Boj vrchních státních zastupitelství s právem

    Městský soud v Praze odmítl snahu Vrchního státního zastupitelství v Praze užít prostorové odposlechy v jiné trestní věci, než pro které byly povoleny. Trestní řád odlišuje prostorové odposlechy pořízené při sledování osob a věcí, které povoluje státní zástupce (§ 158d odstavec 2 trestního řádu) a které povoluje soud (§ 158d odstavec 3 trestního řádu).

    Povolení soudu je třeba, když jde o zásah do ústavně chráněných práv na soukromí – například odposlech obydlí. Je-li někdo na veřejném prostranství, ví, že může být pozorován. Jinak se lidé chovají v místech, kde předpokládají soukromí, což je ústavně chráněná hodnota. Přitom prostorové odposlechy mohou být umístěny v kanceláři atd. Tak jsou odposloucháváni lidé, kteří s věci nemají nic společného.

    Proto právo stanoví odlišný subjekt pro povolení sledování, z něhož mohou být pořízeny záznamy –  státního zástupce nebo soud, ale i odlišnou možnost užití. Záznamy povolené státním zástupcem mohou být užity v jiné trestní věci, jde-li o úmyslný trestný čin (§ 158d odstavec 10 trestního řádu). Záznamy povolené soudem, kde je větší narušení soukromí, zákon nepovoluje užít v jiné trestní věci.

    Přesto užívá vrchní státní zastupitelství prostorové odposlechy povolené soudem v jiných trestních věcech. Ohání se tím, že důkazem může být vše. Podle logiky vrchního státního zastupitelství by mohlo být důkazem i přiznání vynucené mučením. Rovněž analogie je v trestním právu omezena v neprospěch osob a nelze ji užít jako základu pro omezení ústavně chráněných základních práv. Stát může v oblasti veřejné moci jen to, co mu zákon umožňuje. Neumožňuje-li zákon užít záznamy získané na základě povolení soudu v jiné trestní věci, nelze uplatnit analogii dle úpravy stanovené pro záznamy povolené státním zástupcem. Změnu trestního řádu může provést Parlament, ne vrchní státní zastupitelství, byť mu protiprávní činnost prochází. Vzpomeňme na hromadné porušování principu zákonného soudce, kdy si vrchní státní zastupitelství svévolně vybírala soudy pro povolení odposlechů a vazeb, než jim to v roce 2016 zakázal Ústavní soud.

    Nebude-li za protiprávnost vrchní státní zastupitelství postiženo, bude v protiprávním jednání pokračovat. Pokud by byly nezákonné odposlechy užity soudy jako důkaz, povede to ke stupňování protiprávního jednání. Soudy sice odmítají protiprávní postup vrchních státních zastupitelství, ale již to, že nezákonné důkazy vrchní státní zastupitelství užívá v přípravném řízením trestním, vede k porušení práva na soukromí.

    Boj proti porušování práva v jednotlivých kauzách je bojem za všechny, kteří se nechtějí zítra probudit v totalitním státě. Jde o to, zda se spokojíme s tím, že vrchní státní zastupitelství může použít jakkoli směšný argument pro cokoliv. I zde platí výrok Martina Niemöllera o vzrůstu moci nacistického státu: “Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě mohl zastat.“.

    Zdeněk Koudelka

    Sdílejte
    Předchozí článekMístní příslušnost exekutorů dluhy nesmaže, může do nich dostat i nevinné
    Další článekHromadné žaloby – komentář k uveřejnění paragrafového znění
    Zdeněk Koudelka
    Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, PhD. je doktor práva v oboru ústavní právo a politologie, advokát. V letech 1998 – 2006 byl poslancem za ČSSD, od roku 2006 do roku 2011 pak náměstkem nejvyšší státní zástupkyně pro legislativu a mezinárodní vztahy. V roce 2009 byl jmenován docentem a v letech 2011 až 2013 působil jako náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Je členem redakčních rad prestižních právnických publikací a autorem odborné právnické literatury. Přednáší na katedře ústavního práva a politologie právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2014 je advokát.