Dravost a klientelismus exekutorů jsou mýtus

    Jako soudní exekutor velkého exekutorského úřadu jsem často konfrontován s tvrzením, že volný trh exekutorů vede k jejich příliš dravému chování, že proti každému z více než čtvrt milionu dlužníků vede exekuční řízení pět a více různých exekutorů a že zavedením principu teritoriality by každý povinně získal jen jednoho a konečně, že suma dluhu by se tak přestala neúměrně zvyšovat kvůli poplatkům několika různým úřadům.

    Ptám se, kde že ten prostor je? Při jmenování do uvolněného exekutorského úřadu jsem do rukou ministra spravedlnosti složil na svoje svědomí a občanskou čest, slib že budu zachovávat Ústavu České republiky, ústavní a jiné zákony a právní předpisy a budu je uplatňovat jako soudní exekutor podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, při výkonu exekuční činnosti budu postupovat nezávisle a spravedlivě a budu zachovávat povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o kterých se dozvím v souvislosti s vykonáváním exekuční nebo další činnosti exekutora. Tato slova jsou každodenní mantrou v mé exekuční praxi, ctím je a dodržuji.

    Vedle složeného slibu a morální integrity exekutora tu jsou i další záruky zákonnosti postupu exekutora. Předně je postup exekutora v exekučním řízení přesně definován zákonem. Co není dovoleno, je zakázáno. Účastníci mohou proti rozhodnutím exekutora podávat opravné prostředky, o nichž rozhoduje soud, mohou podat námitku podjatosti exekutora, návrh na odklad exekuce nebo návrh na částečné zastavení exekuce. Pokud jde o nepřiměřený a příliš invazivní postup řízení, pak exekutor až do vymožení pohledávky nese náklady exekuce za svého, čím více úkonů, tím více je třeba zaplatit na mzdách zaměstnancům, avšak mzdové náklady exekutora povinný nehradí. Pokud mohu exekuci provést s nižšími náklady, udělám to. Chovám se ekonomicky. Ne za vše ale může exekutor. Povinný se často skrývá, zatajuje majetek i příjmy a mnohdy opravdu na první pohled viditelný majetek je vozidlo nebo nemovitost zapsané ve veřejném seznamu. Pak je na povinném, aby odkryl karty a exekutora navedl na jiný majetek, má-li za to, že lze exekuci postupovat mírněji. Přestože nárok na splátkový kalendář není právě vynutitelný a tento není zákonem upraven, není nic výjimečného, že ho exekutor povolí, pokud to neodporuje účelu exekuce.

    Ani argument nepřiměřenou zátěží povinného při zapojení více exekutorů není na místě. Exekuční řád totiž nepočítá se spojováním exekucí s různými oprávněnými a řízení se vedou i účtují odděleně i v případě, že exekuce vede jediný exekutor. Zatímco u nás se exekuce vedené ve prospěch stejného oprávněného proti témuž povinnému u stejného exekutora spojují již léta, tak na Slovensku, které je nám předkládáno za vzor, se exekuce ani po zavedení teritoriality exekuce dodnes nespojují a vedou se odděleně, a to i v případě, že v různých řízeních vystupuje stejný oprávněný proti témuž povinnému.  Rovněž cestovní náklady nejsou na Slovensku na rozdíl od České republiky zastropovány.

    Koneckonců povinný, který má více exekucí a chce své dluhy řešit, má možnost volby, zda se mu vyplatí dluhy uhradit v exekuci anebo na sebe podá insolvenční návrh a své dluhy uhradí v insolvenčním řízení. Každý případ je jiný a nelze problém paušalizovat. Jednou je levnější insolvence, jednou exekuce. Záleží totiž na výši dluhů, jejich skladbě i způsobu řešení úpadku a skladbě prodávaného majetku. Rozhodující je tak vůle povinného. Jen on ví, co je pro něho nejlepší. Vnutit mu řešení je to nejhorší, co pro něho můžeme udělat. Náklady exekuce jsou v porovnání s růstem úroků v zásadě konstantní a marginální položkou celé vymáhané pohledávky. Nelze zapomínat, že více než pětinu nákladů exekuce tvoří DPH odváděné státu.

    Dravost exekutora je vzpomínkou na dobu, kterou odvál čas. Postupnými novelizacemi exekučního řádu bylo exekuční řízení sešňěrováno do formalismů, okruh postižitelných movitých věcí se zúžil na minimum, cestovní náklady nehradí povinný, ale exekutor a oprávněný, k tomu byl rozšířen okruh dohledových orgánů i jejich oprávnění a sankce vystoupaly k drakonickým trestům nemajícím obdoby u žádné jiné právnické profese. O všech úkonech při prohlídce bytu povinného musí být pořízen zvukově obrazový záznam, který je dohledovými orgány vyžadován za účelem posouzení podnětu stěžovatele. Ochota účastníků stěžovat si na cokoli nezná hranic. Velký význam v regulaci exekutorova chování má i etický přístup k vymáhání, který preferují velcí oprávnění. Pro bankovní i nebankovní poskytovatele úvěrů, telefonní operátory a dodavatele dalších služeb je vymáhání pohledávek v zásadě okrajovou záležitostí. Ekonomice se daří a konkurence na trhu služeb je velká. Proto je pro ně klíčové, aby spolupracující exekutor pro ně nepředstavoval reputační riziko.

    Proto si opravdu si nedokážu představit, že by exekutoři dělali to, co se o nich píše. Ostatně i z kárné judikatury Nejvyššího správního soudu je na první pohled zřejmé, že skutečných excesů je málo. Nejčastějším kárným proviněním je průtah v řízení a i v dalších případech jde o neúmyslná pochybení administrativní povahy. Přitom je jich nepoměrně méně než u soudců a státních zástupců a zejména, že se drtivé většiny z nich nedopouštějí velké exekutorské úřady.

    JUDr. Lukáš Jícha

    Sdílejte
    Předchozí článekStátní zastupitelství včera, dnes a zítra
    Další článekChytrý Šaroch
    Lukáš Jícha
    JUDr. Lukáš Jícha má osmiletou praxi v oblasti exekučního řízení, nyní působí jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov.