Jsou tu soudy od toho, aby pomáhaly státu?

    Minulý týden ministr financí Andrej Babiš prohlásil během vládní tiskové konference, že soudy nepomáhají státu. Tento pozoruhodný výrok vypustil v souvislosti se sporem uvnitř koalice o prokazování nelegálně nabytého majetku. Zatímco ministr financí volá po vyšších pravomocích finančních úřadů, které by měly takový majetek zdanit zvláštní daní, předseda lidovců Bělobrádek trvá na tom, aby verdikt o nelegálním nabytí majetku mohl vyslovit jedině soud. To se Andreji Babišovi nelíbí prý proto, že by stát nezískal své peníze rychle. Rychlost je jistě dobrá věc, ale není z hlediska právního státu to hlavní.

    Především je velmi zarážející, že po tomto vážném výroku nenásleduje v našich klíčových médiích prakticky žádná fundamentální diskuse, která by reflektovala důsledky takových tendencí pro celkový charakter našeho státu. Diskuse, která by se týkala pozice soudní moci a v neposlední řadě i zásahů do práva na soukromé vlastnictví. Jde přeci o pokus o zvýšení moci státního aparátu, neboli o sundání pověstného náhubku, který si dotyčná šelma (myslíme stát, nikoli pana Babiše) už sama nikdy nenasadí. A proto je zdrženlivost zcela na místě. A na místě je také klást si principiální otázky.

    Tak třeba: Je opravdu úlohou soudů pomáhat státu?

    Soudy jsou tou částí veřejné moci, která je nezávislá na exekutivě. V prostředí právního státu považujeme soudy za moc, jejímž smyslem je chránit spravedlnost a zákon. Nikoli „pomáhat státu“. Dotyčný výrok tedy zjevně nechtěně prozrazuje pojetí, podle něhož má exekutiva mít nadřazenou roli a soudy jsou tu pak od toho, aby jí vycházely vstříc v jejích potřebách. Každý, kdo sní o státu, který by byl řízen hierarchickým způsobem jako firma, by jistě dal takovému modelu přednost. Náš stát je ovšem stále postavený na principu ústavního rozdělení mocí. A doufejme, že i nadále bude. Pro příznivce otevřené svobodné společnosti je stát prostorem práva a svobody. Nikoli nástrojem na efektivitu řízení. Téma efektivního řízení patří výlučně do exekutivy a výlučně v mezích, které stanoví ústava a zákony.

    Dále tu máme vážnou otázku, co to je vlastně „nelegální majetek“ a zda je úlohou úředníka, aby jej určil. Jestliže je právo na soukromý majetek jedním z naprosto základních občanských práv, tak je třeba se pozastavit nad každým zásahem do výkonu tohoto práva ze strany státní exekutivy. Je zřejmé, že zde hovoříme o majetku, který je svým rozsahem značný. Andrej Babiš se dušuje, že jde jen o velké ryby, aby tak namířil vášně lidu proti imaginární skupině občanů, které se ve všeobecném populismu má přiřknout, že ve velkém „krade“. Nikdo si jistě nedělá iluze o tom, že k nabývání majetku nelegální cestou dochází. Nicméně když přenecháme úředníkům, nad nimiž stojí jeden z nejsilnějších hráčů českého byznysu, moc určit, který majetek nevznikl legálně, tak kdo nám pak zaručí, že se tento nebezpečný nástroj nezvrhne ve vyřizování si účtů mezi mocenskými a ekonomickými skupinami? Že nebude zneužíván proti politickým soupeřům či proti ekonomické konkurenci, což může být totéž?

    Shrnul bych své výhrady proti snaze Andreje Babiše o další zvýšení jeho moci do prostého konstatování, že největší majetek v zemi, jehož legální způsob nabytí se zcela vymyká možnostem posouzení jakýchkoli státních úředníků, je ten jeho vlastní. A bylo by opravdu absurdní, kdybychom se spolehli na úředníky podřízené ministru financí, že hodnověrně posoudí legální způsob nabytí majetku ministra financí.

    Společnost nepochybně touží po spravedlnosti. Tato touha se však nesmí vymknout rozumu. A hlavně musíme vědět, že tuto touhu občanů lze velmi snadno zneužívat v politickém marketingu. Proto trvejme na tom, že nejvyšší metou není „boj proti korupci“, nýbrž právní stát. Jakýkoli „boj“ patří do slovníků vojenských či volebních kampaní. Chceme-li udržet a posílit právní prostředí, nesmíme připustit radikalismus a populismus, nesmíme „bojovat“, nýbrž chránit právo. I před korupcí. Ale také před těmi, kterým boj s korupcí pomáhá k jejich moci.

    Sdílejte
    Předchozí článekParadoxy protikorupčníků
    Další článekSobotkovo a Babišovo poučení z krizového vývoje
    Pavel Šafr
    Novinář, komentátor a dlouholetý šéfredaktor novinových i časopiseckých titulů. Byl šéfredaktorem Lidových novin, Mladé fronty DNES, ředitelem skupiny Blesk (Deník Blesk, Nedělní Blesk, Blesk.cz) a Reflexu.