Jedenáct dní ticha. Bez mobilů, bez televize, bez zbytečných slov. Jen strukturovaný den, meditace a prostor být sama se sebou. Šest odsouzených žen z Věznice Světlá nad Sázavou se po více než dvaceti letech vrátilo do pardubické věznice, ne kvůli výkonu trestu, ale kvůli programu Tichý oddíl. Ten ženám nabízí výjimečnou možnost zastavit se a podívat se na vlastní život bez hluku, kterým je běžný vězeňský režim i život před ním zaplněný.
Po odjezdu poslední odsouzené ženy v květnu 2004 sloužily prostory pardubické věznice výhradně mužům. Návrat žen měl tentokrát jiný význam. Šestice odsouzených absolvovala druhý běh standardizovaného programu Tichý oddíl, inspirovaného norským modelem Retreat House z věznice Halden.
Cílem programu není náboženská formace, ale spirituální práce se sebou samým, sebereflexe a možnost nahlédnout vlastní minulost v podmínkách bez rušivých vlivů. Po dobu jedenácti dní žily ženy bez přístupu k médiím a bez běžné komunikace. Každý den měl přesně daný rytmus – meditace, individuální reflexe, osobní rozhovory s lektory, modlitba, společný oběd i večerní shrnutí dne.
Základní podmínkou byla povinnost mlčení po celou dobu trvání programu, při zachování všech zákonných práv účastnic.
Ticho, které žene ke svědomí
Podle organizátorů má ticho u žen specifickou dynamiku. Právě v mlčení se často ozývá svědomí naplno a otevírají se témata, která ženy dlouhodobě potlačovaly. Často souvisejí s péčí o druhé, s odpovědností a s dlouhodobým upozaděním vlastních potřeb.
Pro mnohé účastnice bylo ticho poprvé po letech prostorem, kde mohly zpomalit, přestat bojovat a přestat se bránit. V běžném vězeňském režimu je podle nich obtížné vytvořit podmínky pro skutečné zastavení, které by nebylo vynucené, ale vycházelo z vnitřní volby.
Mohlo by vás zajímat
Jedna z odsouzených v průběhu programu uvedla:
„Netušila jsem, že mne to tak – teď nemůžu najít ta správná slova – vcucne. Nevěřila bych tomu.“ Další popsala zkušenost slovy: „To ubytování, ticho… to vám dá hned prostor pro hloubku myšlenek, pro otevření Pandořiny skříňky, přemýšlení o věcech, které jsem zahrabala hodně hodně hluboko.“
Spolupráce vězeňské služby, duchovní péče a kraje
Na projektu se podílela Vězeňská služba České republiky, Vězeňská duchovenská péče a Pardubický kraj. Ten se významně zapojil do vybavení a zkulturnění ubytovacích prostor. Podle organizátorů právě spolupráce těchto institucí umožnila vznik prostředí, které dává odsouzeným ženám reálnou šanci pracovat na změně života po výkonu trestu.
Závěrečného setkání se zúčastnil první zástupce ředitele věznice, který absolventkám osobně předal certifikáty o dokončení programu. Přítomna byla i vedoucí výkonu trestu, která dlouhodobě sleduje průběh programu a jeho dopady.
Absolventky vyjádřily přání pokračovat v osobním rozvoji i nadále. Některé z nich uvedly, že díky programu lépe porozuměly svým reakcím a dokázaly pojmenovat rizika, která je v životě opakovaně vedla ke stejným chybám.
„Když nechci v životě znova sklouznout, nebudu chodit tam, kde to klouže!“ říká jedna odsouzená při závěrečné reflexi programu.
