„Dvakrát měř a jednou řež“, někteří státní zástupci žijí asi ve skleníku

    Zaujal mě případ, který řešil nedávno Okresní soud v Karviné pod sp. zn 4 T 13/2019 – a to především argumentace užitá státní zástupkyní v závěrečné řeči – v rámci něhož byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu  Rom postavy drobnější, štíhlé, menší výšky (zde je nutno hned úvodem vytknout před závorku, že obžalovaný daný incident nijak nevyprovokoval), který v rámci potyčky dvakrát bodnul otevíracím kapesním nožem útočníka větší až mohutné postavy, vážícího okolo 100 kg a měřícího přes 182 cm, a to do zevní strany levého stehna a vnitřní strany pravého stehna, v čemž obžaloba spatřovala jednak pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 trestního zákoníku a jednak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.

    Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil skutkový stav následovně (viz anonymizovaná citace níže, pozn. dotčené pasáže byly zvýrazněny autorem tohoto článku):

    Obžalovaný  šel po ulici v prostoru autobusové zastávky, když na něj začali bezdůvodně pokřikovat poškozený a svědek. Že verbální hádku započali právě poškozený se svědkem, kromě obžalovaného shodně vypovědělo vícero svědků nezávisle na sobě. Rovněž ve shodě s verzí obžalovaného, kterou prezentoval u hlavního líčení, svědci vypověděli, že to byl poškozený, kdo se rozběhl přes silnici k obžalovanému v úmyslu jej napadnout, ačkoliv obžalovaný se snažil konfliktu vyhnout tím, že v době nadávek pokračoval v chůzi stále stejnou cestou. Okolnosti samotného napadení popisují obžalovaný a svědci s mírnými odchylkami v podrobnostech, nicméně většina se shodla na tom, že to byl poškozený, kdo jako první fyzicky zaútočil na obžalovaného. Obžalovaný sám popsal, že poškozený se rozpřáhl, obžalovaný se sehnul a pocítil ránu v oblasti zad, žeber. Svědkyně toto potvrdila, když uvedla, že poškozený udeřil obžalovaného, a nepřímo i svědek, který uvedl, že viděl poškozeného, kterak chce dát obžalovanému úder pěstí, pouze neviděl, zda tuto ránu skutečně obžalovaný obdržel. Následně obžalovaný i svědci shodně popsali, že poškozený se chytil v potyčce s obžalovaným, a to tak, že poškozený byl nad obžalovaným, držel jej v tzv. kravatě (či podobném úchopu), obžalovaný byl sehnutý pod ním, přikrčený, snažil se od sebe poškozeného odstrčit. V tomto okamžiku došlo rovněž k bodnutí nožem do nohou poškozeného, které si obžalovaný nepamatuje, avšak bylo popsáno svědkyní. Další svědci bodnutí neviděli, popisují až krvavou levou nohu poškozeného poté, co od sebe obžalovaný a poškozený odstoupili. Zde nutno poznamenat, že soud se kloní k závěru, že poškozený o noži v ruce obžalovaného věděl ještě předtím, než na něj poprvé fyzicky zaútočil. Obžalovaný ve své výpovědi uvedl, že nůž vzal do ruky v okamžiku, kdy viděl, že k němu poškozený běží po cestě. Toto odpovídá výpovědi svědkyně, která ve své výpovědi uvedla, že obžalovaný držel nůž v ruce ještě před útokem poškozeného, a popsala i ten detail, že nůž byl ještě zavřený, v pouzdře (což tvrdil i obžalovaný, když uváděl, že chtěl poškozeného pouze zastrašit, nikoli cíleně zranit, přičemž uváděl, že si nepamatuje, kdy nůž otevřel). Pokud si zbylí svědci nože v ruce obžalovaného před útokem poškozeného nevšimli, neznamená to automaticky, že jej v ruce nedržel, ale že jej prostě ze svého úhlu pohledu nemuseli zahlédnout. K samotným zraněním poškozeného pak ještě nutno uvést, že obžalovaný popisoval, že si neuvědomoval, že poškozeného bodnul, svědkyně viděla jedno bodnutí, ostatní svědci neviděli bodnutí vůbec. Nicméně z lékařské zprávy o ošetření poškozeného, jakož i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, bylo najisto postaveno a zjištěno, že obžalovaný bodl poškozeného celkem dvakrát, a to po jedné ráně do obou nohou. Poté, co od sebe obžalovaný a poškozený odstoupili, popisují všichni shodně, že byla vidět zakrvácená levá noha poškozeného, na pravé noze zranění nebylo vidět. Obžalovaný již dále nepokračoval v bodání, byť stále držel v ruce nůž, jak vyplývá z výpovědi svědka. Poté se obžalovaný rozběhl k vozidlu taxislužby, dle vlastních slov s žádostí o pomoc ve formě zavolání policie. Svědek, který bezprostředně pronásledoval obžalovaného, sice u soudu vyjádřil přesvědčení, že obžalovaný chtěl z místa ujet, nicméně toto vyvrátil (a naopak verzi obžalovaného potvrdil) řidič taxislužby, který jasně uvedl, že jediné, co po něm obžalovaný chtěl, když se zjevil u jeho taxíku, bylo, aby volal policii, nežádal řidiče o žádný odvoz. Že se následně obžalovaný sám přihlásil policii, když dorazila na místo, pak uváděl jednak obžalovaný, jednak svědek, jednak zasahující policista. Ten se rovněž vyjádřil k okolnostem na místě, tj. tomu, že obžalovaný nekladl policistům odpor, celou situaci popsal, odevzdal dobrovolně nůž, litoval svého jednání, projevoval se neútočně, vystrašeně až uplakaně. Naproti tomu mu bylo vulgárně nadáváno poškozeným, který byl tou dobou ošetřován jiným policistou, jakož i dalšími lidmi, kteří byli na místě přítomni. Výpověď svědka, který dle vlastních slov samotný konflikt neviděl, pak podpůrně odpovídá v jednotlivostech výše uvedenému skutkovému závěru. Většina svědků a obžalovaný se rovněž vyjádřila k fyzické konstituci poškozeného, kdy tento byl popsán jako mohutný, vysoké postavy, vážící okolo 100 kg, zjevně převyšující stavbou těla obžalovaného.

    Po důkladném zvážení všech zjištěných skutečností a okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání obžalovaného, které bylo provedeným dokazováním zjištěno, naplnilo znaky nutné obrany podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku, a tedy se nejedná o exces z nutné obrany.

    Soud prvního stupně nejprve upozornil na to, že obžalovaný nezavinil svým chováním fyzický konflikt s poškozeným. Byl to naopak poškozený, kdo nejprve vyprovokoval verbální konflikt s obžalovaným, který se snažil konfliktu v rámci možností vyhnout tím, že pokračoval dále v chůzi, a následně i konflikt fyzický, když přešel přes dva jízdní pruhy vozovky a dva zálivy autobusových zastávek, aby napadl obžalovaného.

    Zároveň soud prvního stupně zdůraznil, že má za prokázané, že poškozený ještě před první ránou viděl nůž v ruce obžalovaného, když o tomto kromě obžalovaného vypovídala i svědkyně, a přesto se rozhodl na obžalovaného zaútočit, a tím ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně zájem na ochraně zdraví.

    Byť soud prvního stupně neměl možnost na vlastní oči posoudit fyzickou konstituci poškozeného, neboť tento se cíleně a záměrně vyhýbal své účasti u soudu, podrobně ji popsal jak obžalovaný, tak i většina vyslechnutých svědků – poškozený je větší až mohutné postavy, váží okolo 100 kg a výškou ještě převyšuje svědka, který uvedl, že měří 182 cm. Obžalovaný je naproti tomu postavy drobnější, štíhlé, menší výšky.

    Již z této charakteristiky, ale i z výpovědi svědků dle soudu prvního stupně vyplynula jasná fyzická převaha poškozeného nad obžalovaným, nemluvě o poznámce svědka policisty, který uvedl, že poškozený je mezi policisty znám pro svou agresivní a problémovou povahu. Pokud je tedy fyzickou konstitucí jednoznačně slabší obžalovaný napaden útočníkem – poškozeným, a to i přesto, že se jej pokusil od útoku odradit ukázáním nože, následně se ocitne v kravatě v předklonu, sehnutý k zemi, a za této situace obžalovaný ve snaze odstrčit od sebe útočníka, který na něj nalehl, dvakrát bodne do nohou (což je jediné místo, na které mohl v dané pozici obžalovaný reálně dosáhnout, zároveň je to i zcela logicky místo, kam by nejpravděpodobněji útočníka zasáhl při odtlačování v dané pozici), nemůže se dle názoru soudu prvního stupně jednat o zcela zjevně nepřiměřenou obranu.

    A v tomto momentu přichází na scénu státní zástupkyně a její hvězdná chvíle (z hlediska přehlednosti uvádím úplnou citaci z odůvodnění soudu prvního stupně, pozn. dotčené pasáže byly zvýrazněny autorem tohoto článku):

    Pokud státní zástupkyně v rámci závěrečné řeči poukazovala na to, že jednání obžalovaného je excesem z nutné obrany, pak musí soud konstatovat, že v projednávaném jednání neshledal žádný z dříve vyjmenovaných možných excesů z nutné obrany. Nemohlo jít o putativní obranu, neboť útok reálně hrozil, poškozený udeřil obžalovaného, nalehl na něj a vzal jej do tzv. kravaty, zatímco obžalovaný byl sehnutý k zemi. Nemohlo se jednat ani o extenzivní exces z nutné obrany, neboť v době, kdy obžalovaný poškozeného bodl do nohou, útok obžalovaného stále ještě trval. A konečně, nemohlo se jednat ani o intenzivní exces z nutné obrany, tedy o chybějící podmínku přiměřenosti obrany obžalovaného, na který zjevně byla mířena poznámka státní zástupkyně, když uvedla, že znaky jednání v nutné obraně by byly naplněny, pokud by obžalovaný poškozeného bodnul jednou; tím, že bodnul poškozeného dvakrát, se již dle názoru státní zástupkyně jednalo o cílené jednání, které je navíc podtrhováno tím, že se obžalovaný nepokusil z místa utéct a že byl ozbrojen. S tímto názorem se však soud nemohl ztotožnit. Chtít po obránci, aby za situace, kdy je fyzicky napaden zjevně silnějším útočníkem, přemýšlel nad tím, kolik bodnutí nožem je ještě v pořádku, a kolikáté bodnutí už je pácháním trestného činu, by bylo právě oním výše zmiňovaným nepřípustným zvýhodňováním útočníka. Obžalovaný byl v šoku, nečekal, že bude napaden, do poslední chvíle se snažil útoku poškozeného jakkoliv vyhnout – za této situace nelze v jeho jednání spatřovat cílený útok, tím spíše ne, když obžalovaný opakovaně u hlavního líčení i v přípravném řízení uvedl, že si nepamatuje, že by vůbec obžalovaného bodnul, což odpovídá tomu průběhu události, že obžalovaný bodnul poškozeného mimoděk ve snaze odstrčit jej od sebe. Zároveň soud odkazuje na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které samotný fakt, že je obránce ozbrojen a že tuto zbraň použije na neozbrojeného útočníka, není automaticky excesem z nutné obrany (proto se stala zbytečnou otázka, jak přišel obžalovaný ke zbrani); stejně tak odkazuje soud na již shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, která řeší otázku ne/relevance možnosti útěku obránce před hrozícím útokem.“

    Argumentace státní zástupkyně by se dala v intencích názvu tohoto článku shrnout asi tak, že obránce (byť výrazně slabší tělesné konstituce) by měl při fyzické potyčce „správně“ dvakrát měřit a pak útočníka nanejvýš jedenkrát „říznout“ (v tomto případě bodnout) a vůbec v nejlepším případě před útočníkem utéct a nedej bože, aby byl k tomu obránce ještě ozbrojen.   

    Jak přiléhavě poukázal a detailně vysvětlil soud prvního stupně, uvedené závěry státní zástupkyně jsou v rozporu s ustálenou trestní judikaturou a naukou. Možná by mohly platit „in vitro“ (spíše i tak ne), rozhodně však nikoliv „in vivo“. Dané vývody státní zástupkyně odporují rovněž lidské přirozenosti (učinit vše rozumné v rámci pudu sebezáchovy k ochraně svého života a zdraví) a v konečném důsledku se ocitají v hlubokém rozporu s principy spravedlnosti, neboť nepřípustně zvýhodňují útočníka a v duchu hesla „po bitvě je každý generál“ ex post nedůvodně kriminalizují obránce.

    RÁD PROTO ŠÍŘÍM TÍMTO ČLÁNKEM VEŘEJNĚ OSVĚTU, ŽE NE KAŽDÝ JAKO NEO ZVLÁDNE CHYTAT KULKY ZA LETU!

    Závěrem se sluší poukázat ještě na jeden aspekt tohoto případu. Jak bylo v úvodu naznačeno, obžalovaným byl Rom, který u hlavního líčení vypověděl, že na něj před napadením poškozený křičel, že je „černá opice, že se má vrátit do Karviné a že je černý zkurvysyn“. Doufám jen, že státní zástupkyně se stejnou pečlivostí, jakou se věnovala obžalovanému, v intencích zásady legality přezkoumala také jednání poškozeného. Dum spiro spero… Rasismus je hnus!

    Vladimír Janošek