Pátek, 5. března, 2021

Advokátka matka Lucka, aneb co ženy v advokacii skutečně chtějí?

0
Advokátka matka Lucka, aneb co ženy v advokacii skutečně chtějí?
Těhotná žena Foto: Pixabay

S negativními pocity jsem si v Advokátním deníku přečetla anonymní příspěvek Matky Katky o tom, jak ve čtyřiceti letech a se dvěma dětmi bychom se my, mladé advokátky, neměly cítit zkušeně a mít názory. Radši bychom totiž měly prý ponechat rozhodování a komunikaci na moudrých starých kolezích advokátech, zatímco budeme vděčné za to, že se můžeme postupně dovzdělávat. A svou kariéru v oblasti rodinného právečka můžeme doplnit třeba o večerní pečení koláčů a přenechání fotbalu manželovi. Také jsem se dočetla, jak je Katka Matka hrdá na to, že přežila soudní jednání s prakticky vybuchujícími prsy v době kojení a „hordou prolaktinu“, aniž by musela žádat o přestávku, takže nikdo nepoznal, že má děti.

A nedá mi to.

Musím se zamyslet nad tím, jaké to je být ženou a advokátkou v současné době pro mě a mé kamarádky a kolegyně, se kterými o tom denně mluvím. A tedy, co to znamená pro mě osobně, která jako žena v advokacii žiji 16 let a jako matka v advokacii 4 roky. Pro mě, a ne pro anonymního autora se stylistikou žáka maximálně osmé třídy a názory v minulosti zamrzlého šedesátníka.

Oslovila jsem po síti několik různých skupin advokátek s prosbou, zda by mi mohly v reakci na Katku Matku sdělit, jaké byly jejich zkušenosti s advokacií z pozice žen a popřípadě matek. Nebudu teď rozebírat pohrdavé či šokované reakce nad původním článkem, ale pokusím se sumarizovat nejen došlé reakce, ale i svoje vlastní zážitky. Konec konců, jsem dost stará na to, abych se pod své názory bála podepsat…

Velká část mnou oslovených kolegyň dle svých slov neměla nikdy v práci problémy s tím, že jsou ženy, ani s tím, že se staly matkami. Zaměstnavatelé a kolegové (obou pohlaví) jim většinově vycházeli vstříc, na soudě jim také většinově nedělali problémy s přestávkami potřebnými pro kojící matky, těhotné, i ženy po porodu. Se soudci a soudkyněmi, policisty i klienty si kolegyně klidně pohovoří o svých dětech a o tom, že je potřeba ukončit jednání ve tři, aby všichni mohli vyzvednout své potomky ze školky a školy.

Jsou rády, že jsou advokátkami, protože je to skvělá příležitost, jak skloubit mateřství s prací, jak být nezávislé a zároveň se věnovat dětem i práci tak, jak zrovna momentálně chtějí a potřebují. Za sebe chci v této souvislosti poděkovat svému jedinému a dlouholetému školiteli, že mu nikdy moje pohlaví nevadilo nechat mě specializovat se na trestní právo, a taky všem těm soudcům a soudkyním, co mě jako těhotnou nechali ležet ve vyklizené jednačce s nohama nahoře, když se mi udělalo zle, i těm, co odročili jednání, když některé z mých dětí v osm ráno začalo zvracet.

Další – a bohužel velká část kolegyň pak posílala historky o tom, jak již jako koncipientky slýchávaly od školitelů naší vlastní Komory o tom, že ženy se do advokacie nehodí, a že až přijde jejich manžel advokát domů, nemají ho obtěžovat řečmi o dětech, neboť on to měl na soudě určitě těžké. Nebo o tom, jak jim jejich nadřízení dávali méně peněz než kolegům, sexuálně je obtěžovali, pískali na ně v kanceláři, osahávali je, dávali jim podřadnější úkoly než mužům a posílali je dělat ono slavné „rodinné právečko“, protože „trestní právo není pro ženský“.

Některé kolegyně zažily na soudech ponižující jednání jako čerstvé matky nebo těhotné. K tomu mohu přispět svou osobní zkušeností, kdy mi předsedkyně senátu zakazovala dojít si po třech hodinách hlavního líčení na záchod, ač jsem byla těhotná s dvojčaty, s břichem jak balón, se slovy „Pane obžalovaný, pauzami se nesmí plýtvat, asi byste si měl najít jiného obhájce, když to tady vaše paní doktorka už nezvládá.“

I kolegyně, co si prošly negativními zkušenostmi, však dodávají, a já se k nim připojuji, že advokacie je pro ženy skvělá, že ji děláme dobře, a že stavět rovnítko mezi „advokátka matka“ a „mladá a nezkušená, co se má dát poučit“, je přinejmenším hloupé. V horším případě pak manipulativní.

Z výše uvedeného je patrné, že my, ženy v advokacii, nepotřebujeme, aby na nás nikdo nepoznal, že nám vybuchují prsa, a že máme děti, ale aby systém advokacie i justice žádnou z nás nepranýřoval za to, že je ženou (a) matkou. A také to, že nechceme, aby nás ze stránek našeho vlastního webového deníku, který si platíme ze svých odvodů Komoře, anonym poučoval o tom, jak jsme ve čtyřiceti letech mladé a nezkušené.

Znáte ten slavný komiksový vtip Hugleikura Dagssona o tom, co ženy skutečně chtějí? Nejsou to kabelky a láska až za hrob, ale pizza, sex a superschopnosti. A co chtějí ženy v advokacii? Podle mého soukromého průzkumu chtějí být ženami, matkami a advokátkami najednou. Nechtějí dělat kompromisy. A chtějí, aby jim v tom systém, na který samy podstatnou částkou přispívají, neházel klacky pod nohy. Tak jednoduché to je.

Lucie Hrdá