Na fotografii staré 42 let si jako četař absolvent čtu na ošetřovně 52. muniční základny v Bílku u Chotěboře, okres Havlíčkův Brod. Muniční základna s 1. odloučeným muničním skladem, kterých bylo celkem osm, nesla krycí číslo Vojenský útvar 3755 Chotěboř-Bílek. Rozpučelo se jaro roku 1983 během jednoroční, zkrácené, základní vojenské službě po skončení studia práva.

Náhodný snímek není aranžován! Mohl by vyjít v Bojové zástavě, týdeníku Západního vojenského okruhu Československé lidové armády. Propagandistický popisek by zněl: „Absolventi vojenských kateder vysokých škol si v době osobního volna čtou hodnotné knihy.“ 

Sám časopis Bojová zástava ale tehdy sehrál kladnou roli.

Mnozí velitelé, ať byli vojáky z povolání či vojáky v základní službě, podléhali pokušení uplatnit svou moc nad lidmi a přímo či nepřímo omezovat podřízené vojáky na jejich právech. Týkalo se to zejména doby osobního volna v kasárnách, ale nejen toho. Lidské sklony a vlastnosti máme různé, i špatné.

Obecně zápornou roli představovalo politické zanášení a udržování společenské atmosféry strachu z „vnitřního a vnějšího nepřítele“ a vyvolávání jeho až „odpudivého“ mediálního obrazu. Dělo se tak v době míru a veřejného pokoje. A to i prostřednictvím novinářů a propagandistů sloužících proměnlivostem stranicko-politického režimu. Patřila sem i bezdůvodně zobecněná obava až umrtvující strach ze zneužití například vlastních fotoaparátů či malých přenosných tranzistorových rozhlasových přijímačů, lidově „tranďáků“, vojáky základní služby. Povinná vojenská služba svobodných lidí nebyla výkonem vazby ani trestu! Jenže, říkejte to na nástupu nadřízenému veliteli.

Jistě, kázeňsky nebo soudně trestné byly v té době mnohé skutky. Připomeňme si trestný čin ohrožování politického a morálního stavu jednotky. Dnes tomu odpovídá trestný čin ohrožování morálního stavu vojáků. Spáchat by jej tehdy mohl voják základní služby, který by například na základě poslechu zahraničního rozhlasu pomocí vlastního přenosného rozhlasového přijímače popuzoval proti vojenské službě ve prospěch, tehdy u nás nepřipuštěné, služby civilní. Jenže k tomu by mu mohla stejně tak posloužit četba vlastní knihy, například protiválečného románu. Pohnutkou by mu mohly být i smrtelné úrazy kamarádů při čištění zbraní nebo chladně plánované ztráty na životech při vojenských cvičeních. Anebo sebevraždy tvrdě šikanovaných vojáků základní služby majících pocit bezvýchodnosti.

 Právě zde nám běžným vojákům pomohl všeobecný dozor vojenské prokuratury. Podle zákona o prokuratuře z roku 1965 bylo prokurátorským všeobecným dozorem sledováno, krom jiného, aby nikdo nebyl nezákonně omezován na svých právech. Tedy ani vojáci základní služby, kteří měli služebně i hodnostně slabé postavení. Na Vyšší vojenské prokuratuře v Táboře vznikla příručka, která naznačené a další podobné případy po právu vysvětlovala. Určena byla pro služební účely. Jako vojáci základní služby jsme se k ní ale nemohli dostat, jen jsme o ní slýchali. Až do doby než vojenský prokurátor ze všeobecného dozoru Vyšší vojenské prokuratury v Táboře, plukovník Bohuslav Plašil, začal publikovat jednotlivé právně osvětové kapitoly na pokračování v týdeníku Bojová zástava. Dychtivě jsme četli, o čem se v Československé lidové armádě převážně mlčelo. Po výtiscích časopisu, o který předtím nikdo neměl valný zájem, se jen zaprášilo. Našli jsme zastání.

Vycházel též odborný časopis Vojenská prokuratura. V ročníku na brněnských právech jsme měli zvláštní studijní skupinu složenou ze studentů-vojáků z povolání.

Zaveden byl nový druh kázeňské odměny. Spočíval ve vyfotografování před bojovou zástavou jakožto projevu morálně-vojenské pocty. Vojáky mnohem žádanější ale byla jiná kázeňská odměna, a to povolení na pár dnů upustit posádku, lidově „opušťák“. Naštěstí nová kázeňská odměna neměla vliv, alespoň nikoli u nás, na léta zažitou praxi kázeňského udělování „opušťáků“. Podstatný rys dobové vojenské praxe můžeme spatřovat v záměrné odloučenosti vojáků základní vojenské služby od rodiny. Okresní vojenské správy povolávali odvedence k základní vojenské službě v jiném kraji, než byl kraj bydliště. Nesmělo se jednat ani o okres v jiném kraji, který by sousedil s okresem bydliště.

Ne každý odvedenec byl povolán ke službě zrovna v Československé lidové armádě. Mohl sloužit u Pohraniční stráže. Hradní stráž a některé útvary zase spadaly pod Vojska ministerstva vnitra. Československou brannou moc v Osmdesátkách tvořilo více ozbrojených sil: „armaďáci“, „ministráci“ a pohraničníci. Dnešní ozbrojené síly jsou členěny na Armádu České republiky, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž.

  •  Na okraj tématu Bojové zástavy. V sedmdesátých letech byl k nám dovážen jugoslávský osobní automobil značky Zastava 101. Jednalo se o licenční úpravu italského Fiatu 128. Vozidla určená pro československý trh ale musela nést označení Zastava 1100. Důvod spočíval ve střetu s řadou trojciferných technických značení, příznačných pro francouzská vozidla Peugeot. 

Vraťme se na ošetřovnu muniční základny.

Oproti poklidné čtenářské fotografii se na ošetřovně ve skutečnosti děly věci… Ženský živel pronikal za bránu. Tanečnice Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a mladé občanské pracovnice posádkové správy. Některé reálné činy tak trochu připomínaly scény z amerického filmu a později televizního seriálu M.A.S.H. (Mobil Army Surgery Hospital). Záměrně je nerozvádím… Zlatavým výložkám na uniformách absolventů vojenských kateder vysokých škol asi nešlo odolat. Do kasáren jsem si z domu přivezl lyže a tenisovou raketu. Muniční základna sice nebyla rekreačním střediskem s tenisovým kurtem, ale hrát se v nouzi dalo i na betonu.

Občas na mě vyšlo, abych velel pořádkové hlídce, tzv. lítačce. Na rukáv uniformy jsem dostal výstražnou, vojáky obávanou, červenou pásku. Vyfasoval jsem pěkné kožené pouzdro na pistoli. Tu mi však raději nedali, prý bych ji mohl ztratit. Anebo někde propít. A to by znamenalo „mimořádnou událost“! Něčeho takového se vojáci z povolání obávali.

Měli jsme jít do Chotěboře kontrolovat vojáky na vycházce nebo služební cestě. Nikdy jsme ale žádného nepotkali. Sami jsme totiž skončili v některé zapadlé hospodě. Asi jsme tím spáchali trestný čin proti povinnostem strážní a dozorčí služby. Potíž spočívala v tom, jak dostat podroušené členy pořádkové hlídky zpět do kasáren. Úplně blízko to nebylo. Pravidelně jsme si proto na zpáteční cestě stopli vlak. Strojvedoucí to už znal. Jakmile viděl stopující vojáky, přibrzdil na přejezdu a do vagónu jsme se už nějak nasoukali. Dozorčímu základny stačilo podat hlášení, že „za mé služby se nic zvláštního nestalo“. Hlavně jsem musel vrátit prázdné pouzdro od pistole. Členové pořádkové hlídky ale museli stát hodně daleko za mnou. Nejlépe opřeni o zeď, aby se zmužili.

I pořádková hlídka ale bývala někdy kontrolována. Jednou nás kontroloval zástupce náčelníka muniční základny. Strašně se divil, že nás nikde na ulici ani po trase neviděl. Tvářil jsem se nechápavě. Aby nás také viděl! Po dobu pořádkové služby jsme seděli v uzavřeném salonku chotěbořského hotelu.

 Zavedena byla vojenská zvláštnost. Došlá pošta musela být předávána vojákům až po návratu ze strážní služby se zbraní. Nikoli předem. Předcházelo se tak nebezpečí bezprostředních sebevražd zastřelením se ze zoufalství nebo zármutku, když by si voják v dopisu přečetl, že třeba holka se s ním rozešla nebo mu zemřeli rodiče při nehodě. Vojenští kaplani byli zrušeni v roce 1950. Jejich služba by ani nebyla ústavně konformní s „vědeckým světovým názorem, marxismem-leninismem“ podle československé Ústavy z roku 1960.

Vojákům z povolání a absolventům vojenských kateder vysokých škol byla určena „marxisticko-leninská příprava“, ostatním „politické školení mužstva“. Nad vším bděla Hlavní politická správa Československé lidové armády po sovětském vzoru. Zarazilo mě však, jak poměrně málo bylo členů a kandidátů KSČ mezi vojáky z povolání na muniční základně a odloučených muničních skladech. Členství v ústavněprávně „bojovém svazku“ bylo vskutku výběrové, a ne úplně pro každého.

Na muniční základně sloužili jak vojáci základní vojenské služby, tak vojáci náhradní vojenské služby, ve vojenském žargonu zvaní „pětimetři“. Posledních však bývalo málo. Náhradní vojenská služba trvala jen pět měsíců, zatímco základní, nezkrácená, dvacet čtyři, což byl značný rozdíl. „Pětimetři“ tak nebývali u „záklaďáků“ příliš v oblibě, zřejmě ze závisti, kterou jim dávali občas najevo. O určení k náhradní službě rozhodoval náčelník okresní vojenské správy na žádost ze zvláštních důvodů rodinných, hospodářských nebo sociálních. Jiné pravidlo určení nechme stranou. Náhradní vojenská služba neměla nic společného s civilní službou z důvodu náboženského vyznání nebo morálního přesvědčení, která byla zavedena až roku 1990. Stále se jednalo o vojenskou, nikoli o civilní, službu.

Zpočátku jsem byl přidělen na štáb muniční základy. Vycházely proto na mě noční služby dozorčího základny, tzv. dévéťáka ověšeného žlutozlatými šnůrami. Každého vojáka zajímalo, kdo bude mít zrovna tuto službu. Když jsem podával hlášení, že „za mé služby se nic zvláštního nestalo“, znamenalo to zhruba to, že tři vojáci se ještě nevrátili z vycházky, dva se do krve porvali a skončili na ošetřovně a houf vojáků bez povolení odešel zamaskovanou dírou v plotě přes les do hospody do jiné vesnice, aby se po zavírací době zase vrátil jakoby nic.

Nakonec mě služebně „vyhodili“ velet stráži na bráně. Prý si toho mám vážit, protože to je funkce pro praporčíky. Byl jsem jen četař absolvent. Původně jsem nastoupil jako desátník absolvent. Ze zkoušky po dvouleté středeční „vojenské přípravě“ na univerzitní vojenské katedře na Kraví hoře v Brně jsem totiž měl známku dvojku. Výhoda služby na bráně spočívala v možnosti vpouštět dovnitř a ven ženský živel. Místo prázdného pouzdra na pistoli jsem musel mít za opaskem opravdovou dýku. A „lepší“ zlatožluté šňůry na uniformě vyměnit za „horší“ červené.

Hřešili jsme na to, že kázeňsky, natož soudně, nás nikdo nechtěl potrestat, protože by musel nahlásit „mimořádnou událost“ v obávané vojenské zkratce „MU“. Potíž by z toho měli sami vojáci z povolání, že mimořádnou událost dopustili. Výjimkou býval postih za svémocné odloučení.

Mezi „mimořádné události“ spadalo i spatření diplomatického vozidla v okolí muniční základny. Prý by to mohlo znamenat, že kolem „rejdí“ západoněmecká zpravodajská služba. Při takové události měla být vyhlášena tajná akce Jantar. Už nevím, co jsme měli při tajné akci dělat. Asi nic. I to by byl rozkaz. Ještě bychom mohli vyvolat diplomatickou roztržku. Horší než ztratit pistoli nebo ji dát do zástavy v hospodě…, kdo ví…

Všechno se mi vybavilo počátkem devadesátých let. Párkrát jsem zastupoval jako obhájce ex offo vojáky základní služby před Vojenským obvodovým soudem v Brně a Vyšším vojenským soudem v Olomouci – pobočce v Přerově. Zaujalo mě vojenské vystupování vojenského prokurátora před soudem, kterému jsem se musel, chtě nechtě, jako obhájce aspoň trochu přizpůsobit. „Vojenským manýrům“ jsem už odvykl. Roku 1993 byla vojenská prokuratura zrušena. Stejně tak vojenské soudy. Původně z Rakouského císařství.

Ještě předtím, v době převratu v Československu roku 1989 a následně poté, sehrála vojenská prokuratura důležitou roli svým věcným stylem „padni, komu padni“. Přispěla tak ke zdaru společenské změny.

Branná povinnost byla změněna roku 2004. Zůstává jen možnost mimořádné branné povinnosti. Zdá se, že nám však chybí přiměřená brannost jako morální a fyzická zdatnost bez politicko-ideologických frází, zkreslení, válkychtivosti a bezdůvodných obav pod vlivem strachu. Hlavně nám chybí „rituální“ uvedení jinochů mezi plně dospělé a samostatné muže, mezi chlapy.

Vojenskou knížku jsem po letech „zapomněl“ vrátit. Prošita je šňůrkou s plíškem. Vyryto je na něm rodné číslo a československá státní zkratka ČSSR. Pro případ identifikace pozůstatků.