postup, když mu rozšíření obvinění neoznámil. Vrchní soud v Praze mu odepřel právo na osobní účast v odvolacím řízení. Pominul zprávy z psychiatrické nemocnice v Kosmonosech a v Bohnicích.
Co se týče osobní účasti u soudu, stěžovatel „zvolil při své obhajobě obstrukční taktiku“. Na vlastní žádost se pravidelně nechával hospitalizovat na psychiatrii v době, kdy soud nařídil veřejná zasedání, uzavřel tuto část Ústavní soud.
Co se rozumí nestranností soudu?
Co se týče nestrannosti senátu Krajského soudu v Hradci králové, uvedl Ústavní soud, že nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud. „Pouze nestranný soud je způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem,“ uvedl.
Podle Ústavního soudu se nezávislostí rozumí „vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců“. „Nestrannost (nezávislost na stranách) představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení,“ uvedl Ústavní soud.
Události následovaly jedna po druhé
Nestrannost soudce je přitom hlavně subjektivní psychickou kategorií. Vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd. Je to vztah k věci, o níž může relativně přesně referovat toliko soudce sám, upozornil dále Ústavní soud.
Podle Ústavního soudu je nutné senát považovat za nestranný. Události totiž probíhaly jedna po druhé. „Původně věc probíhala ve společném řízení proti stěžovateli a K. B. jako obžalovaným. Až následně, kdy se K. B. rozhodl uznat vinu a uzavřít dohodu o vině a trestu se státním zástupcem, byla věc stěžovatele vyloučena k samostatnému řízení. Procesní aspekty věci si tedy vyžádaly vyloučení věci stěžovatele,“ zhodnotil situaci Ústavní soud a stížnost odmítl.
Co na to česká vláda?
Na usnesení Ústavního soudu navázala před Evropským soudem pro lidská práva česká vláda. Projednání věci stejným senátem nestačí k pochybnostem o nestrannosti. Odlišný postup by podle vlády „znamenal porušení práva stěžovatele na zákonného soudce nebo by řízení protáhl“.
Rozsudek schvalující dohody o vině a trestu spoluobviněných nijak nezavázal krajský soud. Odsouzení spoluobviněného netvořilo „podstatnou a homogenní část“ jeho případu, uvedla dále česká vláda k procesu.
Měl krajský soud předsudek a hotový názor?
K nestrannosti soudu se poté vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva. Pouhá skutečnost, že soud již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nestačí k tomu, aby v následném případě vrhla pochybnosti na jeho nestrannost, potvrdil ESLP.
Otázka nestrannosti soudce však vyvstává, když dřívější rozsudek už obsahuje podrobné posouzení role obviněného v souvislosti s trestným činem spáchaným několika osobami. Ale se kterým řízení nezačalo, napsal soud.
Vzhledem k okolnostem konkrétního případu by to podle ESLP mohl kdokoli vnímat jako předsudek k otázce viny osoby souzené v následném řízení. Vedlo by to k důvodným pochybnostem, že vnitrostátní soud si na začátku soudního řízení předem stanovil názor, uvedl ESLP.
Odkaz na vinu třetího je nezbytný
Princip presumpce neviny může být teoreticky porušen i z důvodu předčasného prohlášení o vině podezřelého, učiněného v rámci rozsudku proti samostatně stíhaným spolupodezřelým, uvedl soud.
Nicméně uznal, že ve složitých trestních řízeních s několika osobami, které není možné soudit společně, může být odkaz soudu prvního stupně na účast třetí osoby souzené později, nezbytný. A to pro posouzení viny těch, kteří právě stojí před soudem.
Soud mu přičetl čin, ale neprohlásil ho vinným
Soud v této souvislosti poznamenal, že rozsudek schvalující dohody o vině a trestu mezi spoluobviněnými, obsahoval skutkový popis jejich trestného činu včetně role stěžovatele. Dále tam byl popis trestného činu, který byl stěžovateli přičítán.
Ačkoli je takové prohlášení formulováno způsobem, který stěžovateli jasně připisuje trestné jednání, soud jej zřejmě nepoužil k prohlášení stěžovatele za vinného. Použil ho k popisu jednání spoluobviněného KB, který drogy od stěžovatele koupil a hodlal je dále prodat.
Rozsudek nelze zprostit kritiky, ale
Odkazy na jméno Ondřeje Bouši v rozsudku, kterým byl odsouzen jeho spoluobviněný, formuloval krajský soud tak, aby naznačovaly, že v daném okamžiku byl „stíhán samostatně“. V rozsudku není formulace, že vina byla prokázána. „Soud tím jasně uvedl, že nebyl povolán k určení viny stěžovatele, ale zabýval se pouze posouzením trestní odpovědnosti obviněných v rámci dotčeného řízení,“ uvedl ESLP.
Soud poté dospěl k závěru, že i když „znění výroku rozsudku proti spoluobviněnému stěžovatele nelze zprostit kritiky“, nebylo to na újmu právu stěžovatele na presumpci neviny. Stížnost tedy poté jako nepřípustnou zamítl.
