Pětiletý chlapec zemřel po pádu z okna. Soud za jeho smrt potrestal babičku, která ho měla v době neštěstí hlídat. Tři pozůstalí žádali odškodnění už v trestním řízení a chtěli i přísnější právní kvalifikaci skutku. Neuspěli. Ústavní soud potvrdil, že jejich nároky patří do civilního řízení a že zásah do trestního příkazu má být výjimečný.
Okresní soud v Táboře potrestal babičku za přečin usmrcení z nedbalosti. Podle trestního příkazu nezabezpečila dostatečně péči o pětiletého vnuka, který vypadl z okna a na následky pádu zemřel. Soud rozhodl bez hlavního líčení trestním příkazem.
Pozůstalými jsou matka dítěte, její manžel a jeho otec, tedy nevlastní otec a nevlastní dědeček chlapce. Soud jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázal na občanskoprávní řízení. Proti tomu se ostře vymezili.
Tvrdili, že újma byla dostatečně prokázána už v trestním řízení. Další soudní spor podle nich povede k opakovanému otevírání traumatické události a k sekundární viktimizaci.
Mohlo by vás zajímat
Zásah do trestního příkazu má být výjimečný
Ústavní soud zdůraznil, že k rušení trestních příkazů z podnětu poškozených má přistupovat jen ve zcela výjimečných případech. Uvedl, že „zásah Ústavního soudu na základě přímo podané ústavní stížnosti poškozených proti trestnímu příkazu by měl být naprostou výjimkou“.
Podle soudu to platí jak při přezkumu odkázání pozůstalých na civilní řízení, tak při posuzování námitek k údajnému porušení práva na účinné vyšetřování. Zdrženlivost vyplývá i z povahy trestního příkazu, protože poškození proti němu nemají žádný opravný prostředek.
Ústavní soud zároveň upozornil, že „není další instancí v soustavě trestních soudů“ a nemůže přezkoumávat každé rozhodnutí o adhezních nárocích.
Civilní řízení jako ústavně přijatelná cesta
Přestože Ústavní soud dlouhodobě kritizuje nadměrné odkazování poškozených do civilního řízení, v této kauze neshledal protiústavní postup. Podle jeho závěru podklady pro rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy nebyly natolik jednoznačné, aby soud mohl o nárocích rozhodnout přímo v trestním řízení.
Významnou roli sehrálo i to, že kromě matky uplatnili nároky také dvě osoby bez pokrevního příbuzenství k dítěti – nevlastní otec a nevlastní dědeček. U těch by si věc vyžádala další dokazování k prokázání skutečné intenzity citových vazeb.
Ústavní soud zdůraznil: „Ztráta (nevlastního) syna, resp. vnuka je tragickou a nešťastnou událostí, která stěžovatele nepochybně silně zasáhla a která je způsobilá vyvolat i značnou újmu. To však nic nemění na tom, že za daných okolností nelze označit za protiústavní pouhou skutečnost, že jejich nároky posoudí civilní soud.“
Námitky k vyšetřování soud neuznal
Matka a nevlastní otec dítěte namítali porušení práva na účinné vyšetřování. Tvrdili, že orgány činné v trestním řízení neprovedly řadu jimi navržených důkazů, například rekonstrukci skutku, vyšetřovací pokus, znalecké posudky nebo hlubší prověrku rodinných vztahů.
Domáhali se i zrušení výroku o vině s tím, že babička měla nést odpovědnost za přísnější trestný čin. Ústavní soud připomněl, že šlo o odsuzující trestní příkaz, nikoli o zprošťující rozsudek, a že v takových případech přichází zásah do úvahy jen „v krajních situacích svévole“.
V tomto případě soud nic takového neshledal. Uvedl, že se orgány činné v trestním řízení věcí řádně zabývaly. Skutkový stav byl podle Ústavního soudu v rozsahu potřebném pro vydání trestního příkazu spolehlivě zjištěný a žádný z navrhovaných důkazů neměl takovou váhu, aby jeho neprovedení porušilo právo na účinné vyšetřování.
