Část agendy státních notářství, kteráž byla justičním orgánem, v osmdesátých letech tvořila dodatečná projednání dědictví. Bývá tomu tak i dnes. Tehdy se však jednalo zejména o pozemky, venkovské polnosti, které nebyly nikomu odňaty, ale zůstaly v rukou soukromých vlastníků. V podstatě měly povahu tzv. holého vlastnictví. Právně „přetíženy“ totiž byly, silnějším, právem družstevního užívání ze strany jednotných zemědělských družstev. Po politicky záměrném rozorání remízků bývalo mnohdy obtížné i pozemky přesně určit. Nicméně o pozemkové vlastnictví, ač „přetížené“ jinak „pouhým“ družstevním užíváním, se jednalo. Soukromé vlastnictví stálo na chvostu vlastnické právní soustavy a požívalo menší právní ochrany. Nezapadalo totiž do politické ideje kolektivismu.

Roli soukromé pozemkové vlastnictví sehrávalo převážně jen ve dvou případech. U dědění a prodeje, který se ale uplatňoval jen ve prospěch státu. Například při silničních stavbách, kdy stát měl zájem koupit pozemky v „zapomenutém“ soukromém vlastnictví. Vyvlastnění by sice bylo zásadně právně možné, ale politicky by bylo nežádoucí. Kupní cena však byla nízká. Stanovena byla administrativně, vyhláškou.

V úvahu by přicházel i třetí případ nakládání s pozemkem v soukromém vlastnictví. A to jeho darování státu. Jako státní notáři jsem obdrželi politický pokyn doporučovat účastníkům dědických řízení, aby zděděný zůstavený pozemek v soukromém vlastnictví hned darovali státu. Schválně jsem se o tom nikdy ani nezmínil. Každý, kdo by tak snad chtěl učinit, mohl se tak o své vůli rozhodnout i bez státního „ponoukání“. Nevím ani o případu, kdy by to někdo udělal. A počátkem 90. let, po převratu, se zpravidla ukázalo výhodné, že si lidé zachovali nástupnické pozemková vlastnictví i přes dobové „přetížení“ družstevním užíváním, které padlo.

Při dodatečném projednání dědictví se musí použít právo platné ke dni úmrtí zůstavitele. Občas se proto postupovalo podle československého občanského zákoníku z roku 1950, zrušeného roku 1964. Ojediněle i podle československého obecného zákoníku občanského, původně rakouského ABGB, z roku 1811, ve znění platném v době úmrtí zůstavitele. Mimochodem poslední zbytek převzatého rakouského ABGB, stále platného v Rakousku a Lichtenštejnsku, byl v Československu zrušen zákoníkem práce až roku 1965.

Čilým „pomocníkem“ státních notářství v Osmdesátkách býval Československý spolek věřitelů. Sídlil v Praze v budově Federálního ministerstva financí, správy pro věci majetkové a devizové. Mezi břeclavským státním notářství a Československým spolkem věřitelů probíhala korespondence. Spolek totiž pomáhal lidem při uplatňování peněžitých pohledávek znějících na cizí měnu a dědických práv československých občanů v cizině. Například u majetku, který se vyskytoval v cizině.

Zmíněný spolek už svým názvem zdůrazňujícím „přežilou“ a tzv. zbytkovou spolkovou právní formu poněkud vybočoval z převážně panujícího právního názvosloví. I z toho, co nás učili na právnické fakultě. Zřejmě patřil mezi přetrvávající tzv. zbytkové spolky podle starého československého, převzatého rakouského, spolkového práva. Tzv. zbytkovou spolků nebylo v tu dobu mnoho. Spíše výjimečně některé ze „starých“ spolků“ právně statusově přežily dodnes, aniž by se přeměnily či zanikly.

Do této malé skupiny patří například Klub Za starou Prahu, založený roku 1900, Kostnická jednota z roku 1905 anebo Spolek českých bibliofilů z roku 1908, které si zachovaly původní spolkovou právní osobnost, civilní status a právní formu až do května roku 1990. Následně pro ně začala platit zákonná fikce, podle níž byly považovány za „občanská sdružení“ podle československého zákona o sdružování občanů z roku 1990, aby ji v roce 2012 vystřídala nová fikce, spolková.

Československý spolek věřitelů byl činný ještě počátkem 90. let. Narazil jsem na něj už jako advokát v jednom dědickém případu. V tvrdých 50. letech se mladí manželé snažili uprchnout z Československa, z „tábora pokroku a míru“. Manželovi se to zdařilo, ale manželku zadržela Pohraniční stráž. Následně byla odsouzena jako „kopečkářka“, jak se říkalo vězeňkyním, kterým se nepodařil útěk do ciziny. Takové případy jsou ztvárněny i ve filmu Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela podle Bohumila Hrabala. Film byl vyroben v roce 1969, ale do distribuce se dostal až roku 1990. O to více ale v 80. letech soukromě koloval mezi lidem na videokazetách.

Oba zmínění manželé se nikdy nerozvedli. Žili však zcela odděleně svými samostatnými životy. On v USA, ona v Československu. Manžel před svou smrtí v USA pořídil závěť. Jediným dědicem ustanovil svého amerického advokáta, jehož byl klientem. Prý uvedl, že jinak nikoho nemá. V Československu ale stále žila jeho manželka, které se útěk, někdy před čtyřiceti lety, nezdařil. Oba se spolu později nestýkali a ani o sobě nic nevěděli. Pozůstalá manželka se však podivila, že by manžel nebyl schopen najít její adresu. „Když mě našel Československý spolek věřitelů!“, vykřikla.

Je dost možné, že Československý spolek věřitel ukončil svou činnost zánikem Československa na konci roku 1992. Zrušeno tehdy i Federální ministerstvo financí. Ostatně zanikla například též Jednota právníků ČSSR, která vydávala v zahraničí žádaný Bulletin československého práva v angličtině, francouzštině a ruštině. Nikdo v tom už po ní nepokračoval. Časopis přitom začal vycházet již ve dvacátých letech.

Malé kouzlo nechtěného.

Referentka státního notářství v Břeclavi dostala pokyn od státního notáře, aby přes státní notářství oficiálně vyžádala dědické právo státu Utah, a to prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti. Snad únavou či nepozorností adresovala dopis Sboru nápravné výchovy. Náčelník Sboru nápravné výchovy suše odpověděl, že je nemá a ani neví, proč by je měl mít.

Předpokládám, že Československý spolek věřitelů by si s tím dokázal poradit sám.