Česká právnická „kultůra“

    Mělo by patřit k dobrému vychování, že kategorické soudy by se měly vynášet jen se znalostí věci. Měli by tak činit novináři, ale zvláště by to mělo platit v případě příslušníků právnických profesí, najmě u advokátů, státních zástupců a soudců. V poslední době se však z této dobré praxe nějak vybočilo.

    Začněme třeba tím, kdy je nejvyššímu státnímu zástupci vyčítáno, že nevyužil svého oprávnění a nepodal žalobu ve veřejném zájmu podle § 66 správního řádu ve věci, která se týká možného střetu zájmů premiéra Andreje Babiše. Pavel Zeman si za to vykoledoval nejen odsudky od některých politiků, ale i od svých sympatizantů z řad protikorupčních aktivistů v čele s Transparency International.

    Člověk by si mohl mnout ruce a říci si „dobře mu tak“, naběhl si na vidle sám se svým okatým aktivismem v jiných věcech, kdy populisticky naslouchal proudům ve společnosti, bažícím po trestání. Princip však velí ho naopak tentokrát pochválit. Tento portál od svého vzniku varuje před snahou navléci státnímu zastupitelství bagančata prokuratury s jejím všeobecným dohledem nad zákonností. Proto je dobře, že v této individuální věci, jakkoliv mediálně sledované, své oprávnění nevyužil. Je to jeho dobrým zvykem, činil tak i v minulosti, jak vyplývá z výročních zpráv o činnosti státního zastupitelství. Prokurátorské polovojenské rajtky nemají v salonu správního soudnictví co pohledávat.

    Vlnu kritiky vyvolalo tento týden také rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci kárné žaloby na soudce Městského soudu v Praze (MS) Alexandra Sotoláře. Ten měl s dlouhými prodlevami, v řádu i několik měsíců, upravovat protokoly z jednání soudu v případu Opencard. Kárný senát sice shledal kárné provinění, avšak po výpovědích a dokazování konstatoval, že v jednání soudce Sotoláře nebyl úmysl obžalované poškodit. Sotolář to tak dělal dlouhodobě, byl to jeho styl práce a prostě, podle hesla, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, se na to tentokrát přišlo.

    „Soty“, jak někteří kolegové tomuhle soudci říkají, je tak trochu podivín. Byl postrachem administrativy a justiční stráže, protože soudil do večerních hodin. Jedna ze zapisovatelek senátu popsala, že aby se vůbec dostala domů, musela se během jednání soudu prostě zvednout a odejít. Práce pro něj byla dlouhý život podle všeho jediným smyslem života a až „na stará kolena“ si pořídil rodinu. Měl tak čas nimrat se v protokolech a vymýšlet „judikaturu“, často ovšem na úkor procesních pravidel, která velí respektovat až na výjimky rozhodnutí odvolacího soudu. Způsob jeho práce s protokoly asi nejlépe ilustrovala výpověď jeho samotného, kdy přiznal, že jejich opravy činil s dlouhým časovým postupem a toliko po paměti. Prostě si myslel, že to tak zaznělo. Nelze se tak divit Tomáši Hudečkovi či Evě Vorlíčkové, že museli během prvního jednacího odejít ze síně, kde kárné řízení senátu probíhalo, protože už to nemohli poslouchat. Oni a jejich další spoluobžalovaní mají snad jako jediní právo vynášet plamenné soudy a kritizovat kárný senát za mírnost jeho rozhodnutí.

    U ostatních, novinářů, advokátů, ale i soudců bych čekal větší zdrženlivost. Předpokládám totiž, že nikdo z nich nečetl kárné žaloby či repliky, nestudoval shromážděné důkazy. Ani jednoho z kritiků jsem pak neviděl v jednací síni. A ani já, který jsem až na výjimky zachovával po oba dva dny bdělost, si nedovolím rozhodnutí kárného senátu kritizovat.

    Viděl jsem soudce v kritickém věku 60+, introverta, nahlížejícího denně do propasti, jak po celé dva dny mlčky kouká do jednoho místa stolu před sebou. Slyšel jsem hodnocení odvolacích senátů, které se shodovaly na jeho erudici a odbornosti na straně jedné, na straně druhé mu vytýkaly již zmíněnou zatvrzelost v hájení svých chybných závěrů. A slyšel jsem také, až příliš často, úvahy jeho obhájce, kolegy soudce a bývalého „nadřízeného“, že měli kární žalobci možná sáhnout k návrhu na řízení o způsobilosti.

    Soudci Sotolářovi tak kárný senát svým rozhodnutím, obrazně řečeno, zlomil šavli a poslal ho přisedat svým často mladším kolegům. O člověku na sklonku justiční kariéry se bude pořád říkat, že to je ten, co falšuje protokoly a jeho autorita se, možná navždy, rozplynula. Ať si každý od fochu posoudí, zda to je dost či málo. Rozhodně má pan doktor o čem přemýšlet.

    A my ostatní také. Třeba nad tím, proč na rozdíl od chybujících soudců požívají státní zástupci jakousi podivnou imunitu. Nedávno totiž kárný senát vyplísnil státní zástupkyni Radku Pavlišovou, že přes dva roky zbytečně mordovala v trestním řízení skupinu komunální politiků. Jakkoliv kárný senát konstatoval, že nedošlo ke kárnému provinění, řekl zároveň, že to bylo na samé hraně. A v podstatě celé zdůvodnění rozhodnutí věnoval tomu, co Pavlišová udělala špatně.

    Přesto nikdo z novinářů, ani z justice nekritizoval kárný senát za přílišnou shovívavost. A Pavlišové se dokonce zastala i její nadřízená, vedoucí vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová. Ta její případ ve velkém Interview ČT 24 dokonce dala za příklad, jak státní zástupci v podstatě rozhodují bezchybně. Jestli je něco falešnou stavovskou solidaritou, která hraničí až s perfidností, je to přesně tenhle přístup. A kárný senát pro řízení ve věcech státních zástupců by se měl nad slovy paní Bradáčové zamyslet, až příště bude hledat hranici kárného provinění u dalšího ze státních zástupců. Teď to byl Šluknovský výběžek. Doufejme, že příště nebude hledat rovnou Gdaňský koridor.