Smoljak s žádostí o omluvu neuspěl, Svěrákův „mstivý dědic“ je přijatelná kritika

Nejvyšší soud zamítl dovolání Filipa Smoljaka ve sporu s vydavateli týdeníku Respekt a Hospodářských novin. Potvrdil, že výrazy jako „mstivý minoritní dědic“ v článku Zdeňka Svěráka nepředstavují protiprávní zásah do osobnostních práv, ale přípustnou kritiku vycházející z pravdivého základu.

Smoljak se u soudu domáhal omluvy a půlmilionového zadostiučinění. Tvrdil, že články nepravdivě zasáhly do jeho osobnostních práv a způsobily mu újmu, když jej označily mimo jiné za „mstivého minoritního dědice“ a vyvolaly dojem, že jedná jen z touhy po penězích a poškozuje dílo svého otce.

Senát Nejvyššího soudu: Kritika byla přiměřená

Nejvyšší soud ve složení senátu: Petr Vojtek (předseda), Robert Waltr a Martina Vršanská rozhodl, že dovolání není důvodné. Zdůraznil, že články obsahovaly převážně hodnotící soudy opřené o pravdivý základ, a jejich forma nebyla vulgární ani prvoplánově urážlivá.

„Výrazy ‚mstivý minoritní dědic‘, který ‚poškozuje otcovo dílo‘ a ‚pověst‘ Divadla Járy Cimrmana rámec přípustné kritiky nepřekračují,“ stojí v rozsudku Nejvyššího soudu.

Soud také poukázal na to, že článek Zdeňka Svěráka byl napsán jako tzv. filipika, tedy ostrý a subjektivní publicistický útvar, v němž lze očekávat vyhraněný názor. Podle soudu přitom nelze posuzovat jednotlivá slova izolovaně, ale je třeba hodnotit tón celého textu i kontext jeho zveřejnění.

Mohlo by vás zajímat

Děti se bránily proti průtahům v opatrovnickém řízení. Ústavní soud jim dal za pravdu

Smoljak se sám zapojil do veřejné debaty

Podle Nejvyššího soudu není Filip Smoljak běžnou soukromou osobou. Ačkoliv není umělec ani politik, veřejně vystupoval a medializoval svůj postoj k nakládání s autorskými právy po otci. Tím vstoupil do veřejného prostoru a stal se součástí veřejné diskuse.

„Záležitosti spojené s výkonem autorských práv učinil předmětem veřejné debaty, čímž vstoupil do veřejného prostoru,“ uvádí soud.

To znamená, že na Smoljaka je třeba nahlížet jako na osobu, která musí snést vyšší míru veřejné kritiky, zejména pokud jde o oblast, v níž sám aktivně vystupuje.

Kritika měla faktický základ

Soud potvrdil, že obě napadené publikace vycházely z doložitelných skutečností. Zmiňovaly například to, že Smoljak požadoval navýšení autorských odměn z běžných 10–12 % na 14 %, usiloval o zrušení pravidla „3 reprízy zdarma“ pro ochotnické soubory a vedl několik soudních sporů.

Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že kritické pasáže nebyly vedeny s cílem hanobení, ale vycházely z oprávněného pohledu zainteresované osoby – Zdeňka Svěráka, který sám byl spoluautorem díla a blízkým spolupracovníkem Smoljakova otce.

Žádná újma nebyla prokázána

Dovolací soud přisvědčil dřívějším soudům v tom, že nebyla prokázána žádná konkrétní újma, kterou by Smoljak v důsledku zveřejněných článků utrpěl. Obtíže, které uváděl, byly podle zjištění soudu způsobeny jinými okolnostmi.

Navíc mu bylo poskytnuto mediální právo na odpověď, čímž – jak připomněl soud – dosáhl jisté formy satisfakce. Tato možnost veřejné reakce posiluje podle ustálené judikatury pozici osoby dotčené kritickým článkem.

Nejvyšší soud tak v rozsudku uzavírá, že není důvod zasáhnout do svobody projevu autorů a médií. Oba články byly v mezích oprávněné kritiky a jejich jazyk nebyl nepřiměřený danému kontextu. Dovolání Filipa Smoljaka bylo proto v plném rozsahu zamítnuto.

Sporné byly dva články:

• „Filipika: Jak vidím spor o autorská práva na Járu Cimrmana“, autorem byl Zdeněk Svěrák, zveřejněný v týdeníku Respekt,
• „Peníze podle Leoše Rouska: Vypukly dědické spory o Járu Cimrmana“, který vyšel v Hospodářských novinách.