Milan Macháček hledá i po 11 letech stále spravedlnost.

Příběh Milana Macháčka: Za nezákonný konkurs rok a půl kriminálu

Více než jedenáct let byl podnikatel Milan Macháček obětí konkursního podvodu. Až po této době soud konstatoval, že konkurs vůbec neměl být vyhlášen. Za tuto dobu byl dokonce nepodmíněně zavřen za to, že odmítal spolupracovat na podvodném konkursu s konkursním správcem. Dalších šest let se soudí marně o patřičnou satisfakci ze strany státu. I jeho opakované žádosti o prošetření kauzy a případných nároků, adresované ministryni spravedlnosti Heleně Válkové, zůstaly zatím bez odpovědi.

„Rozhodl jsem se na Vás obrátit proto, že jste v médiích prohlásila, že lidem opět vrátíte pocit domoci se spravedlnosti. Ve večerních zprávách 5. 2. 2014 jste opět prohlásila, že Vaší prioritou je pomáhat těm lidem, kteří se soudí řadu let, jako je například paní ministryně Jourová,“ píše podnikatel Válkové v dopise z března minulého roku. Macháček ve svém dopise připomíná seminář k podvodným konkursům, který se konal ve sněmovně začátkem dubna 2011, na němž slíbili tehdejší představitelé státního zastupitelství v čele s náměstkem NSZ Stanislavem Mečlem či náměstkem ministra spravedlnosti Františkem Korbelem, že podvodné konkursy nechají prošetřit. Do dnešní doby se ale Macháčkovi nikdo neozval. Na jeho stížnosti nereagovali ani předcházející ministři spravedlnosti, například Karel Čermák či Daniela Kovářová.

Návrh na konkurs na Macháčka byl podán v roce 1994, prohlášen byl o tři roky později pražskou soudkyní Zuzanou Svobodovou. Až v roce 2008 rozhodl Vrchní soud v Praze o Macháčkově odvolání a konkurs zamítl. Rozhodl tak z toho důvodu, že Macháček nebyl nikdy v úpadku, navrhovatel nebyl k podání návrhu věcně legitimován a prohlášení konkursu nikdy nenabylo právní moci, protože řádně a včas podal odvolání.

Jediným reálným výsledkem bylo, že mezitím byl odvolán konkursní správce Pavel Valoušek. To bylo ale až poté, co na Macháčka dával opakovaně trestní oznámení, nepodával za něj daňová přiznání, neplatil zdravotní a sociální pojištění a dokonce neoprávněně prodal jeho rodinný dům, aniž by mu zároveň bylo poskytnuto náhradní ubytování. Rodinný dům, v němž Macháčkovi sídlili po několik generací, mu byl vrácen až po tříletém soudním martyriu, mezitím vinou konkurzního správce tak zdevastovaný, že byl neobyvatelný a staronový majitel jej musel prodat pod cenou. Stejně tak se ztrátou musel prodat hotel v Kutné Hoře, který byl ale majetkem společnosti s ručením omezeným. Protože byl na Macháčka podán návrh jako na fyzickou osobu, tak mohl konkursní správce zablokovat pouze obchodní podíl, a nikoli nemovitost. Protože byl v místním tisku jeho případ negativně medializován, po návratu z vězení musel hotel prodat za třetinovou cenu.

Po návratu z vězení za utržené peníze musel Macháček splatit dluhy ve výši 700 000 po insolvenčním správci, náklady, které mu vznikly uvězněním, a za zbytek koupil starší dům, který musel zrekonstruovat za vypůjčené peníze. Po splacení všech dluhů mu zbyl částečný invalidní důchod ve výši 5100 korun, protože ve vězení měl pracovní úraz. Nebyl to jediný úraz, ke kterému kvůli nezákonnému odsouzení přišel. Místo normálního příkazu k nástupu trestu na něj soudce, který jej poslal za mříže, poslal policejní komando, které mu při zatýkání vyrazilo několik zubů. Navíc v době uvěznění jeho družka s dvěma dětmi byla bez finančních prostředků, odkázána pouze na minimální sociální dávky a dodnes nese trvalé psychické následky.

Skandální byly i okolnosti Macháčkova uvěznění. V listopadu 1999 jej soudce OS pro Prahu 10 Ondřej Lázna odsoudil za maření konkursu na osmnáct měsíců podmíněně. Rozsudek Lázna vynesl i přesto, že Macháček se den předtím telefonicky omluvil kvůli způsobenému úrazu a tuto událost dokladoval lékařskou zprávou. O dva a půl roku později mu byla podmínka kvůli stejnému trestnému činu proměněna v nepodmíněný trest, ačkoli konkurs vůbec nenabyl právní moci. „Tento postup je důkazem toho, jak stát postupuje proti svým občanům prostředky hluboko za hranicí zákona, vytváří účelové důkazy s cílem podání trestního oznámení na nepohodlné osoby, které se snaží bránit svůj majetek. Byl jsem obžalován a odsouzen proto, že jsem se nenechal zastrašit a zlomit,“ konstatoval Macháček v dopise ministryni. Veškeré stížnosti a trestní oznámení jak na oba soudce – Láznu i Svobodovou, i na konkursního správce byly vždy státním zastupitelstvím, policií a ministerstvem spravedlnosti odkládány.

Po pravomocném zrušení nezákonného konkursu začalo pro Macháčka další kolo soudního martyria, tentokrát kvůli odškodnění. Za nezákonný konkurz, nezákonný kriminál, zlikvidované podnikání i pověst a zničené zdraví vysoudil zatím Macháček 433 000 korun. Původně ovšem samotné nezákonné trestní stíhání a rok a půl v kriminálu vyčíslilo ministerstvo na 13 tisíc. „Z toho jsem ale vlastně neměl prakticky nic, protože jsem to jenom předal advokátům,“ říká Macháček. Dodnes nejsou Macháčkovy soudy o satisfakci u konce, protože se zatím přiznaným odškodněním se nemíní spokojit. Případem se zabýval už i Nejvyšší soud, který část rozsudků vrátil, a soudní kolečko se tak točí dál. Už si prošel i tím, že těsně před ukončením řízení odešel do privátu soudce, který chtěl Macháčkovi přiznat mezitímním rozsudkem základ nároku, a soudkyně, která nastoupila po něm, smetla se stolu samotnou žalobu.

Protože má Macháček v současnosti rozjeto několik soudních řízení o náhradu škody, jejichž konec je však v nedohlednu, je nakonec ochoten jednat s ministerstvem o smíru. „Už toho mám po osmnácti letech dost, a klidně jsem ochoten se s ministerstvem spravedlnosti nějak rozumně dohodnout.“ Podle Macháčka se snad začíná blýskat na lepší časy. Ministerstvo již vypracovalo formuláře pro oběti konkurzních podvodů, které mají zmapovat i starší a méně známé případy.

Dušan Šrámek