Čtrnáct let ponižování, urážek, zákazů a neustálých příkazů. Žena musela v noci žehlit košile, podávat zásilky na poště, pečovat o tchyni a hlásit, kde se pohybuje. Pokud nesplnila manželovy požadavky, čelila několikahodinovým slovním útokům a fyzickému nátlaku. Nejvyšší soud původně muže zprostil obžaloby, protože dospěl k závěru, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu. Ústavní soud ale označil verdikt za porušení práva ženy na účinné vyšetřování a případ vrátil k novému posouzení.
Senát Ústavního soudu ve složení předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně zrušil rozsudek Nejvyššího soudu. „Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky nebýt podrobena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení,“ stojí v nálezu. Podle nálezu Nejvyšší soud „nesprávně posoudil intenzitu a povahu dlouhodobého týrání“ a „výrazně bagatelizoval zásadní části skutku“, čímž přispěl i k sekundární viktimizaci oběti.
NS musí nyní rozhodnout znovu. „Podrobně se s nálezem obeznámíme. Jelikož náš rozsudek byl zrušen a my jsme vázáni právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho rozhodnutí, budeme nadále postupovat v souladu s trestním řádem a trestním zákoníkem,“ uvedl předseda NS Petr Angyalossy.
Despotické chování trvalo přes čtrnáct let
Žena popsala, že žila s mužem ve vztahu plném ponižování, urážek a neustálých příkazů. Od roku 2004 do roku 2018 byla vystavena dlouhodobému psychickému nátlaku, který postupně přerůstal i do fyzického násilí. Muž ji podle obžaloby běžně nazýval „debilem“, „lhářkou“ nebo „kreténem“, kontroloval její pohyb, zakazoval kontakt s přáteli a určoval jí, kdy smí navštívit vlastní rodinu.
Obžaloba popisovala i další projevy jeho despotického chování: žena musela například žehlit jeho košile v noci nebo v brzkých ranních hodinách, povlékat ložní prádlo podle jeho příkazů, jezdit za jeho matkou a starat se o ni, přepisovat jeho studentské práce, kopírovat dokumenty či podávat zásilky na poště v nočních hodinách. Pokud se jeho pokynům vzepřela, následovaly několikahodinové slovní útoky.
Mohlo by vás zajímat
Podle znaleckých posudků žena trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Ústavní soud zdůraznil, že „méně intenzivní formy domácího násilí vykonávané dlouhodobě mohou způsobit stejně závažné následky jako krátkodobé fyzické útoky“.
Psychické násilí může být trestným činem
Ústavní soud konstatoval, že psychické týrání může samo o sobě naplnit znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, pokud oběť pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří. V tomto případě bylo podle znalců prokázáno, že dlouhodobé ponižování a omezování ženě způsobilo závažné psychické potíže, včetně poruchy spánku, sociální izolace a výrazného poklesu sebevědomí. „Odpovědnost za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí … lze dovodit i v případech, kdy pachatel používá výhradně či téměř výhradně tzv. psychické násilí,“ stojí v nálezu.
Ústavní soud v nálezu uvedl, že Nejvyšší soud postupoval nesprávně, když vytrhával jednotlivé skutky z kontextu. „Bylo by však chybou posuzovat případy domácího násilí segmentálně, bez zohlednění celého kontextu jednání obviněného, neboť nezřídka kdy až při spojení jednotlivých částí takové jednání vykazuje charakter zmiňovaného zlého zacházení způsobujícího u oběti pocit těžkého příkoří, tedy jde o týrání,“ stojí v nálezu.
Nejvyšší soud musí případ znovu projednat
Rozhodnutí Ústavního soudu znamená, že Nejvyšší soud se bude muset kauzou znovu zabývat a posoudit ji v souladu s ústavněprávním výkladem. Soudci budou muset nově zohlednit délku a intenzitu týrání, celkový kontext vztahu a dopady na psychické zdraví ženy.
V opačném duchu rozhodl Ústavní soud v srpnu v kauze bývalého předsedy Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou Romana Švaňhala. Jeho družka byla podle rozhodnutí obecných soudů vystavena týrání po dobu více než dvou let. Nejvyšší soud ale opakovaně uzavřel, že jednání Švaňhala nedosahovalo dostatečné intenzity, aby naplnilo znaky trestného činu, a věc postoupil pouze jako přestupek – přestože obecné soudy ho dvakrát uznaly vinným.
Ústavní soud její stížnost odmítl s tím, že Nejvyšší soud postupoval v mezích své pravomoci a jeho rozhodnutí nebylo svévolné. Zdůraznil přitom princip „ultima ratio“, tedy že trestní právo je nejzazším prostředkem zásahu státu, který má být použit jen v případech závažného a intenzivního domácího násilí.
