Referenda neboli všelidová hlasování mají tendenci zjednodušovat složité problémy na otázky „ano–ne“ a otevírat prostor pro emotivní kampaně a populismus. „Politická témata se pak redukují na slogany a společnost se rozděluje do dvou táborů,“ říká v rozhovoru pro Českou justici ústavní právník a advokát Ondřej Preuss. ANO, SPD a Motoristé se už shodli na základních konturách možného celostátního referenda s výjimkou hlasování o členství v EU a NATO.
Chystaná vláda ANO, SPD a Motoristů chce do programu napsat závazek zavést všeobecné referendum. Jak reálný je to slib, když víme, že takový institut vyžaduje ústavní zákon?
Zavedení všeobecného referenda vyžaduje ústavní zákon, tedy podporu tří pětin v obou komorách parlamentu, u poslanců ze všech, u senátorů z přítomných na hlasování. Historická zkušenost nás učí, že i relativně „uměřené“ verze takového ústavního zákona opakovaně neuspěly, zejména v Senátu (např. vládní návrh z roku 2005 prošel Sněmovnou 127 hlasy, ale v Senátu neuspěl).
Je to tedy obtížný slib – bez dohody napříč politickým spektrem (a se senátní většinou) je málo reálný.
Co všechno by muselo v parlamentu projít, aby všeobecné referendum mohlo skutečně vzniknout?
Ústavní zákon o referendu s vymezením předmětu, procedury a případných „zakázaných“ otázek (základní práva, individuální rozhodnutí apod.). Minulé návrhy také stanovovaly kvórum pro lidovou iniciativu (např. 450 000 podpisů u ANO; 250 000 u SPD) a různé limitace. Samozřejmě by musel být schválen i prováděcí zákon, který by rozvedl procesní detaily.
Dá se čekat, že by se pro ústavní zákon o referendu našla ústavní většina?
Zkušenost z minulých let ukazuje, že právě obsahové mantinely a podpisové prahy jsou hlavními spornými body, na kterých se návrhy lámou. Dnes si však myslím, že se nenajde politická vůle v opozici pro žádnou variantu.
Jakou roli by tedy mohl mít Senát, kde bývá k referendu tradičně velká opatrnost?
Klíčovou. Jak už jsem uvedl výše, Senát je tradičně opatrný, už v minulosti sehrál roli pojistky a „zpomalení“ a odmítl i návrh, který už prošel Sněmovnou.
Reálně platí, že bez předjednaného kompromisu v Senátu ústavní zákon nevznikne.
V Česku jsme měli jediné celostátní referendum – o vstupu do EU. Co by znamenalo mít obecný zákon o referendu, který by mohl otevřít cestu k dalším hlasováním?
Zavedl by trvalý kanál pro celostátní hlasování – tedy možnost otevírat další referenda. Většina návrhů v minulosti uvažovala možnost lidové iniciativy, tedy vyvolání referenda „zdola“.
Bez pevných mantinelů může však referendum posílit populismus, alibismus politiků a polarizaci společnosti. Ve většině západních zemí tedy referendum mohou vyvolat jen parlamenty.
Mohlo by vás zajímat
Měla by být možnost rozhodovat i o zásadních otázkách, jako je členství v EU nebo NATO, anebo by ústavní rámec měl taková témata vyloučit?
Otázka, zda by se mělo hlasovat i o zásadních tématech, jako je členství v EU nebo NATO, je velmi citlivá. Zkušenosti z Evropy – například z Velké Británie – ukazují, že referenda o takových otázkách mohou mít dalekosáhlé následky a prohloubit společenské rozpory. Vidíme to při vyhodnocování tzv. brexitu stále každý den.
Jaká rizika přináší, když se politické spory přenesou do referend – může to posílit demokracii, nebo ji naopak oslabit?
Když se politické spory přenesou do referend, může to vypadat jako naplnění ideálu demokracie – lid rozhoduje přímo, bez prostředníků. Ve skutečnosti je to ale často dvojsečný nástroj, který dokáže demokracii stejně tak posílit, jako oslabit.
Referendum může mít přínos v tom, že posiluje legitimitu rozhodnutí a dává občanům pocit přímé účasti, zvětšuje angažovanost. V některých případech může působit i jako korekce politické moci, když se zástupci odtrhnou od vůle veřejnosti. To funguje například i u nás v místních referendech. Na celostátní úrovni je to ale jiné.
Referenda mají tendenci zjednodušovat složité problémy na otázky typu „ano–ne“.
Jaké to přináší důsledky?
Politická témata se redukují na slogany, emoce a moralizující kampaně. To může vést k polarizaci a ztrátě schopnosti společnosti hledat kompromis. Navíc politici mohou prostřednictvím referenda přenést odpovědnost za složitá nebo nepopulární rozhodnutí na „lid“, čímž se sami zbavují politické odpovědnosti.
Dalším rizikem je, že referendum může rozdělovat společnost. V kampaních se často vytrácí nuance, voliči jsou tlačeni do jednoho ze dvou táborů a debata se proměňuje v konflikt identit, nikoli argumentů. Příkladem je výše uvedený brexit – referendum, které mělo „vyřešit“ otázku vztahu k EU, ve skutečnosti rozdělilo zemi a destabilizovalo politickou scénu na roky dopředu.
Referenda tedy mohou mít pozitivní efekt tam, kde jde o konkrétní, srozumitelné a místní otázky. Ale v otázkách hodnotových nebo ústavních mohou demokracii oslabit – nejen proto, že vyhrocují společenské konflikty, ale i proto, že rozmazávají hranici mezi odpovědností a emocí.
Kde v Evropě podobné všeobecné referendum funguje a jaké jsou zkušenosti – například ve Švýcarsku nebo na Slovensku?
Evropská zkušenost je rozmanitá. Švýcarsko má dlouhou tradici referend, která funguje díky jasně daným pravidlům, politické kultuře a vysoké občanské participaci. Polovina všech referend na světě se stále koná ve Švýcarsku.
Naproti tomu Slovensko má od 90. let zkušenost spíše rozporuplnou – většina jeho referend byla neplatná pro nízkou účast a Ústavní soud musel opakovaně vymezovat, o čem se hlasovat vůbec smí. Spíš se tam referenda používají jako nástroj politického boje.
Česká republika se v tomto ohledu podobá spíš Belgii – jedinému dalšímu státu EU, který celostátní referendum nezná, protože upřednostňuje stabilitu svého zastupitelského systému.
