Roku 1959 vydal státní Orbis v Praze objemnou knihu Mezi dvěma oceány Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Náklad činil 50 000 výtisků. Výpravná kniha byla drahá, stála 52 Kčs. Knihu mi daroval dědeček i s věnováním o tři roky později v den mých třetích narozenin. Záhy jsem ji polil kakaem. Dědeček sám knihu dostal od odborové organizace za „obětavou práci“. Dodnes jsem ji celou nepřečetl. „Mezi dva oceány“ jsem odcestoval až roku 2018.
Na přelomu Sedmdesátek a Osmdesát jsem coby student příležitostně pracoval jako průvodce a vedoucí zahraničního zájezdu, již zaniklé, Cestovní kanceláře mládeže. Požadovali podnikovou zkoušku. Dostal jsem zlatou placku na tričko s anglickým nápisem Guide. Po čase ji ode mě vyloudil kamarád.
Snad i proto mám dodnes zájem o cestovní právo.
„Dobrý den, doktore Holube. Jedete letos zase do Afriky?“ – „Doma bude! Už se narajzoval dost.“ – „Asi ne.“ Neboli jedna z filmových hlášek dokládající význam autorství filmových dialogů. V tomto případě z filmu Jára Cimrman ležící, spící z roku 1983.
Příspěvek tematicky navazuje na autorovy: Právní střípky z Osmdesátek: individuální soukromé cesty do „kapitalistické ciziny„
Novela československého občanského zákoníku v roce 1982
Ohlédněme se zpět, tak trochu pro výstrahu i poučení, do československých právních dějin. Psal se rok 1982, kdy byla přijata velká majetkoprávní novela občanského zákoníku. Nepřímo, a to velmi nepříznivě, se dotkla též zahraničních pobytů. Týkala se totiž i politické a ekonomické emigrace.
Vedle znovuzavedení některých tradičních právních pojmů a právních zařízení jako je držba, dobrá víra a věcná břemena změna zákoníku přinesla zvýšení represe.
Stalo se tak nebývalým rozšířením skutkové podstaty „neoprávněného majetkového prospěchu“. Tradiční právní pojem bezdůvodné obohacení nepatřil do „socialistického práva“, a proto nesměl být použit. Úpravu z roku 1982 zrušil zákon o mimosoudních rehabilitacích v roce 1991.
Účel změny občanského zákoníku měl lidem zabránit, aby se vyhnuli v budoucnu jim hrozícím trestům propadnutí majetku při opuštění republiky bez povolení.
Majetek, kromě výjimek, nově ze zákona přešel na stát bez dalšího již okamžikem protiprávního jednání. To znamená okamžikem zejména opuštění republiky nebo zůstání v cizině, jímž se člověk „trvale zbavil možnosti majetek obvyklým způsobem užívat“.
Předpokladem bylo, aby vlastníkovo další nakládání s majetkem bylo v rozporu se „zájmem společnosti“. Státní zájem spočíval v tom, aby lidé žili zde, v „táboře pokroku a míru“, aby ctili státní hranici a v cizině se zdržovali jen s povolením československých úřadů. Povolení však nebylo pro kohokoli z řad veřejnosti snadno získatelné, což se týkalo cest do naprosté většiny států světa. I tato doba měla své „hodnoty“, dokonce právem chráněné.
K opuštění republiky bez povolení mohlo dojít i poměrně jednoduše
Tehdy, jestliže člověk v cizině vstoupil na území jiného státu, než mu bylo československými orgány povoleno. Přihodilo se tak například jedné naší sportovkyni. Podle okolností případu by tu ale mohl chybět znak „trvalého zbavení se možnosti užívat majetek obvyklým způsobem“, který byl předpokladem přechodu majetku na stát na základě občanského zákoníku.
Změna občanského zákoníku z roku 1982 sice brala zřetel na majetek, který jiná osoba nabyla od právně „nehodného“ vlastníka v dobré víře, na druhé straně ale sáhla na majetek i nezletilých lidí, tedy dětí. Tím byla civilní novela tvrdší než trest propadnutí majetku, který nebylo možno uložit mladistvému. I tak přicházelo v úvahu uložení trestu propadnutí majetku v trestním řízení, zpravidla vedeném proti uprchlému z „tábora“. Ovšem jednalo se o propadnutí majetku nabytého až po okamžiku uprchnutí. Předchozí majetek již bez náhrady přešel na stát přímo ze zákona.
Samotným připadnutím majetku státu též ze zákona zaniklo „bezpodílové spoluvlastnictví manželů“. Vedlo to k rodinným potížím, když například jeden z manželů zůstal bez povolení v cizině za prací nebo studiem.
Aby bylo „dílo zkázy“ dokonáno, ustanoveními o změně občanského zákoníku o přechodu majetku na stát z roku 1982 se zpětně řídily „i právní vztahy“ vzniklé již od účinnosti občanského zákoníku, tj. od 1. dubna 1964.
Protiemigrantské občanské právo
Pro úplnost, československé protiemigrantské právo bylo v oboru občanského práva dílem zavedeno již roku 1970. Stalo se tak zákonným opatřením o zániku práva osobního užívání bytu a vyklizení bytu občanů, kteří se protiprávně zdržují mimo území Československé socialistické republiky.
I kdyby se uprchlík v takovém případě vrátil zpět do Československa, což se někdy stávalo, místní národní výbor mu nebyl povinen přidělit náhradní byt ani náhradní ubytování. Bytové hospodářství národních výborů bylo přídělové. Zákonné opatření bylo zrušeno roku 2023 jako reálně nepoužitelné.
Jsem vděčen, že ta doba je pryč. Nebyla a není však „doba“, nýbrž „lidé“. „Dobu“ si vytváříme my sami o své vůli. Vytváříme si i dobové zákony podle svých mocenských pocitů a zájmů bez zřetele na lidskou přirozenost.
Na protiemigrantskou část novely občanského zákoníku z roku 1982, která mě před čtyřiceti třemi lety hodně zarazila, bych už dávno zapomněl. Připomněl ji Karel Eliáš v čerstvě vydané knize rozhovorů Svobodná vůle Karla Eliáše.
Zvláštní cestovní pasy jen do Jugoslávie
Někdy v první polovině Osmdesátek došlo k veřejnoprávní zvláštnosti z cestovního práva.
Po vlně útěků do ciziny přes Jugoslávii byly zavedeny cestovní pasy s platností pouze pro Socialistickou federativní republiku Jugoslávii s tranzitem přes „lidové“ Maďarsko. Měly šedou barvu, oproti všeobecným pasům tmavě zeleným.
Účelem bylo ztížit našim lidem útěky přes jugoslávské hraniční přechody do třetích zemí, zejména do Itálie a Rakouska. Ovšem i tak nám zůstávala hrozba chybějícího italského nebo rakouského vstupního víza. Pasové opatření mohlo také ztížit postavení uprchlých turistů ve třetích zemích, ve kterých by se ocitli bez platného cestovního pasu.
Československý „socialistický stát“, podle zákona o Pohraniční stráži „tábor pokroku a míru“, bojoval s vlastními občany.
Právně politicky o tom rozhodoval ústavněprávní „bojový svazek“, KSČ, zejména předsednictvo ústředního výboru. Za souhlasu nebo veřejného mlčení drtivé většiny členů nebo kandidátů „bojového svazku“.
Faktem je, že v Jugoslávii byla organizována například mořská úniková cesta. Směřovala z jugoslávského jadranského pobřeží do nedalekého italského Terstu. Někdy stačilo si najmout plavidlo nabízené turistům i s jugoslávským vůdcem a odplout na jednodenní výlet do Terstu. Bez návratu. Ne vždy k tomu ale byli Jugoslávci ochotni, protože by mohli být bráni za pašeráky lidí.
Západní Němci a Švýcaři mohli cestovat do Jugoslávie jen na své státní průkazy totožnosti. Cestovní pasy nepotřebovali. Po domluvě je však brali s sebou navíc a v Jugoslávii je „ztratili“ ve prospěch československých občanů. I zobchodovat lze cokoli. Naši občané na hraničním přechodu do Itálie za letního hustého silničního provozu s davy turistů zdálky ukázali západoněmecké nebo švýcarské cestovní pasy. Jugoslávci a Italové je nechávali rovnou projet. Bezpečnější však bylo nejet přes hraniční přechod vozidlem opatřeným mezinárodní značkou CS. Na takové vozidlo se mohla zaměřit cizí pohraniční policie.
Kolegyně státní notářka vyprávěla, jak byli se skupinou známých ubytováni v soukromí na Jadranském pobřeží a večer sedávali na zahradě u vína a oliv. Ochomýtal se kolem nějaký neznámý muž. Nedalo jí to a zeptala se, koho nebo co hledá. Otevřeně jí odpověděl, že československá strana požádala Jugoslávii, aby sledovala československé turisty kvůli ekonomické emigraci.
Zdálo se, že mu bylo poněkud trapně.
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
