Sourozenci, kteří jako nezletilí strávili více než rok v krizovém centru, neuspěli s ústavní stížností kvůli náhradě újmy. Domáhali se odškodnění poté, co Výbor OSN pro práva dítěte dospěl k závěru, že české orgány při jejich odebrání z rodiny porušily Úmluvu o právech dítěte. Ústavní soud ale zdůraznil, že stanoviska tohoto výboru sama o sobě nezakládají právo na odškodnění ve vnitrostátním právu. Stěžovatelé se případné náhrady mohou domáhat pouze cestou civilní žaloby.
Případ se týká dvou sourozenců, které soud v roce 2019 na základě předběžného opatření umístil do krizového centra pro děti a dospívající. Proti rozhodnutí se tehdy bránili ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl. Následně se obrátili na Výbor OSN pro práva dítěte.
Ten v roce 2023 dospěl k závěru, že Česká republika při rozhodování o jejich situaci porušila Úmluvu o právech dítěte. Podle výboru české orgány nepostupovaly v nejlepším zájmu dětí, nevyslechly je a nepřiměřeně zasáhly do jejich osobní svobody.
Sourozenci se poté obrátili na ministerstvo spravedlnosti a žádali náhradu nemajetkové újmy ve výši 184 500 korun. Odkazovali přitom právě na stanovisko výboru OSN. Ministerstvo jim však nevyhovělo a správní soudy následně konstatovaly, že případný nárok má soukromoprávní povahu a je třeba jej uplatnit v občanskoprávním řízení.
Výbor není mezinárodní soud
Ústavní soud nyní jejich ústavní stížnost zamítl. V nálezu zdůraznil, že Výbor OSN pro práva dítěte není mezinárodní soud a jeho stanoviska nemají právně závaznou povahu.
Podle soudu proto nemohou sama o sobě založit nárok na náhradu újmy vůči státu. „Výbor není mezinárodní soud, nemá pravomoc závazně určit či deklarovat, že Česká republika svými orgány porušila práva stěžovatelů,“ uvedl Ústavní soud.
Soud současně dodal, že stanoviska výboru představují respektovaný právní názor při výkladu Úmluvy o právech dítěte, nikoliv však závazné rozhodnutí, které by přímo zakládalo vymahatelná práva jednotlivců.
Mohlo by vás zajímat
Náhradu mohou řešit civilní soudy
Ústavní soud zároveň připomněl, že případné porušení práv zaručených Úmluvou o právech dítěte může založit nárok na náhradu újmy. Tento nárok však musí vycházet z rozhodnutí vnitrostátních soudů a posuzuje se podle zákona o odpovědnosti státu za škodu.
„Rozhodnutí či postup orgánu veřejné moci v rozporu s Úmluvou o právech dítěte zakládá právo jednotlivce na náhradu případné újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,“ uvedl Ústavní soud.
Pokud se tedy sourozenci domnívají, že stát jejich práva porušil a způsobil jim újmu, mohou se náhrady domáhat u civilních soudů. Správní soudy podle Ústavního soudu postupovaly správně, když je na tuto cestu odkázaly.
Soud zároveň uzavřel, že argumentace stěžovatelů vycházela z mylného předpokladu. „Argumentace stěžovatelů vychází z mylného předpokladu, že v jejich věci existuje závazné rozhodnutí určující či deklarující, že české státní orgány porušily jejich základní práva. Neexistuje,“ uvedl v nálezu.
