Pátek, 22. října, 2021

Dávka arogance ÚS aneb „mohli jsme to zrušit všechno“

0
Dávka arogance ÚS aneb „mohli jsme to zrušit všechno“
Ústavní soud zásadně mění letošní volby Foto archiv

Na tiskovém briefingu Ústavního soudu k volbám do Sněmovny dne 3. února 2021 zvolil předseda Rychetský půvabné vysvětlení podivné skutečnosti, proč rozhodování o stížnosti skupiny senátorů trvalo déle než tři roky: „zpracovatelem je pan profesor Filip a jak jste jistě pochopili, je to nejen soudce Ústavního soudu, ale i akademik, který má pocit, že musí odvést dokonalé dílo. Když se podíváte na nález, prosím, abyste si ho podrobně přečetli, má 64 stran a tím dokonalým dílem je.“

Pokud se nad tímto zdůvodněním zamyslíme, naskýtá se záludná otázka, zda by měl být každý nález Ústavního soudu dokonalým dílem značného rozsahu, bez ohledu na fakt, jak dlouho tvorba takového díla potrvá, zda rok, tři roky nebo pět let. A zda je vůbec žádoucí, aby měl nález podobu „díla.“ Představme si, že by tímto způsobem pracovali všichni ústavní soudci. Vyřízení jedné ústavní stížnosti by se mohlo protáhnout i na deset, dvacet i více let.

Mimochodem, pan prof. Filip využil briefingu k prezentaci své „geniality“, když nepřímo upozornil na neschopnost zákonodárců chlubením, že on sám vytvořil v roce 1990 úplně nový volební zákon za 48 minut. Projevil i určitou dávku arogance výrokem: „Mohli jsme to zrušit všechno.“ Touto větou bezděčně zpochybnil samotné rozhodnutí. Ústavní soud by měl rozhodovat podle ryze ústavních kritérií a ne podle toho, „co může.“

Vraťme se však k samotnému systému (a množství) práce současného Ústavního soudu a pohlédněme pro srovnání do historie. První Ústavní soud na našem území byl ustaven 17. listopadu 1921 (Ústavní soud Československé republiky) jako sedmičlenný sbor.  Ústavou z 29. února 1920 mu byly svěřeny toliko dvě kompetence:

  1. rozhodování o tom, zda běžné zákony přijaté Národním shromážděním, příp. zákonodárným sněmem Podkarpatské Rusi jsou či nejsou v souladu s ústavní listinou a dalšími ústavními zákony, s důsledkem možného vyslovení jejich neplatnosti v případě zjištění rozporu,
  2. zda opatření stálého výboru Národního shromáždění s prozatímní mocí zákona neporušila § 54 odst. 8 písm. b) ústavní listiny, tedy zákaz měnit jimi ústavu (ústavní zákony) anebo příslušnost úřadů…

V tomto složení vyřizoval tak málo případů, že se některá léta scházel pouze jednou ročně. S tímto „náporem“ pak měli soudci čas precizovat každé rozhodnutí do podoby „dokonalého díla.“

Dnešní Ústavní soud mimo rozhodování o rušení zákonů a jiných právních předpisů rozhoduje také o stížnostech „proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Oproti jednotkám podání, které řešil prvorepublikový ústavní soud v sedmičlenném složení, se dnešní Ústavní soud v patnáctičlenném složení potýká v průměru se čtyřmi tisíci (!) podáními každý rok.

Pokud rozdělíme toto množství na jednoho soudce, vychází nám přibližně 250 podání na jednoho soudce ročně, tedy cca jedno na jeden pracovní den. Lze vůbec při takovém množství jednotlivá podání podrobně a odpovědně zkoumat? Zvláště když na některém z nich soudce akademik pracuje více než tři roky? Samozřejmě, že to není možné. Pokud se s tímto množstvím chtějí soudci aspoň „jakž takž“ vyrovnat, nemohou se vyhnout povrchnímu posuzování většiny z nich a speciální selekcí. Jinak by svou práci logicky nemohli vůbec zvládat.

Kritika za tento stav však nemíří na Ústavní soud, ale na zákonodárce. Už dávno měli tuto situaci analyzovat, řešit a zákon o Ústavním soudu novelizovat. V podstatě existují pouze dva logické postupy, které by mohly vést k nápravě. Buď omezit množství „práce“, což logicky nepřichází v úvahu, neboť by ÚS musel vypustit především stížnosti fyzických osob, nebo zvýšit množství ústavních soudců.

Jak mohli v roce 1993 zákonodárci vědět, kolik stížností bude Ústavní soud řešit po dvaceti či třiceti letech? Měli čistě teoretickou představu o jeho fungování a působení. Není na místě tento zákon po více než čtvrt století novelizovat a zajistit optimální podmínky pro práci této nenahraditelné instituce v souladu s jejím vytížením? Domnívám, že čas nazrál již dávno a její rozhodnutí k volebnímu zákonu nám to více než připomíná.

Václav Budinský