Policie podle advokáta Zdeňka Tomíčka, zakladatele a partnera advokátní kanceláře CEE Attorneys, často nezahajuje trestní řízení ani tehdy, když má k dispozici konkrétní důkazy. „Takový postup je nebezpečný, protože oslabuje práva poškozených a zpochybňuje důvěru veřejnosti v právní stát,“ říká Tomíček. Jedním z příkladů je kauza společnosti ROAD to INTEREST podnikatele Jana Palaščáka, která podala několik trestních oznámení kvůli podezřelým převodům majetku kolem společnosti Elektromontas.
Zastupujete společnost ROAD to INTEREST, která v posledním roce podala několik trestních oznámení souvisejících s podezřením na závažná hospodářská jednání s vysokou škodou. Můžete na úvod popsat, čeho se tato oznámení týkají, jaké skutky společnost vnímá jako problematické a proč se rozhodla domáhat ochrany právě prostřednictvím trestního řízení?
Ve všech případech se jedná o podezření na spáchání trestných činů proti majetku – zejména poškození věřitele, a to jak formou odstranění části majetku, tak i převzetím dluhu jiné osoby, a dále o trestný čin podvodu.
V obchodních sporech se často zapomíná na to, kde jsou hranice. Je to taková „obehraná písnička“ – když se dva podnikatelé dostanou do sporu a padne trestní oznámení, bývá to označeno jen za součást obchodního boje. Já to tak ale nevnímám. I obchodní vztah, a dokonce i obchodní „válka“, má svá pravidla. A pokud jsou překročeny hranice stanovené trestním právem, je třeba na to reagovat – bez ohledu na to, jak intenzivní spor mezi stranami probíhá.
V našem případě existuje podezření mimo jiné na to, že došlo k vylákání úvěrového financování na základě nepravdivých informací, k nezákonnému zrušení zajištění (zástavy) v podobě kmenového listu, k převodům majetku hluboko pod jeho tržní hodnotou či k dvojitému přistoupení k jednomu dluhu, kdy výše úroků za necelý rok téměř odpovídá jistině, a přesto se namísto jednoho dlužníka dobrovolně hlásí hned tři.
Samozřejmě, trestní řízení může ukázat, že se v některých ohledech mýlíme. Na základě dokumentů, podkladů a informací, kterými nyní disponujeme, však považuji podání trestních oznámení ze strany našeho klienta za správný a odpovědný krok.
Mohlo by vás zajímat
Jaké typy klientů a případů obvykle zastupujete? Vybočuje tento případ z vašich obvyklých zkušeností v advokátní praxi?
V rámci své advokátní praxe vedu oddělení sporové agendy a sportovního práva mezinárodní advokátní kanceláře CEE Attorneys, kterou jsem před více než jedenácti lety spoluzakládal. Sportovní právo je pro mě nejen profesí, ale i osobní vášní. Kromě zastupování sportovců, výrobců sportovního vybavení, fotbalových klubů či hráčských agentů působím také jako místopředseda sboru rozhodců FAČR, což mi umožňuje řešit spory i z pohledu arbitra. Stejně tak působím v kárném senátu České advokátní komory, kde spolu s kolegy posuzujeme kárné žaloby na advokáty za profesní prohřešky.
V rámci sporové agendy se zaměřuji především na soudní spory, arbitráže a trestní řízení. Spolu s dalšími kolegy se částečně prolínáme i do insolvenčních řízení. Sporovou agendu osobně považuji za „vrcholovou disciplínu“ advokacie – právě zde se naplno ukazuje kvalita a schopnosti jednotlivých právníků. Aktuálně řeším desítky případů, jejichž celková hodnota se blíží jedné miliardě korun.
Případ, na který se ptáte, není sám o sobě výjimečný svou povahou, ale spíše postupem orgánů činných v trestním řízení. Jsem zvyklý na složité případy, například s přeshraničním prvkem, kde je vyšetřování náročné a časově zdlouhavé. Ovšem setkat se se situací, kdy podezření na trestný čin – například prodej majetku v hodnotě milionů korun za částku v řádu tisíců – není vůbec prošetřen a věc je policejní komisařkou odložena během pouhých 16 dnů, to považuji za alarmující. To není jen problém pro mého klienta, ale pro celou společnost. Přeci nechceme žít ve státě, kde podobná podezření orgány činné v trestním řízení nezajímají – a to bez ohledu na to, z jakých důvodů či motivací k tomu dojde. Spravedlnost skutečně nesmí být slepá, a tedy ani policejní komisaři.
Vaše právní argumentace staví na tom, že ve věci ROAD to INTEREST došlo k souběhu několika závažných trestných činů – od úvěrového podvodu přes poškození věřitele až po účelový převod majetku. Můžete popsat, jak spolu tyto skutky věcně i právně souvisejí a proč jste přesvědčen, že nejde o jednotlivosti, ale o součást promyšleného celku?
O tom, že jde o součást promyšleného celku, je od počátku přesvědčen především můj klient (Jan Palaščák pozn. red.). Já se ve své práci snažím vždy co nejvíce oddělovat subjektivní pohled na věc od objektivních okolností. Musím ale přiznat, že čím hlouběji se do případu nořím, tím více rozumím tomu, proč klient tento názor zastává.
Společným jmenovatelem zde není pouze osoba bývalého obchodního partnera pana Jana Ondřicha, ale i společnost Elektromontas a.s. – v době, do níž spadají podezřelé skutky, významný hráč v oboru elektroinstalací a držitel rámcové smlouvy s ČEZ, která zajišťovala velmi lukrativní zakázky. Dnes je tato společnost v konkurzu, avšak tehdy disponovala majetkem, obchodními vztahy, kvalifikací i referencemi, které měly nepopiratelnou hodnotu.
Není proto překvapivé, že o tuto společnost projevilo zájem hned několik subjektů – jak etablovaných hráčů v daném odvětví, tak i relativně nových účastníků na trhu. I náš klient byl součástí obchodní konstrukce, v rámci které byly smluveny kroky k jejímu nabytí, a to s možností následného prodeje významné investiční společnosti RSJ podnikatele Libora Winklera, která její nabytí financovala. K tomuto prodeji však nikdy nedošlo právě v důsledku jednání podezřelého Jana Ondřicha, který podle našeho názoru nejen porušil řadu smluvních ustanovení, ale zároveň se dopustil jednání, jež naplňuje znaky trestných činů a způsobil jimi škodu velkého rozsahu. Zda tak učinil dobrovolně či pod tlakem, to musí posoudit orgány činné v trestním řízení.
Ač může být můj klient vnímán jako významný a tvrdý hráč v energetickém sektoru, z podkladů, které mám k dispozici, vyplývá, že v tomto příběhu je jednoznačně obětí a poškozeným.
Zásadním bodem vaší kritiky je, že Policie ČR ve věci nesepsala záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Co přesně tento krok znamená v praxi pro poškozeného a jaké konkrétní právní důsledky to má pro možnost uplatňování jeho práv?
To je poměrně složitá otázka, protože se v odpovědi na ni neshodne ani odborná veřejnost. Pro část právníků je právě okamžik sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení tím bodem, od kterého může poškozený naplno uplatňovat svá procesní práva – například nahlížet do spisu – a zároveň od kterého jsou jednotlivé kroky policejních orgánů plně přezkoumatelné. Jiní odborníci však namítají, že tento výklad je nesprávný a tvrdí, že přezkoumatelnost kroků policejních orgánů je možná a zajištěna už od samotného podání trestního oznámení.
Na čem však panuje široká shoda – a k tomu se jednoznačně přidávám – je to, že nepřezkoumatelnost postupu policejního orgánu v jakékoli fázi není přípustná. Každý krok orgánu činného v trestním řízení musí být přezkoumatelný, jinak se dostáváme do nebezpečného prostoru, kde může být moc snadno zneužívána. Důvěra veřejnosti v právní stát stojí a padá s transparentností, odůvodněností a kontrolovatelností rozhodnutí státní moci.
Jestliže však má být jakýkoli úkon přezkoumatelný – a já jsem pevně přesvědčen, že má – pak nestačí např. formální konstatování, že se nepodařilo zjistit okolnosti nasvědčující spáchání trestného činu. Je třeba, aby policejní orgán vysvětlil, jak se vypořádal s jednotlivými skutečnostmi uvedenými v trestním oznámení, jak hodnotil přiložené důkazy a proč případně považuje skutky popsané v oznámení za irelevantní. Jen tehdy je možné mluvit o transparentním a přezkoumatelném postupu.
Policie ve dvou případech také rozhodla o nezahájení úkonů trestního řízení, přestože jste doložili konkrétní písemné důkazy. Jaký policie zvolila postup, když tyto důkazy považovala za právně irelevantní? Jak vnímáte argumentaci policie, že zde nebyl důvod k zahájení úkonů, a co to podle vás vypovídá o schopnosti orgánů činných v trestním řízení reagovat na sofistikované formy hospodářské kriminality?
A právě to je jádrem celého problému – my ve skutečnosti vůbec nevíme, co policii vedlo k závěru, že není důvod zahájit úkony trestního řízení. V jednom z případů navíc padlo rozhodnutí v té rekordně krátké lhůtě 16 dnů, což je samo o sobě mimořádně neobvyklé u takto komplexní kauzy s doloženými důkazy.
Ve vyrozumění nám bylo lakonicky sděleno, že jedno z trestních oznámení pouze doplňuje to předchozí a nepřináší nic nového. Tento závěr však podle mého názoru jednoznačně svědčí o tom, že se policejní orgán věcí důkladně či dokonce vůbec nezabýval. Ta dvě – údajně související – trestní oznámení se totiž týkají zcela odlišných skutků. Jedno popisuje vylákání úvěru pod příslibem budoucího plnění, které už v době žádosti o úvěr nebylo objektivně možné. Druhé se týká prodeje majetku v hodnotě řady milionů korun za částku v tisících. Jak spolu tyto skutky souvisejí, netuším. A nevíme to ani od policejního orgánu – nic dalšího nám totiž nebylo sděleno. To je podle mě zásadní problém.
Způsob, jakým policie v těchto případech postupovala, ve mně vyvolává vážné pochybnosti o její připravenosti reagovat na sofistikované formy hospodářské kriminality. Nelze totiž jednoduše přejít skutečnost, že předložené písemné důkazy nebyly ani kriticky analyzovány, natož vyhodnoceny ve světle trestněprávní kvalifikace. Jestliže mají orgány činné v trestním řízení plnit roli ochrany společnosti před protiprávním jednáním, musí k takovým oznámením přistupovat s náležitou vážností. Přinejmenším tak, že řádně vysvětlí, proč konkrétní důkazy považují za irelevantní.
Zmiňujete opakované odepření přístupu ke spisu – celkem devět podaných žádostí, všechny bez věcné odpovědi. Co to podle vás vypovídá o systémové ochraně práv poškozených a jak v tomto ohledu hodnotíte aplikaci § 65 trestního řádu v praxi? Setkal jste se s takovým přístupem a praxí již dříve?
Je důležité upřesnit, že jsme nežádali pouze o nahlédnutí do spisu, ale rovněž o poskytnutí informací o průběhu prošetřování. Bylo by nefér tvrdit, že jsme žádnou odpověď neobdrželi – reakce však byly čistě formální, bez jakéhokoliv věcného obsahu. A právě tato formálnost bez jakékoliv vůle ke komunikaci je tím, co se v tomto řízení opakuje neustále.
Nezpochybňuji, že existují situace, kdy může být poškozenému nahlédnutí do spisu odepřeno – typicky tehdy, pokud by získané informace mohly ovlivnit výslechy dalších osob či narušit jinak citlivé fáze vyšetřování. Stejně tak si uvědomuji, že neexistuje jednotný výklad, od jakého okamžiku je právo poškozeného nahlížet do spisu skutečně plně založeno – tedy zda je nezbytné, aby byl předtím formálně zahájen úkon trestního řízení.
Trestnímu právu se však věnuji dlouhodobě, téměř vždy na straně poškozených, a doposud jsem se spíše setkával s přístupem, kdy policejní orgány s námi komunikovaly, oceňovaly právní argumentaci a využívaly naši odbornost ve složitých hospodářských věcech k pochopení problematiky a skutků. To, co zažíváme v tomto případě, je zcela opačné – snaha nás od všeho odstínit a zamezit jakémukoliv přístupu k informacím.
A to nejparadoxnější? V jednom z případů se nám – poté, co byl spis postoupen na jiné oddělení – nakonec přece jen podařilo do něj nahlédnout. A po měsících takzvaného prošetřování jsme zjistili, že v něm není vůbec nic. Doslova žádné úkony. To zjištění bylo frustrující.
V případě třetí větve případu došlo podle vašich slov k převodu firmy v hodnotě 150 milionů korun za částku odpovídající několika tisícům. Můžete přiblížit, proč považujete tento krok za účelový a jaké právní následky to má pro postavení věřitelů, včetně vašeho klienta?
Tato část kauzy je zcela zásadní. Jedná se o komplikovanější situaci, jejíž pochopení vyžaduje krátké shrnutí okolností celého obchodu.
Můj klient spolu s bývalým obchodním partnerem Janem Ondřichem získali úvěr od investiční skupiny RSJ
za účelem akvizice zbývajících akcií společnosti Elektromontas. Ty měly být zceleny ve společnosti TECHNOSYSTEMS CZ, s.r.o., kterou Ondřich výlučně vlastnil a která již předtím část akcií Elektromontas držela. Ačkoliv se tehdy tento postup klientovi jevil jako logický, z dnešního pohledu je zřejmé, že se jednalo o nešťastný krok, který vytvořil prostor pro zneužití. To však neznamená, že by – pokud k zneužití skutečně došlo – nemělo dojít k prošetření a případně i potrestání.
Namísto toho, aby Jan Ondřich následně při jednání za TECHNOSYSTEMS CZ – v souladu se smluvními závazky – převedl společnost Elektromontas do struktury umožňující její převod na skupinu RSJ, byla tato společnost prodána jinému subjektu, konkrétně firmě ze skupiny LitFin – známého holdingu věnujícího se litigačnímu financování, do kterého investoval i vlivný podnikatel Jan Bárta. Podle našeho názoru tak došlo nejen k porušení smluvních závazků, ale také k jednání, které nese znaky trestného činu.
Důvody pro tento závěr jsou konkrétní a jasné: kupní smlouva nebyla nikdy zveřejněna, nebyla předložena ani insolvenční správkyni v rámci aktuálního insolvenčního řízení společnosti Elektromontas a v obchodním rejstříku není – navzdory zákonné povinnosti – uveden jediný společník. LitFin sice tvrdí, že akcie byly prodány za tržní cenu na základě znaleckého posudku, tento posudek ale stejně jako smlouvu nikdy nepředložil. Naopak z námi dostupných účetních dokumentů a podkladů společnosti TECHNOSYSTEMS CZ, s.r.o. jasně vyplývá, že kupní cena pravděpodobně nepřesáhla 20 000 Kč. To je zcela absurdní částka – zejména s ohledem na skutečnost, že ještě v roce 2024 sám pan Ondřich opakovaně prohlašoval, že hodnota Elektromontas se pohybuje ve vyšších desítkách milionů korun.
Právní dopady takového postupu jsou pro našeho klienta zásadní. TECHNOSYSTEMS CZ, vůči které má klient pohledávky z úvěrových smluv, dnes zřejmě nedisponuje žádnými prostředky, kterými by mohla své závazky splatit. Pokud by byla společnost Elektromontas prodána za reálnou tržní cenu, mohla by tyto pohledávky bez problémů uhradit. Takto byl klient o tuto možnost zcela zkrácen.
Současně je klient pod určitým tlakem investiční skupiny RSJ, která po něm i po Ondřichovi požaduje úhradu úvěru. Jedná se o závazek v řádu desítek milionů korun. Pokud byla společnost Elektromontas převedena způsobem, který naplňuje znaky trestného činu, je logické, že je pro klienta mimořádně obtížné nést finanční důsledky za něco, co mu bylo – řečeno bez obalu – „vzato“. Skupinu RSJ tato trestněprávní rovina případu zajímat nemusí, pokud o převodu na LitFin neměla informace – a já netvrdím, že měla. O to více si však cením toho, že vedení RSJ, zejména osobně pan Libor Winkler, projevilo zájem hledat řešení nejen z pohledu právního, ale také morálního. Věřím, že se nám v tomto směru podaří dospět ke kompromisu, který bude pro všechny zúčastněné akceptovatelný.
I přesto ale platí, že pro mého klienta jde o situaci mimořádně složitou a právně i lidsky velmi nekonformní.
Společnost LitFin, která se zaměřuje na financování soudních sporů a podle vašich slov získala Elektromontas za zlomek její hodnoty, tvrdí, že převod proběhl za tržní cenu potvrzenou znaleckým posudkem. Ten ale nikdy nepředložila, stejně jako kupní smlouvu. LitFin rovněž odmítá, že by její postup v rámci zápisu do obchodního rejstříku byl netransparentní, a odvolává se mimo jiné na to, že šlo o akcie na majitele. Vy však dlouhodobě upozorňujete, že transakce vyvolává závažné pochybnosti. V čem s tvrzením LitFin nesouhlasíte?
Zásadní rozdíl vidím v tom, že zatímco my při obhajobě klienta svá tvrzení opakovaně prokazujeme – a dokonce přinášíme nové důkazy, tak LitFin stále pouze tvrdí, že vše proběhlo standardně, ale dosud nepředložil jediný relevantní dokument či jiný důkaz. Kupní smlouva, znalecký posudek – nic z toho jsme neviděli, a přitom právě tyto podklady by měly být standardním základem jakékoli jejich obrany. Pokud skutečně jednali poctivě, tak přeci nemusí být problém tento dokument předložit – když už ne nám, tak alespoň insolvenční správkyni a soudu. Je obtížné hodnotit „argument“, který je podložený jen PR větou v médiích. Upřímně doufám, že s postupujícím vyšetřováním nebudeme svědky podobných praktik, na které – pokud jde o jednoho z vrcholových manažerů LitFinu – nedávno upozornil prestižní magazín Bloomberg. Tuto zahraniční kauzu ovšem komentovat nebudu, protože – stejně jako LitFin v našem případu – nemám žádné důkazy, které bych mohl předložit.
Na rozdíl od toho, co LitFin pouze tvrdí, my tedy ukazujeme konkrétní data. O částce, za kterou měla být společnost Elektromontas prodána, nehovoříme jen hypoteticky. Odkazujeme na dokument A27 ze dne 20. prosince 2024, který byl předložen v insolvenčním řízení TECHNOSYSTEMS CZ pod sp. zn. MSPH 57 INS 18679/2024. V něm je výslovně uvedeno u částky 20 000,- Kč, že jde o pohledávky z titulu prodeje akcií Elektromontas a.s. a podílu v TECHNO Development za LitFin Solutions s.r.o. Nově pak poukazujeme i na účetní závěrku TECHNOSYSTEMS CZ za rok 2024, zveřejněnou v červenci tohoto roku ve sbírce listin. Podle ní má tato společnost záporný vlastní kapitál a oproti předchozímu roku výrazně poklesla hodnota jejích aktiv. Pokud by obdržela tržní cenu, účetní obraz společnosti by vypadal vysoce pravděpodobně zcela jinak.
A co se týče argumentu k akciím na majitele? Přiznám se, že už začínám být unavený z neustálého vyvracení nových výmyslů protistrany. Ano, akcie na majitele v Česku stále existují – ale výlučně jako zaknihované nebo imobilizované cenné papíry. Nikoliv jako anonymní listiny s volným převodem. A pokud LitFin tvrdí, že je jediným akcionářem společnosti, pak platí výjimka: v takovém případě je zápis tohoto akcionáře do obchodního rejstříku povinný. Upravuje to § 48 odst. 1 písm. k) zákona o veřejných rejstřících. V obchodním rejstříku ale není uvedeno vůbec nic – a to o něčem svědčí.
Celý tento převod se tedy nejeví jako transparentní, standardní ani korektní. A pokud někdo skutečně tvrdí, že za Elektromontas zaplatil tržní cenu, měl by být schopen to jednoduše doložit. Zatím se tak nestalo.
Ve vyrozumění od státního zastupitelství zaznělo, že nelze přiznat postavení poškozeného, neboť trestní řízení formálně nebylo zahájeno. Jaké nyní budou vaše kroky?
Státní zástupce přislíbil, že se danou věcí bude zabývat a postup policejního orgánu prošetří. Přestože si po předchozích zkušenostech z tohoto řízení od výsledku příliš neslibuji, jsem na něj přinejmenším zvědavý.
Zároveň mne těší, že se kauza začala dostávat i do pozornosti některých politických představitelů. Je dobře, že existují lidé, kterým není lhostejné, zda jsou podezření na trestné činy řádně prověřena, nebo pouze zasunuta bez dalšího do šuplíku.
Další kroky zvážíme právě v návaznosti na to, jak se k celé věci postaví státní zástupce. Pro mého klienta už ale nejde jen o peníze – v tuto chvíli je to především otázka spravedlnosti. A právě proto budeme pokračovat v právním boji tak dlouho, dokud budeme mít jakékoliv prostředky, jak ho vést.
V některých částech případu které popisujete, se zdá, že policejní útvary mezi sebou věc přeposílaly, aniž by ji fakticky řešily. Setkáváte se s takovou praxí běžně?
Kompetenční spory – ať už pozitivní, nebo negativní – nejsou v praxi nijak výjimečné. S tím musí každý, kdo se trestnímu právu věnuje, počítat. Co však považuji za mimořádné, je situace, kdy je věc mezi policejními útvary přeposlána hned třikrát, aniž by se věcně pohnula kupředu. S tím jsem se ve své praxi dosud nesetkal. A podle aktuálních informací to pravděpodobně stále není konečná – přinejmenším jeden další přesun je velmi reálný.
Aktuálně je spis veden u Policie ČR na Praze 4. Vyšetřovatel, se kterým jsme zde komunikovali, mne ujistil, že se bude případu skutečně věnovat – bez ohledu na plánované další postoupení. Tento postoj pochopitelně vítám. Jen samotná ochota ke komunikaci a aktivní přístup totiž představují výrazný posun oproti tomu, co jsme zažívali doposud.
Zcela zásadní pak je, že v rámci rozhodovacího procesu o dalším přeposlání případu se jeden z policejních orgánů výslovně vyjádřil, že považuje předchozí postup svých kolegů za nedostatečný. Navíc uvedl, že podle jeho názoru mohlo dojít ke spáchání více trestných činů a v rozsahu, který by mohl zakládat věcnou příslušnost krajského soudu. To je důležité nejen z pohledu závažnosti skutků, ale i rozsahu celé kauzy. Toto vyjádření jsme neprodleně postoupili státnímu zástupci. Nyní je otázkou, zda – a jak – se s tímto stanoviskem vypořádá. Každopádně mne těší, že to, na co dlouhodobě upozorňujeme, konečně začíná vidět i někdo další. A dokonce samotný vyšetřující komisař.
Obrátil jste se i na Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), která věc bez dalšího postoupila státnímu zastupitelství. Považujete jejich argument o nepříslušnosti k hodnocení postupu policie za legitimní, nebo podle vás GIBS rezignovala na své vyšetřovací pravomoci?
Postup GIBS mě osobně velmi zklamal. Podnět ke kontrole jsme GIBS podali již 29. května 2025, a to právě kvůli podezření, že vrchní komisařka mohla svým postupem naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. GIBS však reagovala čistě formálně – s tím, že jí nepřísluší hodnotit rozhodování orgánů činných v trestním řízení, a věc postoupila státnímu zastupitelství.
Na tuto odpověď jsme dvakrát reagovali se zopakováním, že nežádáme o revizi rozhodnutí, ale o posouzení samotného jednání komisařky z hlediska trestního práva – a případně o potvrzení, že dle GIBS k žádnému trestnému činu nedošlo. Dvakrát jsme však obdrželi v podstatě totožnou odpověď: že věc byla předána státnímu zastupitelství – opět bez jediné zmínky o tom, zda byla trestněprávní rovina vůbec posouzena. Tedy přesně ta část, kvůli které GIBS jako instituce existuje.
Tento formalistický ping-pong se tak opakoval celkem třikrát – pokaždé stejná reakce, pokaždé bez jakéhokoli vyjádření k meritu věci. Ani po několika měsících nevíme, zda GIBS jednání komisařky vůbec nějak vyhodnotila, natož zda jej považuje za bezúhonné. GIBS se totiž přímé odpovědi na tuto otázku vyhýbá. A to je podle mého názoru přístup, který neodpovídá tomu, jak by měla Generální inspekce bezpečnostních sborů svou roli plnit – totiž jako nezávislý a aktivní kontrolní orgán, nikoliv jako přeposílací pošta.
Co podle vás ukazuje tento případ o reálné vymahatelnosti práva v ČR, zejména u ekonomicky složitých kauz, a co by se mělo změnit? Myslíte, že je třeba legislativních změn? Pomohl by nový trestní řád, jehož alespoň hrubý nástřel je zatím v nedohlednu? Jak vůbec hodnotíte stav, kdy se stále soudí podle procesního předpisu z období minulého režimu?
Tento případ bohužel velmi dobře ilustruje limity reálné vymahatelnosti práva v České republice – zvláště v případech složité hospodářské kriminality, kde je potřeba kombinace právní erudice, ekonomického myšlení a odvahy postavit se vlivným lidem. Nechci generalizovat – většina policistů, státních zástupců i soudců odvádí mimořádně profesionální práci. Ale stejně tak je nutné přiznat, že systém jako celek často zůstává formální, nepružný a neochotný jít do hloubky, zejména pokud podezření nelze vysvětlit „jednoduchým“ skutkem.
Klíčová změna podle mého názoru nespočívá v legislativní reformě, ale v dobře nastaveném systému, díky němuž se právně i ekonomicky složité kauzy dostanou do rukou lidí vysokých kvalit – vzdělaných, odvážných a odpovědných. Pokud se rozhodování v trestním řízení bude nadále odehrávat ve stylu „co nejdříve odložit, co nejméně si to komplikovat“, pak žádná změna zákona nepomůže.
Ačkoli má podle právní teorie trestní právo chránit společnost jako celek, jeho subsidiární funkcí je vždy chránit jednotlivé poškozené – nejen na papíře, ale v každodenní praxi. Přál bych si, aby to skutečně platilo. A právě proto mě tento případ tak baví. Mám za to, že stojím na správné straně – a že má smysl se za spravedlnost prát. Tak jsem byl vychován. A právě tímto způsobem dnes hájím i svého klienta.
