Příliš komplikované a odtržené od praxe. Tak hodnotí generální ředitelka agentury ManpowerGroup první návrhy na přenesení evropské směrnice o práci prostřednictvím platforem do českého práva. Česko má přitom díky směrnici jedinečnou příležitost reformovat své pracovní zákony. Pokud se jí stát chopí, může vytvořit moderní pravidla nejen pro kurýry firem jako Bold a Uber, ale i pro IT a kreativní profese. Ty zatím mizí v šedé zóně švarc systému.
Co vy osobně považujete za nejpodstatnější součást směrnice o práci prostřednictvím platforem? Jaký signál tím Evropská unie vysílá českému trhu práce?
Záměr je podle mě dobrý, ale může ho zničit špatné provedení. Pokud se směrnice přenese do českého právního prostředí příliš byrokraticky a komplikovaně, může mít přesně opačný efekt, než byl zamýšlen. Zásadní je, aby nové povinnosti firmy – zejména malé a střední podniky – zbytečně nezatěžovaly. Návrhy, které jsem viděla, pro zaměstnavatele úplně příjemné nebyly.
Co vám na dosavadních návrzích připadalo problematické? Můžete uvést konkrétní příklad?
Materiály, které na ministerstvu práce a sociálních věcí vznikly, byly extrémně komplikované, úplně odtržené od praxe. Nebyla za nimi žádná politická dohoda ani jasné zadání. Šlo o návrhy, které vznikly čistě na úřednické úrovni, bez ohledu na to, jak platformová práce reálně funguje. Proto jsme doporučili je celé zahodit a začít znovu – tentokrát od politické shody.
O jaké politické rozhodnutí má jít?
Stát si musí ujasnit, zda chce jít cestou takzvaného třetího režimu práce. Dnes máme v Česku v zásadě jen dva póly: klasický zaměstnanecký poměr podle zákoníku práce, který ale nenabízí flexibilitu, a OSVČ, což byl původně nástroj pro podnikatele a živnostníky, kteří se chtěli o sebe postarat sami. Ale dnes se používá i tam, kde jde fakticky o závislou práci. To má negativní dopady jak na samotné pracovníky, tak na stát. OSVČ mají extrémně malé odvody, většina z nich v důsledku toho odchází do penze s extrémně malými příjmy. A zároveň vlastně neodvádějí státu dostatečné prostředky, aby je mohl odpovídajícím systémem chránit.
Platformám, jejichž pracovníci jsou zvyklí brát práci, když zrovna chtějí, ani jeden z těchto systémů nevyhovuje. Takže můj názor je, že potřebujeme něco mezi nimi. To je to, co trh žádá. Platformová práce do budoucna poroste a my jí musíme dát právní rámec, který by jednak ochránil zaměstnance, ale zároveň dal nějaké jistoty zaměstnavatelům. A navíc zajistil státu prostředky na ochranu takto pracujících lidí. Jenže v tuto chvíli jsme znovu na začátku. Ten původní navržený materiál byl nesmírně komplikovaný.
Původní materiál? Šlo o věcný záměr, nebo už návrh zákona?
To, co na ministerstvu práce vzniklo, bylo už přímo paragrafové znění k návrhu zákona k platformové směrnici. A to je právě problém. Nemáme věcný záměr zákona a už někdo píše paragrafy. To je absurdita.
Proč podle vás současné právní nastavení pro platformovou práci nefunguje?
Platformová práce je ze své podstaty flexibilní. Člověk se přihlásí do systému, vezme zakázku, když má čas, a zase se odhlásí. To klasický zaměstnanecký poměr neumí. Naopak OSVČ režim zase neposkytuje dostatečnou ochranu. Výsledkem je šedá zóna. Někde se obchází pravidla záměrně, jinde firmy jen hledají legální nástroj, který ale neexistuje. Nemyslím si, že většina firem chce fungovat nefér, jen prostě nemá jinou možnost.
Jak by tedy podle vás měl ideální právní rámec vypadat?
Mělo by jít o vztah, který není klasickým zaměstnáním, ale ani podnikáním. Pracovník by měl určitou ochranu, například v oblasti sociálního a zdravotního pojištění, a zároveň by zůstala zachována flexibilita. Zákoník práce bych zachovala pro profese a segmenty, kde funguje dobře, ale vedle něj je potřeba vytvořit další režim. Byla by to taková lehká verze zaměstnání, která ani nemusí být součástí zákoníku práce.
Směrnice ale konkrétní řešení nepředepisuje. Je to podle vás problém?
Směrnice je velmi obecná a dává členským státům prostor, aby si řešení nastavily podle svých podmínek. Vnímám ji spíš jako impulz k tomu, aby se o tom vedla politická debata a také debata se sociálními partnery.
Je podle vás třetí režim použitelný i mimo klasické platformy, například v IT nebo kreativních profesích, kde lidé dnes také často pracují jako OSVČ pro jedinou firmu?
Ano. Směrnice se netýká jen řidičů rozvážkových platforem, její princip je mnohem širší. IT sektor je typický příklad – projektová práce, práce pro více zadavatelů, potřeba rychle „zapnout a vypnout“ spolupráci. Ten model je v zásadě stejný. To nás vedlo k závěru ‚pojďme se o tom v pracovních skupinách bavit a možná o tom napsat samostatný zákon‘. Společenská poptávka po něm určitě je. Myslím, že by se dal nový režim práce nastavit tak, aby byl aplikovatelný na nejrůznější typy profesí nebo oborů.
Existují zahraniční příklady, kterými by se Česko mohlo inspirovat?
Ano. Například Velká Británie pracuje se statusem „pracovník“, který není zaměstnancem, ale ani podnikatelem. Má určitý rámec ochrany, který platí pro něj i pro zadavatele práce. Podobné modely existují i ve Španělsku nebo Portugalsku. Nejde o to je mechanicky kopírovat, ale inspirovat se principem.
