Převést krachující firmu na bílého koně a vůbec se ji nesnažit zachránit se může jednatelům vymstít. Ukázal to čerstvý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Věřitel si v uvedeném případu došlápl na bývalé šéfy zkrachovalé firmy a požadoval, aby dluhy zaplatily ze své peněženky. V budoucnu by takový postup mohl být ještě častější. Čeští insolvenční správci totiž začínají objevovat nový nástroj vymáhání dluhů po statutárních orgánech zkrachovalých společností.
Příběh, který řešil Vrchní soud v Olomouci je zdánlivě banální. Společnost Marvissimo provozovala penzion a restauraci. Poté, co přestala platit nájemné, přišla o provozovnu a s ní i o jediný zdroj příjmů. Jednatelé – sourozenci – firmu záhy převedli na jiného podnikatele – Roberta Š. Ten byl ale v té době jednatelem nejméně osmdesáti dalších firem, z nichž mnohé skončily v úpadku. Firma Marvissimo zanikla bez majetku a s dluhem ve výši téměř 14 milionů korun.
Tady mohl příběh skončit likvidací zkrachovalé společnosti na jedné straně a odepsáním dluhů na straně věřitelů. Zdeněk G., který Marvissimu pronajímal prostory restaurace, se ale s takovým závěrem nesmířil. Rozhodl se domáhat ručení členů statutárních orgánů za dluhy společnosti. A uspěl.
Příliš drahá sázka na bílého koně
Soud v olomouckém případu konstatoval, že se měli žalovaní jednatelé snažit o obnovení provozu restaurace v jiných prostorách, zajistit krizového manažera nebo alespoň řešit s věřiteli jejich pohledávky. Nic z toho ale podle vrchního soudu neudělali. Místo toho se společnosti „utekli“ a převedli ji na bílého koně.
„Pro odvrácení hrozícího úpadku Společnosti žalovaní jako jednatelé neučinili vůbec nic. Jejich jedinou reakcí na hrozící úpadek bylo odvolání sebe samých z funkce jednatelů, přičemž smyslem tohoto kroku rozhodně nebylo jmenování osoby, jejímž úkolem by bylo odvrátit hrozící úpadek,“ uvedl v rozsudku předseda soudního senátu Ladislav Bognár. Taková reakce podle něj jednoznačně zakládá ručení žalovaných za dluhy zkrachovalé firmy. Soud tak svým rozsudkem otevřel cestu věřitelům k uspokojení jejich mnohamilionových pohledávek z majetku žalovaných jednatelů.
Mohlo by vás zajímat
Nepodcenit špatnou situaci firmy
Případ, který posuzoval Vrchní soud v Olomouci, se řídil ještě starou právní úpravou zákona o obchodních korporací, která platila do roku 2021. Mezi tím se ale do českého právního řádu dostal zcela nový nástroj. Jde o takzvanou žalobu na doplnění pasiv, která má být účinnějším kalibrem ve vymáhání dluhů na šéfech zkrachovalých firem. Její principy a závěry jsou ale v zásadě podobné olomouckému případu.
Cílem žaloby na doplnění pasiv je získat další majetek, z něhož bude možné uspokojit věřitele. Zároveň by měla fungovat i jako preventivní nástroj. Sloužit má k tomu, aby členové statutárních orgánů obchodních korporací vykonávali svou funkci s péčí řádného hospodáře. Tím se vyhnout povinnosti vydávat do majetkové podstaty zkrachovalé společnosti svůj osobní majetek.
Podle Jiřího Rahma, vedoucího insolvenční praxe kanceláře A&O Shearman Praha, se nový typ žaloby začíná čím dál tím více vyskytovat v pomyslném arsenálu insolvenčního správce. „Je tomu tak především proto, že v našich poměrech dlužníci vstupují do insolvenčního řízení příliš pozdě. Často jsou tak věřitelé postaveni před situaci vyprázdněné majetkové podstaty a v zásadě nulového uspokojení jejich pohledávek,“ vysvětluje Rahm.
Ačkoli judikatura stále není ustálená, soudy už podle něj začínají vymezovat hranice odpovědnosti členů statutárních orgánů. Hledají rovnováhu mezi podnikatelským rizikem a nedbalostí.
Náročný, ale potřebný nástroj
Tak jednoznačných příkladů, jako jako byl ten z Olomouce, ale zatím podle nové právní úpravy není mnoho. Novela zákona o obchodních korporacích žalobu na doplnění pasiv sice zavedla už téměř před pěti lety, insolvenční správci a věřitelé se ji ale teprve učí používat.
„Já jsem ji vlastně ještě nepoužil,“ přiznává Lee Louda, jeden z nejvýraznějších českých insolvenčních správců. A vysvětluje důvody: „Aby bylo možné žalobu na doplnění pasiv použít, musí být splněna spousta předpokladů. Musí jít o případ, kde dlužní nepodal zavčas insolvenční návrh a nepřipojil se ani k návrhu věřitelskému. Samozřejmě musí být také zřejmé, že tím oddálil řešení špatné situace společnosti a způsobil věřitelům újmu.“
Insolvenční správce Jan Mašek je optimističtější. Myslím si, že se tento typ žaloby postupně začne zhusta používat. „My už teď máme vytipované případy, kde ji určitě podáme. Děláme si rozsáhlé analýzy na její použití a hodláme ji aplikovat,“ popisuje.
Zásadní pro razantnější nástup žaloby na doplnění pasiv podle něj nyní bude to, jak k ní bude přistupovat aplikační praxe soudů.
Šéfové, dejte si pozor!
Podle Pavla Boguského, partnera a vedoucí restrkturalizační a insolvenční praxe advokátní kanceláře Dentons, se zatím naplnila spíše varovná než represivní funkce tohoto institutu. „Již jen samotná existence tohoto právního nástroje jistě má určitý prevenční charakter. Členy statutárních orgánů může motivovat k důslednějšímu plnění jejich povinností a tím i k omezení počtu případů úpadku obchodních korporací,“ míní.
Avšak v praxi podle něj jen minimum případů dospěje až do té fáze, kdy insolvenční správce žalobu na doplnění pasiv skutečně podá, a v ještě méně případech se mu pak podaří příslušný spor dotáhnout až do úspěšného konce. Stejně jakou Lee Louda i Boguský upozorňuje na složité podmínky pro využití žaloby na doplnění pasiv. K těm patří zejména rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku a způsobu jeho řešení ve vztahu k dané společnosti, porušení povinnosti členem statutárního orgánu, které bylo příčinou úpadku dané obchodní korporace, a podání žaloby ze strany insolvenčního správce.
První podmínka, tedy rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku, musí být naplněna ještě před podáním samotné žaloby. Ohledně druhé z podmínek platí, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má člen statutárního orgánu odpovědnost za řádný výkon své funkce, nikoli za výsledek svého jednání. „Za porušení povinnosti člena statutárního orgánu tedy nemůže být sama o sobě považována skutečnost, že se obchodní korporace ocitla v úpadku. Pro založení odpovědnosti je nutné, aby se do tohoto stavu dostala z důvodu porušení péče řádného hospodáře daného člena statutárního orgánu,“ vysvětluje Boguský.
Chybí ustálená judikatura
Podle Jiřího Rahma z A&O Shearman, ale nejde kvůli tomu na žalobou na doplnění pasiv zlomit hůl. „Jakkoli je tato možnost pro věřitele k dispozici již více než čtyři roky, musíme vzít v potaz, že řada soudních sporů, kde insolvenční správce k této možnosti přistoupil, ještě není pravomocně ukončených,“ uvádí advokát. Až na několik málo výjimek tak podle něj stále chybí ustálená judikatura, která jediná více napoví, jakým způsobem především Nejvyšší soud přistoupí k vymezení pravidel odpovědnosti člena statutárního orgánu pro případ potřeby doplnění pasiv.
Jeho slova ostatně potvrzují zkušenosti z Francie, kde žaloba na doplnění pasiv funguje už desítky let a stala se běžně používaným nástrojem insolvenční praxe. Právě tam se české ministerstvo spravedlnosti při jejím zavádění inspirovalo.
Zisk pro věřitele i insolvenční správce
Použití žaloby na doplnění pasiv není snadné a žádá si velmi pečlivou práci insolvenčního správce a jeho právní poradců. Experti přesto očekávají že i v Česku uchytí. „Pokud v majetkové podstatě není žádný majetek, jedná se o jedinou cestu, jak zajistit alespoň nějaké uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů,“ upozorňuje Rahm.
Může jíž přitom o značné částky. Například má-li firma 10 milionů korun dluhů a majetek za půl milionu, může insolvenční správce u soudu žádat, aby 9,5milionový rozdíl doplnili právě členové jejích statutárních orgánů.
K využití žaloby pak insolvenční správce motivuje zákonná povinnost dosáhnout co největšího uspokojení věřitelů. A nejde opomenout ani jejich ekonomické zájmy. Úspěšné vymožení prostředků do majetkové podstaty zkrachovalé společnosti se totiž zprostředkovaně projeví na jejich odměně.
