Česká právní úprava plošného uchovávání dat o elektronické komunikaci dlouhodobě a zvlášť závažným způsobem porušuje právo Evropské unie. Potvrdil to Nejvyšší soud, který zamítl dovolání Ministerstva průmyslu a obchodu. Stát se tak musí omluvit novináři Janu Cibulkovi za zásah do jeho práv na ochranu soukromí a osobních údajů.
Spor se týkal takzvaného data retention, tedy povinnosti provozovatelů elektronických komunikací plošně uchovávat provozní a lokalizační údaje o uživatelích. Z těchto dat lze zpětně dovodit, kdo, s kým a odkud komunikoval, nikoli však samotný obsah zpráv. Rozsudek je dočasně zveřejněn na úřední desce Nejvyššího soudu.
Tento soud ale nemá pravomoc zákony rušit, případná změna tedy záleží na politicích. Ústavní soud (ÚS) v minulosti ponechal právní úpravu v platnosti. Nový návrh na zrušení by k ÚS případně musel podat nějaký oprávněný navrhovatel, například skupina poslanců či senátorů.
Preventivní sběr údajů o všech uživatelích
Nejvyšší soud se v rozhodnutí podrobně zabýval ustanovením zákona o elektronických komunikacích, které ukládá povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje.
„Směřuje k preventivnímu uchovávání údajů prakticky všech uživatelů služeb elektronických komunikací prakticky vždy, a to v takovém rozsahu údajů, ze kterého je možné vyvodit konkrétní závěry o soukromém životě osob,“ konstatoval senát vedený předsedou Davidem Vláčilem.
Mohlo by vás zajímat
Podle Nejvyššího soudu taková právní úprava neodpovídá požadavkům unijní legislativy ani ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Plošné a nerozlišující uchovávání dat je podle této judikatury přípustné pouze ve zcela výjimečných situacích, například při bezprostředním a vážném ohrožení národní bezpečnosti, a to jen po nezbytně nutnou dobu.
Odpovědnost státu i za legislativní činnost
Nejvyšší soud zároveň zopakoval zásadní právní závěr, že stát nese odpovědnost nejen za správní postupy, ale i za legislativní činnost, pokud při ní poruší právo Evropské unie.
„Stát nese odpovědnost za majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou nesprávnou implementací unijních směrnic,“ uvedl soud. Není přitom rozhodující, že k zásahu došlo prostřednictvím zákona. Pokud vnitrostátní právní úprava odporuje unijnímu právu, odpovědnost státu tím není vyloučena.
Šestiměsíční uchovávání provozních a lokalizačních údajů
Napadená právní úprava ukládá provozovatelům komunikačních sítí povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje po dobu šesti měsíců. O tato data pak mohou žádat policie, Bezpečnostní informační služba, Vojenské zpravodajství a v některých případech také Česká národní banka.
Cibulka v žalobě namítal, že plošné shromažďování údajů představuje zásah do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení. Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu požadoval omluvu za porušení unijní směrnice o soukromí a elektronických komunikacích.
Obecné soudy žalobu původně zamítly
Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze žalobu nejprve zamítly. Dospěly k závěru, že stát nenese odpovědnost za normotvornou činnost a že tvrzená újma je pouze potenciální, nikoli konkrétní a prokázaná.
Nejvyšší soud ale v předchozím kasačním zásahu tato rozhodnutí zrušil. Zdůraznil, že porušení práva Evropské unie může samo o sobě založit odpovědnost státu, a to i tehdy, pokud k němu došlo přijetím zákona. Po novém projednání pak Cibulka se žalobou uspěl a Nejvyšší soud nyní tento závěr pravomocně potvrdil.
Praktická užitečnost nestačí
Nejvyšší soud v aktuálním rozhodnutí připustil, že plošné uchovávání provozních a lokalizačních údajů může mít praktickou užitečnost pro orgány činné v trestním řízení. Zmínil také úvahy o možné budoucí změně unijní právní úpravy.
„Nelze vyloučit, že ve střednědobém časovém horizontu povedou tyto snahy ke změně v podobě zmírnění nyní poměrně striktních požadavků unijního práva,“ uvedl soud.
Současně ale zdůraznil, že aktuální česká právní úprava těmto požadavkům neodpovídá, a to bez ohledu na její možnou praktickou efektivitu.
Ústavní soud úpravu dvakrát zrušil
Uchováváním zmíněných údajů se v minulosti opakovaně zabýval také Ústavní soud. Dvakrát úpravu zrušil. Kritizoval tehdy dvouletou lhůtu pro uchovávání dat a nepříliš konkrétní vymezení účelů, pro které operátoři údaje poskytovali.
Naposledy, v roce 2019, ústavní soudci ale návrh na zrušení zamítli. Vyslechli tehdy řadu odborníků, pro zachování pravidel se vyslovovali policisté i státní zastupitelství. Shromažďování a dočasné ukládání dat není v rozporu s ústavou, je v zákonech přiměřeně upravené, existují pojistky proti zneužití dat, řekl tehdy soudce zpravodaj Jaromír Jirsa.
Nejvyšší soud ale nyní poukázal na to, že v mezičase vydal Soudní dvůr EU několik zásadních rozsudků, které zpřísnily pohled na plošné uchovávání dat. Ústavní soudci proto tehdy posuzovali jiný právní stav, navíc se zabývali především souladem s českou ústavou, zatímco NS se soustředil na evropský kontext.
