Finanční správa se chystá na konci srpna spustit zátah na e-shopy s milionovými tržbami, které neplatí daně. Ondřej Trubač a Patrik Koželuha, advokáti z kanceláře Bříza & Trubač, v rozhovoru pro Českou justici vysvětlují, jak stát využije digitální stopy z online plateb, sociálních sítí i bank. Jak se mohou provinilé e-shopy ještě zachránit před pokutami a jejich majitelé před hrozbou vězení?
Finanční správa oznámila, že na konci srpna zaklekne na e-shopy, které mají milionové tržby, ale neplatí žádné daně. Jako důkaz mají posloužit digitální stopy z bezhotovostních online plateb. Překvapilo vás to, nebo jste to čekali?
Ondřej Trubač: Nepřekvapilo. Trend zaměřit se na online prostor pozorujeme dlouhodobě. Česká republika již od loňského roku převedla do svého právního řádu evropské směrnice, které ukládají pravidelné reportovací povinnosti ohledně přeshraničních plateb například poskytovatelům platebních služeb nebo digitálním platformám. Chvíli trvalo, než se nashromáždil dostatek dat, aby si finanční správa mohla udělat obrázek o situaci a rozběhnout kontroly. Teď je už evidentně připravená a chce s tím začít.
O jaké směrnice konkrétně jde?
Patrik Koželuha: Primárně jde o DAC 7, tedy sedmou novelu směrnice o administrativní spolupráci v oblasti daní. V roce 2024 na jejím základě poprvé proběhla automatická výměna informací. Díky těmto pravidelným reportům, které musí každoročně podávat platformy a digitální tržiště, finanční úřad zjistí identitu prodejce, počet a objem transakcí, které digitální platformy zprostředkovaly, a také čísla účtů, na které platby směřují. Když to porovná se skutečně přijatým daňovým inkasem, může zjistit, že mu to někde nevychází.
Jakým způsobem pak takto získané informace finanční úřad přetaví v konkrétní důkazy proti e-shopům?
O. T.: Finanční úřad si na základě ustanovení daňového řádu může vyžádat jak od státních orgánů, tak od soukromých subjektů prakticky jakékoli informace. V určitém rozsahu může dokonce prolomit i bankovní tajemství. Díky tomu jsou finanční úřady prostřednictvím své vyhledávací činnosti schopny zjistit velké množství informací o konkrétních daňových poplatnících. Abych to shrnul: na základě informací z automatického reportingu se finanční úřad dozví, že funguje e-shop, má určitý objem transakcí i příslušný účet. Pak požádá banku o seznam proběhlých transakcí. Tak dokáže zjistit skutečný příjem e-shopu.
Co by tedy teď měly udělat e-shopy, které nemají úplně čisté svědomí? Mohou ještě situaci zpětně zachránit?
O. T.: Mohou podat dodatečné daňové přiznání a zaplatit dlužnou daň. Výhodou tohoto postupu je, že pokud to udělají dřív, než začne jednat správce daně, zhojí tím nejen daňový dluh a vyhnou se penále v případě doměření daně, ale eliminují také trestněprávní rizika, která mohou být mnohem závažnější.
V jakých případech by šlo o trestný čin a co za něj hrozí?
P. K.: V případě vědomě zatajeného příjmu z prodeje přes e-shop půjde ve většině případů o trestný čin. Úmysl krátit daň bude v tomto případě celkem jednoduše dovoditelný. Když totiž daňovému poplatníkovi chodí na účet příjem, těžko může tvrdit, že nevěděl, že ho má zdanit. Za trestný čin krácení daně pak hrozí trest odnětí svobody až na 10 let – v závislosti na rozsahu zkrácené daně.
Kde všude dnes finanční úřady hledají digitální stopy?
P. K.: Pokud tím nepřekročí svoji pravomoc, důkazy může finanční úřad hledat prakticky kdekoliv a jako důkaz může posloužit téměř cokoliv. Základním zdrojem jsou evidence a registry získané od jiných úřadů a osob. Úředníci mohou vyžadovat údaje od bank a pojišťoven. Správce daně také sám analyzuje data, která má z vlastní činnosti od všech daňových subjektů, provádí křížové kontroly z daňových přiznání, kontrolních hlášení a podobně. Právní úprava rovněž umožňuje relativně širokou výměnu informací mezi správcem daně a orgány činnými v trestním řízení.
O. T.: Vděčným zdrojem informací jsou i sociální sítě. Známý je případ z Německa, kdy tamní sportovci deklarovali, že žijí v daňových rájích, a nemusejí tedy v Německu platit daně. Na základě fotek ze sociálních sítí jim ale daňová správa prokázala, že ve skutečnosti pobývali jinde, než tvrdili. To má vliv na určení daňového rezidentství a tím pádem i na to, ve kterém státě má poplatník platit daně.
Existuje v českém právu jasná definice toho, co je „digitální důkaz“ v daňovém řízení? Co se objevuje před soudy?
P. K.: Ne, neexistuje. Je to do značné míry na uvážení soudu, co akceptuje. Český daňový řád říká, že jako důkaz může posloužit všechno, co může přispět k prokázání skutečného stavu věci. Omezení, na kterém se dá stavět, je to, že informace vyžádaná finančním úřadem musí být nezbytná pro správu daní.
O. T.: To slovíčko „nezbytná“ je zásadní. Před dvěma lety proběhl soudní spor, ve kterém šlo o to, že si finanční úřad vyžádal záznamy z dálničních kamer, protože měl podezření, že deklarované služební jízdy neodpovídají skutečnosti. Nejvyšší správní soud nejprve použití dálničních kamer povolil, ale Ústavní soud tento názor korigoval s tím, že finanční úřad si může vyžádat tyto informace pouze tehdy, pokud je to nezbytné a nutné. Nestačí tedy, že je to pro finanční úřad nejjednodušší způsob, jak získat informace. Musí také vážit, aby zásah nebyl nepřiměřený.
Jak často se digitální důkazy dnes před soudem objevují?
P. K.: Prakticky velmi běžně.
Pokud tedy e-shopy neodváděly daně, podcenily situaci a bylo jasné, že na to finanční správa dříve nebo později přijde?
O. T.: Ano, to bylo jen otázkou času. Ze strany laické veřejnosti dochází často k podcenění možností a schopností finanční správy. Daňoví poplatníci si neuvědomují, jakou analytickou práci finanční úřady odvádějí. V souvislosti se zavedením kontrolních hlášení a dalších opatření dnes finanční správa velmi rychle a jednoduše dohledá spoustu věcí.
Jak se ověřuje pravost digitálních důkazů, aby obstály u soudu?
P. K.: Žádný formalizovaný postup neexistuje, postupuje se vždy podle konkrétního typu důkazu. V praxi to funguje tak, že pokud nejsou pochybnosti, pravost se většinou předpokládá. Pochybnosti mohou založit například metadata, z nichž může vyplývat manipulace s důkazem. Důležité je mít také realistická očekávání v tom, co může konkrétní důkaz prokázat. Například fotografie sama o sobě nemusí stačit – pokud z ní nevyplývá datum pořízení. Nebo při dokazování reklamní kampaně nestačí jediná fotka, daňový subjekt musí prokázat, že reklama běžela v televizi nebo visela na billboardu po celé deklarované období.
V čem firmy při práci s daty nejčastěji chybují? A jak to mohou berní úředníci využít při daňové kontrole?
O. T.: Daňový poplatník by měl umět doložit autenticitu dat a také logování do systému tak, aby bylo zřejmé, kdo a kdy zaznamenával nebo prováděl různé události a že systém nebyl narušen třetí stranou. To se týká například situací, kdy daňový subjekt prokazuje vedení evidencí v elektronické podobě. Finanční úřad pak může zpochybnit jejich správnost. Třeba když prokáže, že skladníci neevidovali zásoby důsledně, nemusí být evidence vůbec použitelná. To může vést k doměření daně.
Od ledna se bude v Česku zavádět jednotné hlášení zaměstnavatele. O jak velký posun podle vás půjde a co může pomoci rozkrýt?
P. K.: Jednotné hlášení zaměstnavatele má dvě roviny. Zaprvé jde o potenciál zjednodušení a zvýšení klientského servisu – má totiž nahradit více formulářů jedním. Data z jednotného hlášení by měla umožnit předvyplňování daňového přiznání. Poplatník by pak dokument jen zkontroloval. Zadruhé platí, že čím více dat bude takto sdíleno, tím více to umožní správci daně provádět automatizovanou kontrolu. Systém vytipuje pochybnosti a problematická místa. Obdobně v oblasti DPH se už dnes hodně vysleduje z kontrolního hlášení.
O. T.: Když například deklaruji v kontrolním hlášení každý měsíc vydané a přijaté faktury, umožňuji finančnímu úřadu identifikovat, jaký jsem měl zhruba zdanitelný příjem. A pokud se tam objeví velký rozdíl oproti tomu, co jsem přiznal na dani z příjmu, přijde to finančnímu úřadu podezřelé.
Dá se tedy říct, že se zavedením jednotného hlášení zaměstnavatele opět zmenší prostor pro daňové úniky?
P. K.: To určitě. Umožní to také správci daně zaměřovat kontroly na případy, kde jsou pochybnosti.
O. T.: A ubude situací, kdy finanční úřad přijde na kontrolu jen tak. Bude méně zatěžovat subjekty, které nedělají nic nelegálního.
Mohlo by vás zajímat
V poslední době se mluví o tom, že by se po volbách mohla znovu zavést elektronická evidence tržeb. Jaký význam by to mohlo mít pro daňové kontroly?
O. T.: Možná je to trochu kacířská myšlenka, ale myslím si, že případné znovuzavedení EET v určitém rozsahu by nemusela být katastrofa. Když odhlédneme od toho, že jde aktuálně o předvolební téma, byl to systém, který v nějaké podobě funguje v mnoha evropských zemích. Na jedné straně sice dochází ke shromažďování spousty informací o daňovém subjektu, ale ten díky nim zase mohl správci daně jednoduše a transparentně prokázat řadu věcí. Správce daně si tak mohl stáhnout potřebné informace a nemusel poplatníky nadměrně zatěžovat, natož je někdy zbytečně podezírat. Proto také řada daňových poradců při zrušení EET navrhovala, aby firmy mohly systém využívat dobrovolně.
P. K.: Já jsem byl proti zavedení i proti zrušení. Proti zavedení kvůli tomu, že se příliš vychylovala rovnováha ve prospěch správy daní. A proti zrušení proto, že když už to fungovalo, přišlo mi zbytečné to zase rušit. Aby ale bylo EET společensky a politicky přijatelné, bylo by vhodné nabídnout daňovým subjektům kompenzaci ve formě zjednodušení. Například propojit systémy tak, aby data z EET usnadňovala podávání daňového přiznání.
