Dívka si přála žít po smrti matky u babičky se psem. Otce má ráda, ale bydlet s ním odmítá. Ten tvrdí, že chce dítě připravit na reálný život, což podle něj prarodiče nedokáží. Soudy nenašly proti otci žádný argument. Přesto dívku svěřily do péče babičky, neboť dítě na tom trvá. Otci, který si stěžoval, že přání dítěte si nelze plést s nejlepším zájmem, nepomohl ani Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku.
Rodiče dívky se rozvedli v roce 2020, v té době jí bylo jedenáct let. Otec se odstěhoval do jiného města, kde pracoval jako tlumočník. S dívkou se pravidelně stýkal, trávil s ní dovolené, platil výživné a další náklady, uvádí nález Ústavního soudu. V roce 2021 však matka po nemoci zemřela.
Hned po úmrtí matky se do rodinného domu nastěhovala babička s dědečkem a se sestrou zesnulé matky, která tehdy žila v Itálii. Převzali péči o dítě a znemožnili otci nastěhovat se zpátky, i když si chtěl upravit pracovní dobu a přizpůsobit se potřebám dcery. Babička podle otce navíc odmítala diskusi o péči o dítě.
Neúspěšná jednání a první soudní řízení
Navzdory případové konferenci orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a setkáním u mediátorky se zúčastnění nedohodli. Babička podala návrh na svěření dívky do její péče. Soud jí přes přání tehdy 13leté dívky napoprvé nevyhověl.
Otec byl jediným zákonným zástupcem dívky. Babička se sice na výchově dlouhodobě podílela a dívka je na ni zvyklá – „po smrti matky v ní našla psychickou oporu a má s ní navázány odpovídající vztahy a citové pouto“, konstatoval soud.
Mohlo by vás zajímat
Otec se vrátil, babička s dívkou odešla
Otec se nastěhoval do domu za dcerou. Dívka se však s babičkou přestěhovala do domu prarodičů. Babička nikdy dítě otci nepředala. Na odvolání babičky následně krajský soud změnil rozsudek – dívku jí svěřil a otci nařídil platit výživné deset tisíc korun měsíčně.
Krajský soud vyslovil názor, že jde o nestandardní opatrovnickou věc. Babička o dítě pečovala od jeho narození kvůli pracovnímu vytížení rodičů. Dívka celou dobu trvala na tom, že jejím přáním je zůstat trvale u babičky.
Otec argumentoval lepší přípravou na reálný život
Otec se obrátil na Ústavní soud, kde rozhodnutí napadl jako excesivní. Podle něj je biologický rodič nenahraditelný. Součástí hájení zájmů dítěte je snaha vychovat z něj do budoucna samostatnou osobnost schopnou soběstačnosti a prosazení ve společnosti.
Zpochybnil také péči prarodičů, kteří podle něj bývají ve vztahu ke svým vnoučatům benevolentní. Vnoučata v jejich péči mohou mít zkreslený náhled na realitu. Poskytují jim nadstandardní „služby“, neustálou péči, jako je vyvařování, přecitlivělost v nemoci. Pro budoucnost je výlučná péče prarodičů nezdravá, předestřel otec před Ústavním soudem.
Babička se vyjádřila, že „nebude-li nezletilá v její péči, trauma ze smrti matky se prohloubí. Následky ponese i v dospělosti“. K tomu ale předložila posudek znalkyně, který říkal, že dívka je na svůj věk rozumově spíše dospělá. Otec také zpochybnil babiččino tvrzení, že dívku vychovávala místo rodičů právě ona.
Otec odpověděl, že babička bohužel ztotožňuje péči o dítě s péčí o vnouče a situaci staví tak, že dívku vychovávala místo rodičů právě ona, což není pravda.
Kolizní pracovník: Vztah otce s dcerou funguje
Kolizní pracovník pro Ústavní soud potvrdil, že otec s babičkou komunikuje, vše potřebné dceři zajišťuje, plní rodičovskou odpovědnost, s dcerou se pravidelně vídá a účastní se její výchovy. Mají spolu hezký vztah. Dívce by asi nevadilo, kdyby případně přešla do péče otce. Situaci by pravděpodobně přijala.
Přesto Ústavní soud otcovu stížnost zamítl. Vůči otci a babičce vydal výzvu: Pokračování soudního řízení (po případném zrušení napadeného rozsudku) by negativně působilo na nezletilou. „Proto vyzývá otce i babičku, aby se – třeba i za pomoci odborníků – snažili nastalou situaci řešit i nadále vzájemnou dohodou.“
Soud s napravením vztahů nepomůže
Žádný soud nemůže podle Ústavního soudu upravit vztahy ideálně ani napravit vztahy již narušené. Je především záležitostí otce a babičky, aby upřednostnili zájmy dívky před osobními antipatiemi a netraumatizovali ji svými konflikty. Měli by umožnit zdravý vztah dívky k oběma stranám, když „nelze vyloučit, že nezletilá přijme stěžovatelovu péči, aniž by byla nutná úprava soudním rozhodnutím,“ napsal Ústavní soud.
Odlišné stanovisko ale k nálezu předložil soudce Jan Wintr, který během rozhodování převzal funkci zpravodaje po zániku funkce soudce Jana Filipa.
Soudce Ústavního soudu Jan Wintr s většinovým rozhodnutím nesouhlasil. Ve svém odlišném stanovisku uvedl, že krajský soud podle něj zjevně porušil § 953 občanského zákoníku, protože svěřil dítě do péče babičky, ačkoliv v řízení nevyšla najevo jediná překážka, která by otci bránila o dceru osobně pečovat. Podle Wintra je péče jiné osoby vůči rodičovské péči pouze subsidiární a má sloužit hlavně jako dočasné řešení, nikoli jako náhrada fungujícího rodiče.
Krajský soud podle něj navíc nedostatečně zkoumal nejlepší zájem dítěte a fakticky jej ztotožnil pouze s přáním nezletilé zůstat u babičky. To je ale podle Wintra málo, protože přání dítěte a jeho nejlepší zájem nemusí být totožné. Zdůraznil také, že v řízení nikdo netvrdil ani neprokázal, že by vztah mezi otcem a dcerou byl rozvrácený nebo že by otec nebyl schopen péče. Rozhodnutí proto podle něj nepřiměřeně zasáhlo do ústavně zaručeného práva otce vychovávat své dítě a představovalo nepřípustné použití institutu svěřenectví k jinému účelu, než pro který byl zákonem vytvořen.
ESLP: Dítě chápalo následky svého rozhodnutí
Stížnost otce pro porušení práva na rodinný život nakonec zamítl i Evropský soud pro lidská práva. Otec si stěžoval, že svěření dcery do péče babičky je zásah v rozporu s vnitrostátním právem. České soudy proti jeho osobě nepředložily žádný argument, který by takový krok oprávnil.
Dívce však bylo 12 let, když ji poprvé vyslechl její opatrovník, a 13 let, když ji vyslechl krajský soud. „Byla si tedy již schopna vytvořit vlastní názor na danou věc a pochopit její důsledky,“ uvedl ke stížnosti otce Evropský soud pro lidská práva.
Podle ESLP jakmile děti dospějí a jsou schopny formulovat si vlastní názor na svůj vztah s rodiči, měly by soudy jejich názorům, pocitům i jejich právu na respektování soukromého života věnovat náležitou pozornost.
„Soud dále poznamenal, že postoj K. – který vyjádřila před opatrovníkem, soudy a znalcem – zůstal po celou dobu řízení stejný a byl podpořen specifickými prvky, jako je její silná vazba na babičku či její přání ponechat si psa, což byla perspektiva, ze které nebyl stěžovatel příliš nadšen,“ uvedl mimo jiné v rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva, než stížnost otce zamítl.
