Ústavní soud prolomil dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, která vedlejším účastníkům zásadně nepřiznávala právo na odškodnění za nepřiměřeně dlouhá řízení. Poukázal přitom na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, u kterého je praxe jiná.

Posuzovaný případ se týkal manželky jednoho ze žalovaných ve sporu, jehož počátek sahá do 90. let. V něm šlo o vlastnické právo k nemovitostem a dobrou víru v oprávněnou držbu věci. Justice si s tímto spisem nedokázala poradit dvě desetiletí. Manželka vystupovala v řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného.

Po státu se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmy 280 tisíc korun za nepřiměřeně dlouhé řízení. S nárokem však narazila, když soudy odkázaly na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které vedlejší účastnice právo na odškodnění nemá.

Změna praxe by otevřela Pandořinu skříňku

„Příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem záležejícím v nepřiměřené délce řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje. Vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje od tohoto právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu,“ odmítl přiznat odškodnění Nejvyšší soud.

Tento svůj závěr si hájil i v řízení o ústavní stížnosti. Upozornil na to, že rozšíření okruhu odškodňovaných účastníků by otevřelo Pandořinu skříňku. Jednak by to vedlo k nadužívání vedlejší intervence motivované snahou domoci se vůči státu příslušných zadostiučinění, a také by se náhrad mohli bez dalšího opodstatnění domáhat i další lidé. Například všichni manželé účastníků posuzovaných řízení, všichni věřitelé dlužníků apod.

Mohlo by vás zajímat

Mrazivý efekt velkoryse nastaveného práva

Ústavní soud připustil, že příliš velkorysé nastavení práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by vzhledem k institutu regresního nároku mohlo vést k důsledku označovanému jako doktrína mrazivého účinku (chilling effect). „Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu, například v podobě opatrného rozhodování), v horším až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci,“ uvedl.

Vylučovat odpovědnost státu za škodu jen proto, že nárok vznáší vedlejší účastník řízení, shledal ale v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. „Z textu příslušné zákonné úpravy ani z odkazované důvodové zprávy nevyplývá, že by zákonodárce zamýšlel vyloučit vedlejší účastníky řízení z nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, to dovodila až judikatorní praxe,“ upozornil Ústavní soud v tento týden vyhlášeném nálezu sp. zn. III. ÚS 3150/24.

„Z ústavněprávního hlediska nemůže obstát apriorní, předem dané zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy odůvodněné pouze procesním postavením vedlejšího účastníka,“ konstatoval v odůvodnění.

U příliš dlouhých řízení se újma předpokládá

Připomenul také, že pro něj je v nyní posuzovaném případě podstatné, že štrasburský soud vedlejším účastníkům stejná práva přiznává. Navíc stejný soud vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníky morální újmu vždy. Nevyžaduje tedy žádné prokazování vzniku újmy, když v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se presumuje.

„Je pak věcí státu, zda se na základě okolností daného případu pokusí danou domněnku vyvrátit,“ naznačuje Ústavní soud možnou cestu, jak se nároku ubránit.