Jedenáct let pracovala bez problémů jako obsluha čerpací stanice. Brala směny navíc, zaskakovala za kolegy a podle soudů nižších stupňů se snažila zaměstnavateli vycházet vstříc i nad rámec svých povinností. Pak přišel jeden den neomluvené absence – a výpověď z pracovního poměru. Spor, který začal jako běžná pracovněprávní kauza, se nakonec dostal až k Ústavnímu soudu.
Zaměstnavatel dal ženě výpověď v březnu 2022. Jako důvod uvedl neomluvenou jednodenní absenci a odmítnutí převedení na jinou práci. Zaměstnankyně výpověď označila za neplatnou a trvala na dalším zaměstnávání, proto se obrátila na soud s určovací žalobou.
Okresní soud i krajský soud jí daly za pravdu. Připustily, že k porušení pracovních povinností došlo, nepovažovaly ho však za natolik závažné, aby odůvodňovalo výpověď. Podle krajského soudu bylo nutné hodnotit jednání zaměstnankyně v celém kontextu. Zdůraznil, že „neomluvená absence v rozsahu jedné pracovní směny sama o sobě ještě nemusí dosahovat intenzity závažného porušení pracovních povinností“, pokud jsou zde polehčující okolnosti.
Obrat u Nejvyššího soudu
Zásadní obrat přišel u Nejvyššího soudu. Ten rozhodnutí nižších soudů změnil a žalobu zaměstnankyně zamítl. Podle dovolacího soudu už samotné neomluvené zameškání práce v rozsahu jedné směny, navíc v situaci, kdy zaměstnavatel opakovaně nesouhlasil s čerpáním dovolené, narušilo důvěru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem natolik, že šlo o závažné porušení pracovních povinností.
Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „neomluvené zameškání práce narušuje nezbytnou důvěru, na níž je pracovněprávní vztah založen“. Intenzitu porušení podle něj nesnižuje ani skutečnost, že se zaměstnankyně snažila zajistit za sebe náhradu, ani její předchozí bezproblémová praxe.
Mohlo by vás zajímat
Zaměstnankyně se obrátila na Ústavní soud. Tvrdila, že Nejvyšší soud „svévolnou a ústavně nekonformní interpretací zákona“ odmítl komplexně zhodnotit všechny okolnosti případu a že její jednodenní absence byla nesprávně považována za dostačující důvod výpovědi sama o sobě.
Právo na proces, nikoli na výsledek
První senát Ústavního soudu, jehož zpravodajem byl Jan Wintr, ale ústavní stížnost zamítl. Soud zdůraznil, že právo na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod zaručuje procesní pravidla, nikoli konkrétní výsledek sporu.
„Z práva na soudní ochranu neplyne právo na konkrétní hmotněprávní výsledek ani právo na ‚jediné správné‘ odůvodnění soudního rozhodnutí,“ uvedl Ústavní soud. Podstatné je podle něj to, aby soud „srozumitelným způsobem předložil klíčové úvahy, které jej k rozhodnutí vedly, a vypořádal se s relevantními argumenty“.
Ústavní soud zároveň upozornil, že opačný výklad by „popíral roli Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti“.
Hodnocení skutku je věcí obecných soudů
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že Nejvyšší soud odmítl komplexní hodnocení případu. „Nejvyšší soud skutkové okolnosti hodnotil, avšak hodnotil je jinak než stěžovatelka a soudy nižších stupňů,“ konstatoval Ústavní soud.
Zároveň připomněl, že „hodnocení skutkových okolností a výklad podústavního práva jsou primárně věcí obecných soudů“ a Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich postup porušil základní práva. Samotný nesouhlas s právním hodnocením k takovému zásahu nestačí.
Disent: Nejvyšší soud měl jít dál v odůvodnění
K nálezu připojila odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Ronovská. Nezpochybnila možnost Nejvyššího soudu dospět k jinému závěru než soudy nižších stupňů, kritizovala však kvalitu a přesvědčivost jeho odůvodnění.
Podle Ronovské Nejvyšší soud „nedostatečně vysvětlil, proč považuje úvahy nižších soudů za zjevně nepřiměřené“ a nevymezil jasně, proč má mít jednodenní absence v daném případě samonosnou váhu bez ohledu na další okolnosti. Takový postup podle ní „oslabuje předvídatelnost rozhodování v pracovněprávních sporech“.
