Jaké jsou legislativní možnosti postihu služby Čechů v nepřátelských vojenských organizacích?

    Trestní právo by mělo udržovat kontakt se společenskou realitou tak, aby jednotlivé skutkové podstaty, definované v trestním zákoníku, postihovaly pokud možno co nejúplněji činy přesahující definovanou míru společenské škodlivost. Nestává se příliš často, že by vznikla akutní naléhavá potřeba zavést trestnost činů, k nimž doposud prakticky nedocházelo. Obvykle bývá prostor pro dlouhou debatu v odborné i široké veřejnosti a důkladnou analýzu zahraničních zkušeností.

    Zdá se však, že mezinárodní události posledních měsíců nás vybízejí k naléhavým úvahám o legislativních možnostech obrany proti rizikům spojeným s působení občanů České republiky v ozbrojených složkách nestátních a zájmům ČR nepřátelských subjektů. Po celé Evropě probíhají intenzivní diskuse o účasti občanů EU v jednotkách Islámského státu. Celkový počet Evropanů bojujících na straně této teroristické organizace dosahuje podle kvalifikovaných odhadů již více než 3000. Jak dlouho bude trvat, než se mezi nimi objeví i první občan České republiky? Menším, ale bližším a rozhodně nikoli zanedbatelným rizikem, je účast českých občanů v bojích proti ukrajinské vládě na straně proruských separatistů. První dva Češi v těchto jednotkách již podle dostupných informací zemřeli, kolik jich tam je celkově, ví pravděpodobně jen tajné služby (doufejme že alespoň ty).

    Návrat lidí s českým pasem, vycvičených v metodách nepravidelné války a hluboce indoktrinovaných v ideologiích, jejichž principiální součástí je nenávist k základním náležitostem demokratického právního státu a západní civilizaci, představuje extrémně závažné bezpečnostní riziko, a to i pokud by byl počet takových osob jednociferný. V případě pokračování zmíněných konfliktů však nelze vyloučit i výrazný nárůst počtu takto „rizikových“ osob na českém území. Proto je žádoucí věnovat pozornost míře, v jaké je český právní řád připraven na takové riziko adekvátně reagovat. V dalším textu si dovolím nastínit několik de lege lata i de lege ferenda možností, jak hájit nástroji trestního práva zásadní bezpečnostní zájmy České republiky a současně naplnit mezinárodně právní závazky České republiky (např. rezoluce RB OSN 2170/2014).

    Nejdříve je však třeba posoudit, jaké nástroje jsou již v současné době v rámci zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též TZ), dostupné. Islámský stát lze (byť by se jednalo v trestním řízení o skutečnost dokazovanou znaleckým posudkem) považovat za „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“ ve smyslu ust. § 403 odst. 1 TZ. Vzhledem k tomu můžou být jeho podporovatelé, a to ať už osoby vybírající finanční prostředky, propagátoři či přímo rekruti, stíháni za trestné činy Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 TZ a Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka dle § 404 TZ.

    Aktivity Islámského státu vůči jiným muslimským frakcím, ale zejména křesťanům a jezídům mohou rovněž spadat pod skutkovou podstatu trestného činu Genocidia dle § 400 TZ, přičemž v takovém případě jsou trestné i další související činnosti, k nimž může docházet i na území ČR spadající do skutkové podstaty trestného činu Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dle § 405 TZ. Pro samotné aktivní účastníky bojů na straně IS pak připadají v úvahu na základě dostupných informací i trestné činy Použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje dle § 411 TZ a Válečná krutost dle § 412 TZ, případně Perzekuce obyvatelstva dle § 413 a Plenění v prostoru válečných operací dle § 414.

    Je na místě připomenout, že Trestní zákoník ve svém ust. § 6 uznává princip personality a může být tedy podle něj stíhán i český občan (nebo osoba s trvalým pobytem v ČR), pokud spáchá trestný čin mimo území republiky. V případě trestných činů podle §§ 400, 411, 412, 413 a 414 navíc platí zásada univerzality a lze tedy stíhat za tyto činy stíhat kohokoli. Při kvalitní práci orgánů činných v trestním řízení ve spolupráci s tajnými službami (zejm. BIS) by tedy nemělo představovat neřešitelný problém trestněprávně postihnout české občany, které jakýmkoli způsobem budou podporovat IS a jeho aktivity, ať už na území ČR nebo přímo na Blízkém východě, vč. ev. účasti ve výcvikových táborech atp.

    Do jisté míry hluchým místem je však situace, kdy občan ČR odjede do místa bojů, a i přes jeho spolupráci s Islámským státem nejsou s to OČTŘ  jednoznačně prokázat jeho aktivní spáchání výše zmíněných trestných činů, jež by vyžadovalo buď přítomnost OČTŘ přímo na místě bojů nebo získání procesně použitelných svědeckých výpovědí, přičemž obě tyto varianty se jeví být vysoce teoretickými. Jedinou možností pak může být stíhání za trestný čin Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, u něhož ovšem rozpětí sazby odnětí svobody (a to i v kvalifikované skutkové podstatě dle odst. 2), tj. 3 až 10 let, nezajišťuje odpovídající ochranu základních zájmů ČR.

    Trestněprávně ještě problematičtější situace pak je v případě osob, které se v rámci ozbrojených složek tzv. Doněcké a Luhanské republiky (a neoficiálně i ozbrojených složek Ruské federace) účastní války proti Ukrajině. I přes násilí, kterého se dopouštějí, a zjevnou absenci jakékoli legitimity nelze s největší pravděpodobností zahrnout tyto kvazistátní útvary pod zákonné vymezení „hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka“. I přes určité excesy nelze ani tvrdit (na rozdíl od praktik IS), že jejich standardním způsob boje spadá pod skutkovou podstatu Genocidia.

    V případě trestných činů Použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje a Válečná krutost je sice dle mediálně dostupných informací se značnou mírou pravděpodobnosti možné identifikovat, že je příslušníci proruských sil páchají, ale důkaz, jenž by obstál v trestním řízení v ČR, nejspíš bude zcela nedostupný. Opět tedy lze identifikovat hluché místo umožňující v tomto případě dokonce zcela svobodný návrat českých občanů účastnících se na východě Ukrajiny zjevně společensky vysoce škodlivých aktivit.

    De lege ferenda by tedy bylo žádoucí do ust. § 403 zařadit další kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšším rozpětím sazby trestu odnětí svobody, do něhož by spadala podpora a propagace entit zařazených na seznamy teroristických a zájmům ČR nepřátelských organizací. V případě mezinárodních seznamů ovšem mohlo docházet k jednočinnému souběhu s trestným činem porušení mezinárodních sankcí dle § 410 TZ, což však nijak není na škodu. Odkaz na subjekty vymezené OSN a EU je relativně jednoznačný (ačkoli ani ten není zcela bez obtíží, lze si jistě představit účinnou obhajobu tvrdící, že v době, kdy příslušná organizace byla zařazena na seznam obžalovaný již byl jejím členem a snaha o její opuštění by mohla vést k riziku mučení a zabití), pro účely ochrany zájmů ČR jsou však tyto seznamy příliš úzce zaměřeny na „klasické teroristické“ organizace a nedostatečně zohledňují možnost obdobné míry společenské škodlivosti v případě participace na činnosti dalších kategorií státních a kvazistátních entit.

    Proto se jeví být žádoucí, aby existoval zvláštní seznam zohledňující specifické zájmy ČR. V kontextu českého systému právních předpisů se jeví být nejlogičtější, aby takový seznam vydávala vláda jako svoje nařízení, přičemž v souladu s kompetenčním zákonem by příprava takového nařízení spadala do sdílené gesce ministerstev vnitra a zahraničí s tím, že by veškeré jeho novelizace vždy předjednala Bezpečnostní rada státu.

    Otázkou pak je, ve kterém právním předpise by se mělo zmocnění pro vydání takového nařízení vlády nacházet. Trestní zákon samotný se nezdá být nejvhodnějším už proto, že příslušný seznam by mohl pro futuro sloužit i pro další účely mimo trestně právních. Přes veškerá úskalí novelizace ústavního zákona se tedy nabízí ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Legislativní úprava v trestněprávní oblasti je však jen jedním z mnoha aspektů, které by měly sloužit k posílení ochrany zájmů ČR před riziky vyplývajícími z návratu občanů ČR – příslušníků teroristických a vůbec ČR nepřátelských organizací.

    Jako velmi žádoucí se jeví být i organizační změny v OČTŘ (posílení specializace na tuto skupinu trestných činů v rámci celostátních útvarů Policie ČR i v rámci vrchních státních zastupitelství), zkvalitnění spolupráce mezi OČTŘ a tajnými službami, komplexnější úpravy kompetencí (a zároveň kontrolních mechanismů!) tajných služeb a možná i určité změny v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. O tom ale zas až někdy příště…

    Jan Klusáček

    Sdílejte
    Předchozí článekMístní referenda: Pravidla se musí změnit
    Další článekJanoušek a Antl aneb Právo a média
    Jan Klusáček
    Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Pracoval jako poradce ministra, ředitel kabinetu a ředitel odboru legislativy Ministerstva zdravotnictví. V současné době působí jako konzultant. Je členem ODS. Na tomto serveru prezentuje pouze své soukromé názory, nikoli stanoviska klientů.