Pondělí, 17. května, 2021

Je čas vyměnit nejvyššího státního zástupce?

0
Je čas vyměnit nejvyššího státního zástupce?
Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman Foto: Nejvyšší státní zastupitelství

V poslední době se začaly se zvýšenou intenzitou rojit spekulace ohledně setrvání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana ve funkci. Měly směrem k němu padnout nabídky, pokud sám odstoupí: média, která se dlouhodobě podílí na jeho pozitivním obrazu, psala nedávno o odmítnuté nabídce na vysoký diplomatický post. A vláda dosud neprojednala nominaci tří kandidátů na soudce Evropského soudu pro lidská práva, kde je Zeman zatím jen pouhým náhradníkem. Spekuluje se i o nabídce dobře placeného místa v advokátní kanceláři.

Ministerstvo spravedlnosti také stále neuzavřelo šetření ohledně možného kárného provinění, kterého se mohl dopustit Pavel Zeman, když lobboval ve prospěch svého známého, podnikatele Petra Hebersbegera.

Kárná odpovědnost nejvyššího státního zástupce za samotné schůzky je sice vyloučena, neboť se odehrály před více jak šesti lety, Pavel Zeman ovšem z pozice své funkce opakovaně intervenoval v případu, který se zájmy zmíněného podnikatele úzce souvisí a zde objektivní lhůta pro podání kárné žaloby stále běží. Jedná se o trestní věc dvou magistrátních úřednic, které měly podle obžaloby podvodně zajistit Czerninům nárok na restituci části jejich rodového majetku.

Případ je to velmi podivný a soudy opakovaně konstatovaly účelovost trestního stíhání. Tohle by samo o sobě médiím, která dlouhodobě budují pozitivní mediální obraz Pavla Zemana, u jiných stačilo na veřejném odsouzení a výzvám k odstoupení. Pokud by se tedy Marie Benešová rozhodla kárnou žalobu na Zemana podat, nelze jí to objektivně vyčítat, ba naopak.

Bylo by velmi žádoucí, aby se celá věc projednala před nezávislým kárným senátem a Pavel Zeman měl možnost se veřejně obhájit. Jinak tu, opět slovy aktivistických médií, zůstane pachuť a závažné podezření. To by se přitom nemohlo tolerovat u řadového státního zástupce, natožpak u hlavy celé soustavy, která má být „ozdobou přístřeší“.

Vedle tohoto potenciálního kárného provinění je zde také otázka, zda má Pavel Zeman v čele soustavy státního zastupitelství setrvat i z pohledu odpovědnosti za její stav a výkon.

Zeman se stal nejvyšším státním zástupcem před deseti lety. Za tu dobu prošla soustava radikální personální obměnou, především na vedoucích pozicích. Vedoucí státní zástupci zásadním způsobem ovlivňují trestní politiku svých podřízených státních zástupců, kteří mají dbát jejich pokynů a pouze v případě jejich nezákonnosti mohou odepřít poslušnost. Výběr nejen vedoucích státních zástupců je přitom věcí úzkého okruhu osob, neprobíhá žádné výběrové řízení a celkově tak lze personální politiku celé soustavy hodnotit jako klasický příklad kabinetní justice.

Lze-li něco Zemanovi vyčítat jako zásadní systémovou chybu, pak je to skutečnost, že ani za dlouhých deset let nedokázal prosadit kariérní řád. Což je mimochodem věc, kterou nám setrvale vyčítá skupina států GRECO. A tak zatímco se výběr soudců cizeluje k dokonalosti a na místa předsedů soudů probíhají transparentní výběrová řízení, u státního zastupitelství se o jmenování vedoucích dozvídáme v podstatě náhodou.
Nelze se přitom zbavit dojmu, že zásadním hlediskem pro výběr kandidátů je primárně osobní loajalita vůči tomu, kdo je v čele toho kterého vrchního státního zastupitelství. V případě české části soustavy, tedy jednotlivých okresních a krajských státních zastupitelství v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze, pak k tomu ještě přistupuje členství v Unii státních zástupců, což je dnes v podstatě jakási obdoba stranické legitimace v minulosti.

Konference Unie státních zástupců Archivní foto: Unie státních zástupců

Pro ilustraci, jak takový „systém“ v současnosti funguje, může sloužit případ lounské vedoucí státní zástupkyně Radky Pavlišové. Ta aktivně působila v Transparency International, podílela se před deseti lety například na akci „Česká justice: Boj o vše“, aby se právě pro tyto své aktivity stala státní zástupkyní (jak ve svém svědectví před kárným senátem potvrdil její tehdejší šéf Radim Dragoun, dnes ředitel GIBS) a dostala na starost trestné činy veřejných činitelů.
Ačkoliv její případ s postoloprtskými zastupiteli skončil ostudou a mnoha lidem přivodil nemalé strádání, na její kariéru to mělo přesně opačný vliv: stala se vedoucí lounských žalobců. A takových turbokariér je za éry Pavla Zemana mnohem více, než by bylo zdrávo. Respektive, než by se dalo považovat za výjimku z pravidla.

Mezi další, Zemanem nijak neřešený, nešvar soustavy patří úniky z vyšetřování. Z nich se nástupem Zemana a Bradáčové stal obvyklý jev při vyšetřování mediálně zajímavých případů. V podstatě se jedná o systém práce, kdy úniky informací se dějí k omezenému okruhu novinářů, jejichž články či reportáže pak mají obvyklý scénář: pozitivně je vylíčena práce orgánů činných v trestním řízení a prostor pro obhajobu je zúžen na vyjádření se k danému úniku.
Většinou se tak děje krátce poté, co je s rozsáhlým spisovým materiálem obhajoba seznámena, respektive je jí to umožněno. Když tedy dojde na vyšetřování úniků, automaticky je obhajoba v podezření.

V posledním případu bývalého soudce Zdeňka Sováka se však stala chyba a prokazatelně došlo k úniku některých informací dříve, než se s nimi měla obhajoba možnost seznámit. Místo toho, aby ve věci proběhlo korektní a nezávislé vyšetřování, udělalo si Vrchní státní zastupitelství v Praze vlastní kontrolu, s předpokládaným výsledkem. To už není žádná sranda, ale projev nebezpečné koncentraci moci bez jakékoliv kontroly.

A pak tu máme „jojo kauzu“ Čapí hnízdo. Ta se vždy podivně akceleruje, je-li ve hře zákon o státním zastupitelství, anebo se mluví o nějakých personálních změnách v soustavě, aby pak zase usnula. Zatímco u jiných případů razí vedení soustavy ohlupující zásadu, že v pochybnostech se má žalovat, tady jde najednou toto pravidlo stranou. Jednoho by pak mohlo klidně napadnout, že případ je držen uměle v moci státních zástupců jen proto, aby měli v ruce klacek na pana premiéra.

Opět tedy, pokud bychom k věci přikračovali objektivně, nelze se se divit Marii Benešové, pokud uvažuje o změně v čele nejvyššího státního zastupitelství. Věcných důvodů pro dovolání Pavla Zemana je více než dost.

Je však třeba si klást otázku, kdo po něm na tuto funkci. Pokud to tedy nemá být jen o zbavení se již vyvanutého a unaveného člověka, kterému dlouhodobý výkon funkce vzal zdravou sebereflexi.

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová Foto: Ministerstvo Tiskový odbor Ministerstva spravedlnosti

Vzhledem k popsaným problémům soustavy by řešením rozhodně nebylo povolat někoho ze Zemanových náměstků, například Igora Stříže. On, ale i lidé z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nejsou alternativou, nepředstavují řešení, byli by jen jiným pokračováním státního zastupitelství jako uzavřené struktury s nulovou odpovědností. Nemluvě o tom, že by nezískali potřebnou důvěru nemalé části politiků. Řešením by nebyl ani návrat do minulosti, jakkoliv třeba daný kandidát coby ústavní soudce prošel pozitivním myšlenkovým vývojem.

S ohledem na popsané problémy soustavy, na potřebu jeho reformy, na politickou podporu klíčových zákonů, počínaje trestním řádem, je namístě uvažovat o člověku mimo soustavu. O člověku nezatíženém osobními vazbami k jednotlivým partičkám mezi státními zástupci. A hlavně s demokratickým, liberálním pohledem na svět. Už jen reakce na takovou myšlenku, byla-li by oficiálně vznesena, by mimochodem byla ozvěnou toho, jak hluboký je problém, v němž se česká veřejná žaloba nachází.

Petr Dimun