Dvacet krav a sto slepic – víc ne. Tak si vedení Cebivi na Tachovsku představovalo klidné a „pohodové bydlení“. Vyhláška, která určovala, kolik hospodářských zvířat mohou lidé chovat, ale narazila u Ústavního soudu. Ten ji na návrh ministerstva vnitra zrušil s tím, že regulace chovu zvířat spadá do oblasti územního plánování, nikoliv veřejného pořádku.
Cebiv v roce 2023 přijala obecně závaznou vyhlášku, podle níž bylo možné chovat hospodářská zvířata jen tehdy, pokud to nenarušovalo „pohodu bydlení“ a „kvalitu životního prostředí“. Zároveň obec určila maximální počty – nejvýše 20 krav či ovcí a 100 kusů drůbeže nebo králíků. Vyhláška dávala obci i pravomoc chov předběžně zakázat a ukládat sankce.
Podle rozhodnutí pléna Ústavního soudu tak Cebiv fakticky vyloučila možnost hospodářského chovu, čímž se dostala mimo rámec svých zákonných kompetencí. „Když obec Cebiv vtělila omezení chovu hospodářských zvířat do napadené vyhlášky, pohybovala se již mimo svou věcnou působnost (ultra vires),“ konstatuje nález.
Zvířata nesmí obtěžovat
Podle starostky Pavlíny Jonášové (SNK za rozkvět obce) bude Cebiv po obdržení verdiktu jednat o dalším postupu se zastupiteli a právničkou. Domnívá se, že obce mají právo omezit větší chovy ve svých intravilánech, tedy do 100 metrů od zástavby, aby udržely kvalitu životního prostředí i komfort bydlení. Vyhlášku z roku 2023 bere jako preventivní opatření, sankce z ní vyplývající nikdy nevyužila.
Nechceme, aby lidé odcházeli, ale aby se sem stěhovali. Nikdo nepůjde do zápachu, do domu, za kterým se pasou krávy a podobně. Víme, že zvířata do vesnice patří, ale v nějaké rozumné míře, aby neobtěžovala jak návštěvníky obce, tak obyvatele,“ řekla.
Mohlo by vás zajímat
Soud: Vyhláška suplovala územní plán
Ústavní soud vysvětlil, že omezení počtu zvířat a stanovení podmínek pro jejich chov není otázkou veřejného pořádku, ale spadá do oblasti územního plánování a stavebního práva. Taková regulace má být řešena prostřednictvím územního plánu, který umožňuje zohlednit různé zájmy – od ochrany životního prostředí po rozvoj obce – a poskytuje také možnost soudního přezkumu.
Podle soudce zpravodaje Jana Wintra proto obec nemůže takto rozsáhlé zásahy provádět obecní vyhláškou. „Regulace využití území už není věcí obecně závazné vyhlášky, ale územního plánu, stavebních předpisů. Má se to řešit těmito metodami,“ uvedl soudce v nálezu.
Cebiv se hájila snahou o „pohodové bydlení“
Zastupitelé argumentovali, že chtěli zabránit zápachu, hluku a znečištění, které podle nich mohou vznikat při chovu zvířat, a že se chtějí zaměřit na „rozvoj turistického průmyslu“. Soud však připomněl, že obec neprokázala konkrétní problém, který by takto tvrdou regulaci odůvodňoval. „Obec Cebiv jednoznačně nevysvětlila, jaké chovy a proč chce regulovat,“ uvedl Ústavní soud.
Ministerstvo vnitra, které návrh na zrušení podalo, zdůraznilo, že „samotný chov zvířat o určitém počtu kusů ve standardní obci sám o sobě veřejný pořádek narušit nemůže“ a že podobnou pravomoc obce nemají. Vyhláška podle ministerstva navíc odporovala územnímu plánu obce, který naopak vymezoval plochy určené pro zemědělskou činnost.
Vyhláška neprošla testem ústavnosti
Ústavní soud posuzoval vyhlášku podle svého ustáleného čtyřkrokového testu, který zkoumá, zda obec jednala v rámci své působnosti, postupovala zákonným způsobem, nejednala svévolně a zda neporušila ústavní pořádek. Cebiv podle soudců neuspěla už v prvních dvou krocích – překročila své pravomoci a postupovala v rozporu se zákonem o obcích.
Soud také konstatoval, že zásah do práv chovatelů byl nepřiměřený. Obec mohla podle něj využít jiné, méně restriktivní prostředky – například úpravu územního plánu či stanovení hygienických podmínek. Vyhláška tak neprošla ani testem proporcionality, který vyžaduje, aby zásah byl vhodný, potřebný a přiměřený sledovanému cíli.
Obce mohou chovy regulovat jen výjimečně
Ústavní soud přesto připustil, že obce mohou regulovat některé činnosti související s chovem zvířat, pokud je to nezbytné pro udržení veřejného pořádku nebo ochranu životního prostředí. „Obec může ve snaze předejít negativním jevům spojeným s hospodářským chovem stanovit podmínky či omezení k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku nebo k ochraně životního prostředí,“ stojí v nálezu.
V případě Cebivi ale chyběl konkrétní problém, který by takový zásah ospravedlňoval. Na rozdíl od případů, kdy soud v minulosti regulaci obcí akceptoval – například u Mariánských Lázní kvůli ochraně lázeňského území – zde obec neprokázala žádnou specifickou místní potřebu.
Rozporuplná argumentace obce
Soud upozornil i na rozpory ve vyjádřeních obce. Zatímco před soudem tvrdila, že reagovala na expanzi velkochovů, zároveň uváděla, že živočišná výroba v obci naopak upadá. Takto rozporná tvrzení podle Ústavního soudu znemožnila přezkum přiměřenosti opatření.
Ministerstvo vnitra navíc poukázalo na vnitřní nesoulad: zatímco územní plán určoval plochy pro farmy, vyhláška jejich činnost zakazovala. To podle soudu ukazuje, že vyhláška nebyla výsledkem systematického postupu, ale spíše nahodilé reakce na domnělý problém.
Ústavní soud v závěru zopakoval, že vyhlášky obcí nemohou suplovat nástroje územního plánování a že zásahy obcí do práv jednotlivců musejí být řádně odůvodněné a přiměřené. Regulace využití území je podle něj věcí územních plánů, které musí být přijímány v souladu se stavebním zákonem.
