Jak potopit doktora Sváčka

    Jan Sváček místopředsedou Vrchního soudu v Praze nebude. Sám stáhl svou kandidaturu, když váhání ministryně Heleny Válkové trvalo příliš dlouho. Vypadá to, že Sváček prohrál a vítězi jsou ti, kdo bojovali proti jeho jmenování soudním funkcionářem. Sváček sám říká, že nejde o něho, prohrála justice a její nezávislost. Má pravdu?

    Sváčkovo gesto pomohlo ministryni spravedlnosti Heleně Válkové. Nemusela rozhodnout o jeho jmenování, vyhnula se zdůvodnění, proč ho nejmenuje. Stála sama mezi dvěma vodami. K nejmenování nebyl důvod: přání tzv. protikorupčních iniciativ tu váhu nemá, stejně jako názor čtyř senátorů. Nikde v zákoně se o jejich roli nedočteme, stojí mimo systém.

    Proti byl i Válkové první náměstek Robert Pelikán. Já, nebo Sváček, pohrozil. Chová se jako Babišův správce resortu, potvrdil, co se při jeho nástupu říkalo. Cítí se být ministrem, Válková mu ustupuje. Náměstkové takto svým šéfům nehrozí, leda by měli v ruce zároveň svou rezignaci.

    Válková se dokonce ptala BIS, zda na Sváčka něco „má“. Neměla. Odpověď kontrarozvědky sice neznáme, je z podstaty tajná, ale víme, že kdyby obsahovala nějaká vážná zjištění, Válková by už Sváčka odmítla. Proto se BIS ptala.

    Pokud Válková nechtěla, aby se z její instrukce o výběru soudních funkcionářů stal trhací kalendář, musela by nakonec Sváčka jmenovat. Bylo jí ale vzkázáno, že by to byl její poslední krok ve funkci ministryně. Mohla věc jen oddalovat, což činila. Sváček jí svým gestem vlastně pomohl, podržel ji ve funkci. Potěšila Andreje Babiše, nazlobila Hrad. Ten už vzkázal, že „Válková u Zemana skončila“. Politická půtka, nic víc.

    Sváčka nepodržel nikdo. Samo soudcovstvo se ho nezastalo, nebo jen málo. Možná si soudci myslí, že jde jen o Sváčka, o ně ne. Nevědí, koho si protikorupční křiklouni vyberou příště. Sváčkův případ ukázal, že to může být kdokoli. Pro cokoli. Znelíbí se rozsudkem, věcí ve výlučné soudcovské pravomoci. Jmenováním konkursního správce, který pak někomu ztíží život v byznysu. Šlápnou někomu na nohu. Dopředu to neodhadne nikdo, hrozí to všem. Přesto málokdo volal: Tady nejde o Sváčka, jde o nás všechny.

    Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa pracuje na modelu budoucí soudcovské samosprávy. Ta by měla být především personální, soudci si mají své hlavy příště vybírat sami. A ministryně Válková tomu „otevírá dveře“, řekla v létě.

    Sváčkův případ ukázal, jak málo jsou ty dveře otevřené. Politici nechtějí pustit vládu nad justicí, nevzdají se moci. Baxa by mohl do nových pravidel rovnou napsat první větu: Vše, co je dále uvedeno, platí pouze, pokud budou politici chtít. Kdo si myslel, že boj o soudcovskou samosprávu půjde hladce, teď vidí, že ne. To ukázal Sváčkův případ především.

    Robert Malecký