Obžaloba z prodeje marihuany do Německa, jeden zprošťující a dva zrušené rozsudky. Případ Jiřího Toula ukazuje, jak se trestní justice někdy dostává do smyčky opakovaného dokazování, které nikam nevede – takzvaného soudního ping-pongu.
Nález Ústavního soudu z března 2023 umožnil, aby Vrchní soud v Praze nařídil soudu prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout, a to včetně závěru o vině. Právníci upozorňují, že takový postup může být na hraně spravedlivého procesu.
O co v případu jde? Jiří Toul čelí obžalobě, že mezi koncem roku 2018 a první polovinou roku 2019 opakovaně prodával marihuanu na území Německa a České republiky. Podle obžaloby šlo o 11 skutků, kdy měl muž dodávat kilogramová množství konopí osobám Thomasi Bertholdovi a Susann Zens. Oba byli v Německu odsouzeni k podmíněným trestům a v rámci spolupráce s justicí označili Toula za svého dodavatele. Komunikace měla probíhat přes šifrovanou aplikaci Threema.
České trestní řízení proti Toulovi začalo až několik let poté, co němečtí svědci vypovídali a uzavřeli dohody s tamními úřady. Klíčovým procesním krokem byla domovní prohlídka, kterou policie označila za neodkladný a neopakovatelný úkon – přestože od událostí uplynuly roky. Zásah nepřinesl žádné přímé důkazy, například o držení nebo distribuci drog.
Mohlo by vás zajímat
„Klient je po celá léta v postavení obžalovaného. Soudy opakují stále stejné důkazy, jejichž vypovídací hodnota je přitom zpochybněna. Taková situace může potkat každého a z našeho pohledu jde o jednoznačné porušení zákona a práv,“ uvedl advokát Jiří Solil pro Českou justici.
Dva zrušené rozsudky a jeden zprošťující
Městský soud v Praze v lednu 2023 rozhodl o vině. Uložil Toulovi osm let vězení a peněžitý trest 450 tisíc korun. V odůvodnění se téměř beze změn ztotožnil s argumentací obžaloby. Neprovedl některé důkazy navržené obhajobou. Nezdůvodnil jejich odmítnutí a přešel rozpory ve výpovědích svědků.
Vrchní soud rozsudek v červnu 2023 zrušil. Vytkl nedostatečné hodnocení důkazů, absenci logického zdůvodnění a nerespektování práv obhajoby – včetně opětovného výslechu klíčových svědků a připojení německého trestního spisu.
Při opětovném projednání v prosinci 2024 městský soud Toula zprostil obžaloby. Uznal, že chybí přímé důkazy, že svědecké výpovědi jsou rozporné a že není možné odsoudit pouze na základě tvrzení osob, které samy usilují o zmírnění vlastního trestu. Navíc obhajoba prokázala legální původ peněz, které měly podle obžaloby pocházet z trestné činnosti.
Ani tento rozsudek však neobstál. Vrchní soud jej znovu zrušil. Tentokrát v odůvodnění přesně popsal skutkový stav a uvedl, že soud prvního stupně je jeho závěry vázán. Mezi těmito závěry je i to, že se Toul činu dopustil – tedy faktický závěr o vině.
Na postup městského soudu reagovala obhajoba podáním námitky podjatosti vůči předsedkyni senátu Heleně Kábrtové. Podle obhájce Solila její výklad výpovědí a přístup k obžalovanému nesly známky předsudečnosti. Vrchní soud ale námitku odmítl jako opožděnou – řízení už formálně skončilo.
Ústavní soud otevřel cestu závazným výrokům o vině
Postup Vrchního soudu umožnil nález Ústavního soudu z března 2023. Ten připustil, že soudy druhého stupně mohou – v zájmu procesní ekonomie – na základě vlastního dokazování určit i skutkové závěry, kterými je soud prvního stupně vázán. Cílem bylo zamezit opakovanému vracení případů a zrychlit rozhodování.
Podle kritiků ale nový přístup mění podstatu odvolacího řízení. To se má omezovat na právní přezkum, nikoli na nové rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud tak může rozhodovat „z druhé řady“, ale ve skutečnosti zásadně ovlivnit výsledek řízení.
„Odvolací soud závazně úkoluje soud prvního stupně, aniž by za verdikt nesl odpovědnost. A dělá to navíc zcela nepřezkoumatelným způsobem – bez řádného zdůvodnění, bez vypořádání všech skutečností. Tak tomu bohužel je i v tomto případě,“ konstatuje Solil.
Paralela s kauzou Čapí hnízdo
Advokát Solil upozorňuje, že případ Jiřího Toula má podobné rysy jako kauza Čapí hnízdo. Prvním společným bodem je délka trestního řízení – v obou případech se kauzy vlečou řadu let, přičemž obžaloba přichází až po dlouhém období nečinnosti.
Druhou paralelou je podle něj způsob, jakým odvolací soud koriguje rozhodnutí soudu prvního stupně. V případě Jiřího Toula to Vrchní soud provedl formou závazného výkladu skutkového stavu, včetně výroku o vině. Totéž podle něj vidíme i v Čapím hnízdě.
V kauze Andreje Babiše a Jany Nagyové přitom soudní dokazování u Městského soudu v Praze probíhalo. Soud však dvakrát dospěl k závěru, že důkazy nestačí k odsouzení – a obžalované zprostil viny. Vrchní soud v Praze ale rozsudek dvakrát zrušil. Uvedl, že provedené důkazy podle něj prokazují vinu, a že městský soud je jeho skutkovými závěry vázán.
„Soudy v obou případech pracují se stejnými důkazy, ale vykládají si je různě. Vrchní soud říká: my už víme, co se stalo. Ale přitom nepřebírá odpovědnost za vlastní meritorní rozhodnutí – pouze zadává instrukce,“ uzavírá Solil.
