Nestýkali se od dětství. Otec pak vydědil svého syna kvůli nezájmu a dědičkou určil svoji sestru. Soud ale rozhodl jinak. Za narušené vztahy a nezájem může otec. O pomoc v nemoci si neřekl. Synovi tak náleží půl milionu. Jeho teta s dovoláním neuspěla.

Otec pořídil u notáře závěť s prohlášením o vydědění svého syna. Jako důvody vydědění uvedl, že syn o něj „neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl“. Že „když byl malý, jeho matka bránila, aby se s ním stýkal“, a že „on sám se nikdy nesnažil navázat kontakt“. Dědičkou svého majetku proto ustanovil sestru a její děti.

Není to pravda, žádal syn svůj díl

Syn se svého dílu domáhal žalobou. Podle něho nejsou důvody vydědění pravdivé. Byl to naopak otec, kdo už při jeho narození zpochybnil otcovství. Otec „od jeho narození neměl zájem se s ním stýkat a navázat citový vztah“. Tím zapříčinil, že si nebyli blízcí.

Po své tetě se u soudu domáhal svého povinného dědického podílu i s úrokem 15 %. Protože čistá hodnota pozůstalosti činila 2 032 081,52 Kč, syn od své tety žádal úhradu svého povinného dílu ve výši 508 020,38 Kč.

Případ vyděděného syna projednalo občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu na zářijovém zasedání. Schválilo z něho právní větu.

Mohlo by vás zajímat

Otec umíral bez pomoci syna

Žalovaná teta před soudem namítla, že její bratr vydědil svého syna „zcela právem“. Prý se celé dětství i v jeho dospělosti snažil navázat kontakt a obnovit příbuzenské vztahy. Ale tomu bránila synova matka. Takže posléze už ani syn neměl zájem se s otcem stýkat.

Její bratr trpěl po dlouhá léta těžkými onemocněními, kterým následně podlehl. Avšak syn mu „nebyl nápomocný v jeho těžkém životním období“.

O pomoc nepožádal, o nemoci neřekl

Okresní soud v Mostě se ale přiklonil na stranu synovy žaloby. Dospěl k závěru, že nedostatek citových pout způsobila zejména „nedostatečná snaha otce o rozvoj vztahu se synem“. Proto „syn neměl k otci žádný vztah ani v době dospívání a zletilosti“.

Otec nežádal syna o pomoc v nemoci a ani ho o ní neinformoval. „Sám byl soběstačný s výjimkou období hospitalizace a po hospitalizaci“, uvedl soud. Proto nebyly splněny podmínky pro vydědění podle občanského zákoníku. Důvody vydědění soud zamítl.

Povinný dědický díl ve výši 508 020,38 Kč muži náleží, rozhodl soud. Odvolací krajský soud to potvrdil.

Syn se měl podle tety přiznat

Proti tomu podala teta muže dovolání k Nejvyššímu soudu. Soudu prvního stupně vytýkala, že nevyzval syna – žalobce, aby prokázal neexistenci důvodů jeho vydědění, jak jsou uvedeny v občanském zákoníku. 

Sporné řízení podle části třetí občanského soudního řádu je ovládáno zásadou dispoziční, upozornil ale Nejvyšší soud. Soud je proto vázaný žalobou a vymezením skutku. Nemůže vycházet z jiného základu.

Kdo nese břemeno důkazů?

Poté Nejvyšší soud začal řešit otázku, kdo nese v řízení nepominutelného dědice břemeno tvrzení, které vedlo k vydědění. Ve sporném řízení musí žalobce uvést všechny skutkové okolnosti, kterými vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje své právo,“ upozornil Nejvyšší soud.

Účastníkům se ukládá povinnost tvrdit významné skutečnosti a označit důkazy. Podle judikatury závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení, lze učinit pouze tehdy, jestliže tak neučiní ani přes řádné poučení.

Dědička se musí ubránit žalobě vyděděného

V tomto případě nese břemeno tvrzení dědic. Žalovaná teta jako dědička musí dokázat svá slova, že syn byl vyděděn právem. Jedině tak se může podle Nejvyššího soudu ubránit žalobě vyděděného syna jako nepominutelného dědice.

Poučovací povinnost soudu neznamená, že má žalovanou navádět, jaký jiný důvod vydědění by mohla pro úspěch ve svém sporu předložit. Poučovací povinnost soudu tady není proto, aby soud radil, na čem má vybudovat svoji procesní obranu, vzkázal ženě Nejvyšší soud.

Důvody nevyšly najevo, rozsudek platí

Soudy dovodily, že muž nebyl platně vyděděn. Tento závěr dědička před Nejvyšším soudem nezpochybnila. Ačkoli mohla v průběhu řízení předložit další důvody vydědění, jak je jmenuje občanský zákoník, jiné nepřinesla ani netvrdila. „Takové další důvody ani nevyšly jinak najevo,“ uzavřel Nejvyšší soud.

Rozsudek odvolacího soudu byl správný, uzavřel Nejvyšší soud a dovolání zamítl.

Právní věta:

V řízení o žalobě nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu, vedeném proti žalovanému zůstavitelovu dědici, má břemeno tvrzení a na ně navazující břemeno důkazní o důvodnosti vydědění nepominutelného dědice žalovaný zůstavitelův dědic, a to nejen ohledně důvodu uvedeného v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i ohledně důvodů vydědění způsobilých mít za následek vydědění nepominutelného dědice (§ 1646 a 1647 o. z.), které zůstavitel v prohlášení o vydědění neuvedl.